Nejlepší nakonec

Kázání Mikuláše Vymětala na Vinohradech 18.1.2009

1. čtení: Exodus 33:11-23

Text: Jan 2,1 Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; ² na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. ³ Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ ⁴ Ježíš jí řekl: „Ženo, co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ ⁵ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ ⁶ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. ⁷ Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. ⁸ Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. ⁹ Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli - zavolal si ženicha ¹⁰ a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ ¹¹ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Vážení přátelé, taková svatba na Blízkém východě, to je něco! Trvá celý týden, první den ji obstarává náboženská komunita, druhý den rodiče ženicha, třetí den rodiče nevěsty, čtvrtý den sourozenci ženicha, pátý den sourozenci nevěsty, šestý den přátelé ženicha, sedmý den přátelé nevěsty. Každý den je na svatbě někdo jiný, ke konci se svatba slaví spíše po večerech, ale přece jenom se všichni navzájem potkají a sblíží, různé staré spory a napětí se přitom mohou smířit a v kronice rodu se začíná psát nová kapitola. Navíc je svatba také významný náboženský svátek - a není divu, vždyť vzniká nová rodina, která má naplnit Hospodinovo první přikázání vůbec: „Ploďte se a množte se.“ Proto se také svatby slaví u Židů nejčastěji v úterý, třetí den stvoření a židovského týdne, v kterém dvakrát zaznělo Boží slovo: „A bylo to dobré.“ Náš příběh se také odehrává v úterý, třetího dne.

Když se svatba podaří, je ještě dlouho na co vzpomínat, i outsideři se při tom mohou blýsknout, a není tedy divu, že každá z různých zmiňovaných skupin kolem ženicha a nevěsty se snaží vytáhnout. A v Káni je tomu nejinak. Malé hnízdo, pár nemajetných rolnických rodin, ale když pořádají svatbu, zvou kdekoho z okolí. Takové pozvání je velmi nezdvořilé odmítnout. A tak se na svatbě schází davy. Ti, kdo měli v rodině na starosti pozvání, měli rozhodně úspěch. Prestiž svatby i novomanželů prudce stoupla. Od takového množství hostů se dá čekat i spousta darů pro ženicha a nevěstu. Jenže jak jsem již zmínil, pořádající rodina zrovna moc bohatá není. A tak svatba bývá spojena také se stresem a nervováním. Bude všechno v pořádku? Nezapomnělo se na někoho nebo na něco? Je všeho dost? Na takovouto svatbu tedy přichází Marie a nezávisle na ní i Ježíš s přáteli.

To, co se odehraje, bude mít v budoucnu pro církev velký význam. Vždyť ne náhodou je tento oddíl zařazen ke čtení v církvi doprostřed mezi vánoční a masopustní dobu, do období nazvaného Zjevení Páně, kdy se každoročně připomíná, kdo to je Ježíš Kristus. V prvním čtení jste slyšeli, jak zjevuje svou slávu Hospodin - ukazuje se Mojžíšovi jako ten, u kterého Mojžíš a Izrael našel milost, který jde s nimi, a jehož dobrota ho předchází. Když sám sebe pojmenovává, klade důraz na odpuštění a na milosrdenství, ale také na spravedlnost: Exodus 34: ⁷osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak neospravedlňuje vinného. V Káni, jak jsme slyšeli, zjevil svou slávu Ježíš. Jak to vypadalo?

Zdánlivě banální kouzelnická historka o proměně vody ve víno, která by slušela spíše pohanské mytologii a bohu vína Bakchovi či Dionýsovi, má tedy velký význam. „Jeho učedníci v něj uvěřili“, končí náš příběh. „V Káni Galilejské učinil Ježíš první ze svých znamení“, čteme. Janovo evangelium šetří popisy zázraků a nazývá je znameními. Každý z těchto příběhů po svém popisuje a vyjadřuje, co Kristus znamená, co přináší světu. Kromě znamení uzdravujících (chromý a nevidomý od narození), křísících (Lazar) a uklidňujících (bouře) se jich hned několik týká potravy - přeměna vody ve víno, nasycení hladového davu chleby a rybami, zázračný rybolov. Co tato znamení společně vyjadřují? Navazují na divy, které zažívali velcí Boží muži - sycení manou na poušti za Mojžíše, přibývání mouky a oleje za Eliáše, ale také na dobrá slova, která se píší o vínu, třeba v Ž 23 „kalich můj naléváš, až přetéká“. V Hebrejské Bibli, Starém zákoně, nás tyto příběhy učí rozumět Bohu jako tomu, kdo je dobrý a štědrý. Bůh dává, a dává dost. Jak nám zde Ježíš zjevuje Boží tvář, kterou Mojžíš, přítel Boží, nesměl vidět? A kde v příběhu najdeme sami sebe? Vraťme se na svatbu.

Jan 2:3-5 ³ Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ ⁴ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ ⁵ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“

Očekávaný průšvih na svatbě opravdu nastal. Snad že hostů bylo moc, snad že mezi nimi byli všelijací vyžírkové a vypíjkové, měchy s vínem jsou najednou prázdné. Skončí to trapasem? Rozejdou se zklamaní hosté předčasně? Bude se v rodině hledat viník - kdo za to může? Rozhádají se různé ty skupiny příbuzných a přátel místo kýženého sblížení? To asi víří v hlavě Marii. Obrátí se na svého syna - snad se skrytým rozkazem: "Nemají vína." Co po něm chtěla? Aby zaskočil nakoupit do Nazareta? Nebo aby poslal své přátele žebrotou po vesnici?

