Deset spravedlivých prokvasí celé město i těsto
Kázání bratra faráře Davida Balcara z Jindřichova Hradce na Vinohradech
22.6.2008
Čtení: Gn18,16-33
Text: Mt 13,33
Sestry
a bratři,
je
cosi až neuvěřitelného na příběhu zničení Sodomy, které se Abraham snaží ze
všech sil odvrátit. Předně je to onen vztah mimořádné důvěry - Abrahama k Bohu,
ale i Boha k Abrahamovi - tento vztah je základem celého děje.
Hned
zpočátku čteme, že Hospodinu je trapné, hloupé neříct Abrahamovi o tom, co se
chystá udělat - zničit Sodomu. Zdá se mu nevhodné to zatajit. To je velká
důvěra, když se Bůh rozhodne člověku zjevit něco ze svých plánů. Většinou to
bývá naopak, že by člověk chtěl do Božích plánů neoprávněně nakouknout. Tento
výjimečně blízký vztah je předpokladem i toho, že Abraham může s Bohem
diskutovat, naléhat na něj a přít se s ním.
Co
se stalo? Křik ze Sodomy nutí Hospodina k inspekci. Křik není dobré znamení.
Zřejmě se ten křik týká nespravedlnosti, někdo je utlačován, nemůže se dovolat
práva, a tak křičí. Někdo je v nouzi a křičí o pomoc. Křik je signálem, že něco
není v pořádku.
Bůh
to říká Abrahamovi. A Abraham by mohl pokývat hlavou a říci ano, to je opravdu
hrůza, na to se nedá koukat. No Sodoma, Gomora! Vždyť právě na pozadí
nespravedlnosti Sodomy a nerozumu Lota, který se v ní usadil, by mohla krásně
vyniknout jeho spravedlnost. Však víme, jak nám to zalichotí, když vynikneme -
byť ve srovnání s nějakým podprůměrem.
Ale
Abraham to neudělá, on nepřitaká Bohu, ale odporuje. A začne se za Sodomu
vehementně přimlouvat.
Snaží
se Boha přesvědčit, aby slevil, a tlačí ho docela promyšleně a ostře: Přece bys
nevyhladil spravedlivého se svévolníkem. No Bože, to bys přece neudělal, vždyť
jsi spravedlivý. A docílí slibu, že pokud tam bude 50 slušných lidí, město
nezanikne. Pak však fikaně říká: Možná, že bude 5 lidí chybět? A teď to otočí -
kvůli pěti bys zahladil celé město? Tak troufalý je ve své přímluvě Abraham.
Vynadat Pánu Bohu, to umí kdekdo, ale tady jde o něco jiného. Abraham s Bohem
žije, a tak to jejich vztah unese. Navíc neprosí za sebe, ale za bližního
Lota. Zřetelná je nejen Abrahamova aktivita a naléhavost, ale i jeho pokora.
(“Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel.“)
Moc
přímluvy je velká. Přimlouvat se je služba druhým a kdo ví, jestli právě my
nežijeme a nedaří se nám dobře proto, že se za nás někdo přimlouvá.
Jako
správný (první) žid to usmlouval až na 10 spravedlivých. Pokud se najdou, bude
zachráněno celé město. To je velmi důležité - Bůh neuplatní princip kolektivní
viny. Ten všichni známe - jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak to bývá -
jeden něco provedl a odnesou to všichni. Ve třídě jeden rozbil okno - všichni
budou po škole, na vojně jeden udělal průšvih - nikdo z útvaru nebude mít
vycházky. Protože patříš ke skupině, která byla ve většině zlá, odneseš to
taky. To je princip kolektivní viny, který se stále dostává ke slovu. Po válce
- každý Němec je vrah a fašista. Po komunistickém puči - každý sedlák je
zloduch, jsi živnostník - jsi nepřítel lidu. A dnes - jsi muslim, můžeš za
teroristické útoky. Všichni důchodci jsou mrzutí, každý mladý je nezodpovědný
atd. Takhle po hromadách, pytlích - podle dresu či rodného jazyka jednáme s
druhými my lidé. Jeden z toho města byl divnej, tam žijou divný lidi. A tak je
potěšující slyšet, že Hospodin je spravedlivý, že zná každého člověka osobně a
tak také posuzuje jeho život - individuálně.
Ale
tady se objevuje ještě něco víc - jiný kolektivní princip. Princip kolektivní
viny převrácený naruby. Totiž princip kolektivní milosti. Stačí deset
spravedlivých, a město bude zachráněno. Několik desítek dobrých, a užitek z
toho mají všichni. Deset je nadějí pro celek (mimochodem na toto místo se
odvolává předpis, že se musí sejít 10 mužů, aby se mohla v synagoze konat
bohoslužba). Níž to nejde. Ale takhle viditelná menšina je nadějí, dává šanci
na nový začátek.
V
reálném životě platí, že když naliju sklenku špíny do sudu s vínem, je to celé
špína, a když naliju sklenku vína do sudu špíny, je to taky zase celé špína.
Bůh to však vidí jinak - stačí hrstka spravedlivých a město má naději. Asi
nemůže být sám, jeden nebo dva, ale hlouček deseti, a svět má naději, sůl,
světlo, může být zachráněn. Těch deset může nakazit celé město svou
spravedlivostí.
A
tady jsem u druhého dnešního textu. U podobenství o kvasu. Tady Ježíš řeší
podobnou otázku. Má něco tak malého jako 10 lidí v městě šanci ovlivnit celek?
