Izrael - zápasí Bůh
Kázání Petra Slámy na Vinohradech 20.7.2008
Čtení: Gn 32, 23-33, J 9,1-39
Text: Jk 4,4b-7
Dva biblické příběhy pro dnešní neděli
představují protiklad, v jednom dojde ke zranění, ve druhém
k uzdravení, jeden se stal v noci, druhý ve dne. V obou jde o
to, že se člověk na cestě potká s něčím nebo s někým, něco nebo někdo
ho přesměruje, vyhodí ze sedla, uzdraví nebo naopak zraní. A člověk se ptá,
jestli je to od dobrého, nebo od zlého. A ještě důležitější než teoretická odpověď
je, jak se s tím, co ho potkalo, vypořádá. My všichni jsme jako ten slepý,
který byl uzdraven. Jako Slované si čteme v příbězích lidu Izraele, čteme
si v nich a rozeznáváme v nich mapu svého vlastního života.
Jákobův zápas u potoka Jábok je příběh
temný, udál se v noci. Ani po rozednění není úplně jasné, co se to tam u
potoka v dnešním Jordánsku vlastně stalo. Příběh obsahuje slovní hříčku:
Jákob a Jábok, to jsou jen přehozená dvě poslední písmenka. O jméno zde půjde.
S kým že to nad ránem Jákob zápasí, kdo se mu to stal protivníkem?
Tam u Jáboku se pomalu završuje Jákobova
cesta. Má se po letech služby u Lábana setkat se svým bratrem Ezauem. Ví, že
s ním má Ezau nevyřízené účty, ví, že Ezau je v právu. Když před ním
před čtrnácti lety prchal, měl noční setkání s Bohem: měl sen o žebříku,
po kterém vystupují a sestupují nebeští andělé. Pán Bůh mu tehdy, mladému a
vyplašenému běženci, zaslíbil svou ochranu a blízkost. Nyní se vrací zralý muž,
bohatý na syny i na stáda. Tenhle zápas ale musí navzdory všemu, čeho se již
domohl a s čím se ztotožnil, vybojovat sám. Všechna jeho přízviska a
tituly jdou stranou, zůstaly spolu s ženami, dětmi a stády na druhé straně
potoka. Neznámý si na Jákoba počíhal v noci, na mladšího syna Izákova,
který byl máminým mazlíčkem a lstí potom uloupil prvorozenství, který se
uchytil u příbuzného Lábana a zapletl se do sta a jedné rodinných šarvátek
(vzhledem k tehdejší polygamii navíc vynásobených čtyřmi – nebo alespoň
dvěma), na tohoto Jákoba si neznámý muž – snad prý jakýsi říční démon, v našich
zeměpisných šířkách prostě vodník, ale možná mnohem spíš Jákobova ztělesněná
minulost, všechny jeho podvody, kterými si v životě pomohl, neboť i to
jméno Jákob se dá přeložit jako „křivák“ – tento kdosi si na Jákoba počíhal,
když byl sám.
Nastal nelítostný a mlčenlivý boj, nejen
několik ran, ale vyčerpávající zápas. Nevíme, ani Jákob neví, kdo to útočí.
Dostává rány, ale brání se. Nevzdává se, nenastavuje druhou tvář (protože na to
je čas, když protivníka znám a mohu se s ním doopravdy setkat). Tady je
něco, co míří na základ jeho osobnosti, něco, čemu se musí postavit. Bandita,
zloděj, násilník nebo démon, či jen přízrak jeho vlastní temné stránky –
důležité je, že Jákob se nevzdává. Jákob není v klidu, neodevzdal se
osudu, nepomáhá si v této chvíli jen zdánlivě zbožným „Hospodin dal,
Hospodin vzal, jméno Hospodinovu budiž pochváleno.“ Neboť je „čas boje i čas
pokoje.“ (Kaz 3) Jákob poznal, že pro něj nastal čas boje. I v našich
životech jsou etapy, kterými neprojdeme jinak než bojem. Ten může mít mnoho
podob, ale vždy v něm půjde o to, neuhnout, postavit se a odolat tlaku.
Tyhle situace myslím ani není třeba dvakrát vyhledávat. A rozhodně si je
dopředu nenaplánujeme. Uhodí na nás tam, kde jsme sami, kde si neseme
nevyřízené dluhy z minula, uhodí jako nemoc nebo neštěstí, velmi často
tam, kde jsme to nečekali. Uhodí na nás jako něco zlého. A jde o to, tomu zlému
se nevzdat.
Jákob se rve a nepřítel stupňuje svůj tlak.
Podobá se démonu tím, že musí zmizet před rozbřeskem. Náhle prosí. A v tu
chvíli zraněný, ale neskloněný Jákob vyřkne nejpřekvapivější – a vlastně
v příběhu svou vůbec první – větu: „Nepustím tě, leda bys mi požehnal.“
Nejde o to si za každou cenu zachránit
kožich. Jákob ten zápas nevyhledával, ale teď už je v něm, už v něm
pozbyl své zdraví – a tak z něj jen tak beze všeho neuteče. Nechce rychle
zpátky ztracený mír. Jákob chce požehnání.