Ježíš matku dost striktně odmítá: „Co je nám do toho, ženská?!“, mohli bychom to přeložit. „Ještě nepřišla má hodina.“ O své hodině mluví Ježíš v Janově evangeliu častěji. Myslí tím na hodinu své smrti a vzkříšení, na hodinu spásy. Jenže Marie se nenechává odbýt. „Co vám řekne, udělejte“.

Vážení přátelé, vykladači často vidí zde v Mariině postoji obraz církve. Marie zde není líčena v příliš dobrém světle, cítí problém, nemá ovšem moc s ním mnoho udělat, a tak se obrací na Ježíše. A nenechá se odbýt nikým, ani jím samým - stejně jako ta syrofénická žena, která prosila za svou nemocnou dcerku. Ví totiž, že Ježíš může věci změnit. A tak místo toho, aby se věci snažila násilím protlačit sama, žádá - a zároveň připravuje podmínky. „Co vám řekne, udělejte.“ Církev jako ta, která nemá moc, ale ví, kdo ji má - to je první obraz církve, který jsem zde našel.

Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. ⁷ Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. (v.6)

Šest nádob na rituální očišťování se plní vodou. Evangelium je líčí velmi podrobně - a tak zde mají zřejmě velký význam. V celém příběhu se nemluví o náboženství a o Bohu, jen na tomto jediném místě, kdy se mluví o nádobách. Ty nádoby jsou zde proto, že vyjadřují věrnost židovskému náboženství. Kdybychom se nesetkali s Ježíšem, ale s Bakchem, možná by nám také obstaral nezvyklým způsobem víno - třeba by najednou všechno obrostlo úponky révy, která by vmžiku vykvetla a urodila, a všichni by si jen vymačkávali hrozny přímo do číše, nebo by navrtal stůl, jako to udělal Mefisto v Auerbachově pivnici, jak se dočteme ve Faustovi, a prýštilo by z něj víno. Jenže všechno ostatní by bylo jinak - nebylo by to na svatbě, ale spíše na pitce či orgii, nebyli bychom obklopeni svatebními hosty, ale rozkuráženou soldateskou bakchantek - divých podnapilých žen, a průšvih by nekončil, ale začínal - druhý den bychom se probudili s bolavou hlavou, a museli platit za opravu stolu i za víno, které by někde v sudu chybělo.

Nádoby na rituální omývání, do kterých se vešlo něco mezi 468 a 702 litry vody, připomínají věrnost svatebčanů i Ježíšovu Bohu Izraele. Tím, že Ježíš nechal nalít vodu právě do nich, chtěl zřejmě vyjádřit - zde se nesetkáváte s Bakchem a jeho taškařicemi, ale s mocí Boha Izraele. Ale můžeme na to hledět i z druhé strany - nemít na svatbě ty rituální nádoby, zřejmě by k žádné proměně nedošlo. Nám mohou tyto nádoby symbolizovat tradici víry, kterou jsme zdědili - může nám připadat, že je prázdná - a třeba také v některou chvíli je prázdná - ale bez ní to nejde. Právě skrze tu tradici, skrze ty kamenné nádoby, které naši předkové pracně tesali, může Bůh skrze Krista konat své divy. Bůh je může samozřejmě konat i jinde a jinak, ale když ctíme i tu tradici, v níž chápali víru naši předci, vyjadřujeme tím Bohu, že chceme, aby i v ní a skrze ní jednal.

Jak to může vypadat? „Ježíš řekl služebníkům: “Naplňte ty nádoby vodou!„ I naplnili je až po okraj.“ (v.7) My si to představujeme snadno - ale ve skutečnosti je za tím dost práce. Znamenalo to dojít ke studni či cisterně - a ta byla někdy i za vesnicí, vytáhnout okov, naplnit džbán, donést ho zase zpátky, a to opakovat, až jsou všechny nádoby až po okraj plné. Pro jednoho člověka je to práce jistě na několik hodin. A tak služebníci (řecky diakonois), pracují na rozkaz Ježíše - vypadá to v situaci hrozícího konce svatby nesmyslně a je to dřina. Jediný smysl, který mohou nazřít, je v dodržení náboženských pravidel, aby byly nádoby připravené k očišťování. Snad také tito služebníci jsou obrazem života víry, života v církvi. Spoustu toho, co děláme, je zdánlivě neefektivní, až nesmyslné. Kdybychom fungovali jako spolek, jistě se dalo ledacos dělat produktivněji. Jenže, věříme, že všechno bude jinak, že se ta voda, kterou pracně taháme ve svých všedních službách, promění Ježíšovou láskou na víno, že se obraz církve promění z unavených nosičů vody ještě na jednou, na obraz správce, který ochutnává - a nevěří vlastním chuťovým buňkám. Když by na závěr svatby čekal nějaký ten bolehlav, přichází to nejlepší - výběrové víno s přívlastkem. Takový obraz Boží nám tedy zprostředkovává tento příběh - že Bůh je štědrý a dává čím dál tím lepší věci.

A tak stojí za to zvát Krista do našeho středu, jak to dělali ti účastníci svatby. I když nám třeba hrozí, že se všechno víno vypije, však se to ještě obrátí - naplníme ještě jednou naše staré formy vodou, a on ji promění v nejlepší víno, proti kterému bude to předchozí jen patokem. Kdo pije takové víno, toho nečeká druhý den kocovina, ale radost bez konce. Amen.