Těch deset, to je kvas, který může prokvasit celé těsto i město.
Ale
zastavme tu. Kvas se jako něco pozitivního do Galileje moc nehodí. Co je kvašené,
je pro žida podezřelé, nečisté, zakázané, patří mezi záporné příklady (začíná
to zákazem přinést kvas z Egypta.) Zní to, asi jako kdybychom dnes řekli, že
Boží království se šíří jako AIDS, nebo že s královstvím Božím je to tak, jako
když havaruje tanker s ropou a 100 litrů ropy zamoří 100 000 litrů vody. Nebo
že království Boží je jako počítačový virus, který jeden muž skryje do příloh k
e-mailům, až všechny operační systémy promění.
To
klíčové, o co tu jde, je vnitřní síla kvasu, schopnost rozšířit se a přetvořit,
ovlivnit okolí. Kvas těstem hýbe. Ropa ve vodě, virus v počítači, 10
spravedlivých v Sodomě. To je naděje.
Kvas
je malý. Sice malý začátek, ale velký dosah.
Tři
měřice mouky, to je chleba tak pro 100 lidí - ke komu mluvily starověké míry,
tuší, že se chystá hostina.
A
ještě jeden důraz. Ta žena kvas skryje.
Tolik
o kvasu. Kdo jím však je, kdo je moukou, kdo tím má být a proč?
Kvas
by mohli být učedníci (resp. zástupy, které Ježíše poslouchají), tak jako těch
10 v Sodomě, tak jako my. Učedníci mají své poslání a mají působit v prostředí,
ve kterém žijí - jsou ukryti v mouce A nemusí být nešťastní, že je jich málo.
Jejich práce není marná, mohou ovlivnit velké množství a čekat velké výsledky.
Kvas
by také mohlo být slovo, zvěstování a my máme být v roli tří měřic mouky. Slovo
o Bohu a jeho vládě je do nás vloženo a postupem času bude celý náš život
prokvašen, proměněn. Cílem je, aby vše v nás bylo ovlivněno Bohem a jeho
slovem, hýbalo to s námi a my duchovně rostli.
A
pak ještě jedna možnost. Kvas je slovo boží, slovo o království, my jsme ta
žena, která ho vkládá do mouky, do světa.
Snad
vám nepodsunu myšlenku, že jsme někdy dost zoufalí z toho, jak zlo ve světě má
pronikavou sílu až infekční nakažlivost - když se přijde na nějakou možnost
podvodu, zlozvyk, hned se to šíří. Ježíš to ví, a tak vyvažuje ten pohled:
existuje také nákaza v dobrém smyslu, infekce lásky, solidarity, infekce
pravdy, nakažlivost dobra. Chytit od někoho lze i dobré zvyky, nakazit se
nadějí. …
A
přemýšlejme dál. Kvas sám o sobě, bez těsta, žádnou proměnu nevyvolá, žádný
proces. A k jídlu taky není. Jeho posláním je, aby byl zadělán do mouky. Pak
může ukázat svou sílu a být užitečný. A tak učedníci mají poslání být skryti ve
světě a tam roztroušeni prokvašovat. Sami někde stranou svou úlohu neplní.
Cílem není uchování kvasu, církve, a také Bible. Slovo evangelia je určeno k
tomu, aby se zadělalo do životů, vmísilo do světa a tam pracovalo. Do celého
světa - to není výklad církevně výbojný. Nejde o rozšiřování vlivu církve, ale
Božího království. Když se mluví o Božím království, nemluvíme o etapě vývoje
po konci světa, ale o Božím kralování, o síle vložené Bohem do nynějšího
pozemského dění. A jestli prokvasí všechno - to Boží království - tedy Boží vliv,
vláda, pohled na svět z hlediska pravdy a lásky, tak ať tedy prokvasí všeliké
instituce, soudy a obchody, lidskou práci i hru, náboženství i volný čas,
politiku, vědu, umění. Ať to všechno zasáhne, pronikne a promění. A pak
instituce budou pro člověka, a ne proti němu, soudy pravdivé, obchod čestný,
práce smysluplná, hra férová, náboženství upřímné, volný čas nebude nudný,
politika bude pro lidi, věda odpovědná, umění nebude kýčovité. To jen tak
domýšlím, že někde a někdy ten kvas Božího království, Božího slova je už
vidět.
Ano,
abych nezapomněl. Ať už jde o prokvašení našich životů nebo celého světa,
nemusíme mít obavy. Ono to pracuje samo. My ten kvas ani nevyrobíme, ani to
neurychlíme. Síla je vložená Bohem. Nemusíme se bát, nemusím mu křečovitě
pomáhat, můžeme se spolehnout, že je silné dost. Na nás je jen ho rozsévat,
zadělávat a ono to poběží samo. Má to cenu, má to sílu. I malá hrstka lidí,
třeba jen deseti slušných může nakazit celou Sodomu, město, vesnici, třídu.
Celkově
celé podobenství podporuje myšlenku - proč by se Boží království a dobro vůbec
nemohlo šířit stejně “zlověstnou“ nezadržitelnosti, kterou lidový pesimismus
přičítá zlu? Hospodin před Sodomou věřil tomu, že je dobro nakažlivé. Ježíš
také. A my?
Sestry
a bratři, ono to prokvasí. Hostina bude. A něco prokvasilo i do vašich končin.
Amen.