Jistě, dává to smysl v celku Jákobova
příběhu. Kvůli požehnání, které neférově vyloudil na svém otci, musel odejít
z domu. Pán Bůh mu požehnání opakovaně zasliboval, ujišťoval ho svým
požehnáním. Množství stád i dětí bylo projevem požehnání. Požehnání dostal od
svého otce zadarmo. Ale stejně sám tušil, že něco ještě zbývá, něco ještě
nebylo probojováno. Teď v nočním zápase vyslovil něco, co jistě sám do té
doby netušil.
Požehnání jako možnost, jak proměnit bolest
a mizérii svého života. Zde nás Jákob uvádí do jedné ze zcela základních pravdy
Písma svatého, pravdy o tom, jak je tomu se zlem ve světě a jak se k němu máme
stavět. Vysvětlení našeho příběhu není teoretickým rozborem, mnohé otázky
zůstávají. Nerozhodneme, kdo byl tajemný útočník od jábockého brodu. Zaútočil a
chtěl zničit vyvoleného Božího, Jákoba. Tak jako jinde v Bibli Boží sluha
satan útočí na Joba. Tak jako nemoci a různá trápení útočí i na nás a na naše
blízké. Ačkoli jako Židé i křesťané vyznáváme, že náš Pán je mocný, přece jen
se nedá bez dalšího říci, že by jako velký dispečer posílal nemoci a
katastrofy. Ty opakovaně přicházejí, jsou zde, ale jejich vztah
k Hospodinu, našemu Bohu, není přímočarý, jako že by byly projevem jeho
vůle. V Jóbovi je to dvořan nebeského dvora satan, kdo Pána Boha vyhecoval
k sázce o to, kolik. V dnešním příběhu je to onen tajemný „muž,“
s nímž Jákob zápasil. V Bibli se Boží svědkové před utrpením, které
na ně přišlo, pokorně nesklánějí, nýbrž s ním v prvé řadě – a jak
jsme viděli na Jákobovi – sveřepě a dlouho bojují.
A pak je zde to požehnání, kterým Jákob
podmiňuje to, že svého protivníka propustí. Nejen že se utrpení nepoddal, ještě
z něj vytříská požehnání. To je krok stejně důležitý jako to, že se
nepoddal, že zápasil. Kdyby totiž jenom zápasil, jen kladl odpor, skončí jako
unavený, tragický hrdina. Jákob má ale nejen kuráž svalů a pěstí, má také
kuráž víry, která je Bohem danou silou přetvářet věci kolem sebe, dávat jim
nový smysl, ten smysl z nich ždímat, dožadovat se smyslu od Pána Boha pro
věci, které by jinak vypadaly nesmyslně.
A zde je přímá spojnice s evangelijním
příběhem z Janova evangelia. I tam bylo na počátku zlo, slepota onoho
člověka. A učedníci, teoretizující jak už studenti bývají, řeší otázku, proč se
dotyčný narodil slepý: „Proč, z jaké příčiny.“ Učedníci se ptají dozadu,
po tom, co vedlo k současnému stavu. Pán Ježíš jejich otázku přesměrovává
dopředu. Učedníky učí podívat se na věci z hlediska jejich smyslu, účelu.
„Proč, pro co, k jakému účelu zde jsou.“ Samozřejmě nám to u mnoha
katastrof dnešní doby nedává dispens od rozumné rozvahy, co k nim vedlo a
co je třeba udělat, aby se to příště neopakovalo. Ale lekcí příběhu
z Janova evangelia je i přesto Ježíšova odpověď učedníkům, že utrpení není
pobídkou našim úvahám, kdo za to mohl, ale naší vynalézavosti, jak ho umenšit.
Když kolem nás a při nás utrpení uhodí, máme mu v prvé řadě tak jako
praotec Jákob čelit, nepoddávat se mu. V druhé řadě pak máme hledět dobýt
z něj požehnání, přetvořit jej v něco, co svým dobrodiním možná ještě
předčí stav před atakem zla. Je to vlastně neuvěřitelná výsada, k čemu nás
zde Písmo vybízí, protože pokud takto jako Jákob zápasíme, smíme po boku
samotnému Pánu Bohu přetvářet démony kolem sebe v síly jeho království. Je to výsada překvapivá tím, že se jí dostává právě nám, starým Jákobům,
křivákům, kteří by si sami od sebe na nic takového nepomysleli. Ale když se do
toho zápasu dáme, dostáváme najednou nové jméno, jméno Izrael, jméno, které
znamená zápasil s Bohem, „ten, který si troufl do boje s Bohem“, ale
které současně znamená „ten, za něhož Bůh dokončí jeho zápas.“ Toto jméno,
Izrael, zápasí Bůh, smíme nést všichni jako své vlastní za svým křestním jménem.