Hosanna – buď zdráv, smiluj se, pomoz, zachraň nás
Kázání Jaromíra Dusa na Vinohradech 16.3.2008
Čtení: J 12,1 + 9-26
Text: J 13,31
Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm.
O Květné neděli
můžeme říci, že to je pro křesťany všech tradic, katolické, pravoslavné i všech
evangelických, něco jako poslední zastávka před vstupem do velikonočních
dnů. Snad všude, kde se dnes křesťané shromažďují, slyší při čtení Evangelia a
často i z kázání o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma. Přijel tam na
oslátku, ne na koni, jak by se tehdy od krále čekalo a přijel s prázdnýma
rukama, chudý jako většina těch, kdo ho tehdy nadšeně vítali, kdo mu
prokazovali úctu a provolávali slávu.
Nevíme, jak
početná skupina lidí to byla. Z jejich volání Hosanna, což znamená
„vysvoboď, zachovej nás, pomoc“ je zřejmé, že to byli lidé, kteří měli
k Pánu Ježíši velikou důvěru a očekávali od něho veliké a mimořádné věci!
Především evangelista Jan naznačuje, že jejich očekávání velkých věcí a mimořádných
událostí souviselo s tím, co viděli, nebo slyšeli, že se stalo v Betánii.
Ta zpráva se nepochybně šířila od úst k ústům rychlostí blesku! Vždyť byl
už čtyři dny v hrobě – a přesto jej Ježíš dokázal z mrtvých vzkřísit.
No ano, Lazar z Betánie, bratr Marty a Marie!
A nyní se ten,
kdo Lazara z hrobu vyvedl, chystá vjet do Jeruzaléma! To se teprve budou
dít divy! Proto ty palmové ratolesti a to volání: Hosanna, požehnaný jenž
přichází ve jménu Hospodinově, buď zdráv a pomoz nám, zastaň se nás, králi
izraelský!
Synoptičtí
evangelisté shodně vyprávějí, že první cesta tohoto krále vedla do chrámu.
Připomeňme si, jak to líčí evangelista Marek:
„Dva z jeho
učedlníků přivedli k Ježíši oslátko, přehodili přes ně své pláště a on se
na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti
z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním volali: Hosanna! Požehnaný, který
přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho
otce Davida. Hosanna na výsostech! Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu.
Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do
Betánie. Když vyšli druhého dne z Betánie, dostal hlad. Spatřil
z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco
nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí. I řekl mu: Ať
z tebe již na věky nikdo nejí ovoce! Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do
chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly
směnárníků a stánky prodavačů holubů: nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoli
procházel nádvořím. A učil je: Což není psáno: Můj dům bude zván domem modlitby
pro všechny národy. Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“
Král se tedy
chopil svého úkolu soudce! Ten jeho soud byl ale zvláštní soud! V pravém
smyslu slova - soud Boží! Přísný, smrtelně vážný, to nepochybně, ale zároveň
soud opět laskavý! Když soudí Pán Bůh, nechce člověka odsoudit, nalomenou
třtinu dolomit, doutnající jiskřičku uhasit, nýbrž chce člověka přivést
k pokání, chce zlé a porušené věci i vztahy napravit!
A tak všechno, co
by mělo potrefit nás, totiž rozsudek smrti, se ukazuje a odehrává na fíkovníku,
neboť na něm, podobně jako na nás, Pán Ježíš dobré ovoce nenalézá. Fíkovník
uschl! Zato my lidé místo odsudku vidíme a slyšíme jen další varování, nové
kázání, znovu se nám podává a nabízí ruka pomoci a záchrany! Však považme, ani
ty obchodníky a směnárníky v chrámovém nádvoří nepřikázal Pán Ježíš
likvidovat, odnesly to jen jejich stánky a nejspíše i nějaké nádobí. I
tentokrát šlo především o to, aby i tito lidé sami nahlédli, co činí
z Hospodinova chrámu - a že je to v Božích očích zlé.
Zákoníkům a
farizeům vyčítal Pán Ježíš pokrytectví, přetvářku, lež, zištnost, vypočítavost,
domýšlivost, bezbožnost, zradu na Bohu i lidech, to vše jim vyčítal tvrdě,
důrazně – ovšem s jediným záměrem, aby se změnili, aby šli do sebe, aby
činili pokání.
Dokud soudí Pán
Ježíš, probíhá vše jako na Božím soudu! Uplatňuje se spravedlnost, uplatňuje se
milosrdenství, cílem je náprava a záchrana.
To až když začali
nad Pánem Ježíšem uskutečňovat svůj soud lidé, přišly k slovu hněv, zlost,
mstivost a krutost. O tom víme i my své! Mocní a vlivní tehdy a až dodnes často
nepovolí, dokud neutýrají a neodstraní toho, kdo jim stojí v cestě.
Velikonoce prozrazují mnoho o tom, jak tvrdé dokáže být lidské srdce!
To ale není
jejich hlavní smysl! Díky Pánu Bohu jsou pro nás velikonoce především velikým
a vzácným Božím darem! Velký Pátek i Velikonoční neděle nám i každému člověku
umožňují, abychom se při setkání s Kristovou milostí - s jeho obětí a
láskou - uviděli v docela jiném světle a z jiného pohledu: Kdo někdy
duchovně prožil velikonoce, ten poznal nejen, že se často zpronevěřuje lásce –
lásce k bližnímu i k Bohu, ale poznal také, jak velice jej má Pán Bůh
rád, jak moc o něho stojí, a že jej nepostavil do života zbytečně a že
s ním chce být, v dobrém i ve zlém až do konce jeho dnů. Do našeho
světa, světe div se a raduj se, vstoupila Boží láska - a stala se nejen jedním
z nás, ale jedním z nejchudších, nejslabších a nejbolavějších mezi
námi!
Vraťme se ale
ještě na okamžik ke zprávě o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma. Jak ten jásot a
volání Hosana přijímal Pán Ježíš! Byl rád, těšilo ho, když slyšel a viděl, co
se kolem něho odehrává? Jistě to neodmítl! To by si učedníci dobře zapamatovali
a při popisu těch událostí by to také poctivě zmínili. Ostatně, pro oslíka
poslal Pán Ježíš své učedníky sám a je tedy zřejmé, že to On chtěl připomenout
a jednat podle Zachariášova proroctví. Tam v (9,9) čteme: „Rozjásej se sionská
dcero, dcero jeruzalémská propukni v hlahol! Hle přichází k tobě tvůj
král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím
mláděti. Vymýtí vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně, … Vyhlásí
pronárodům pokoj!“
Slavnostní vjezd
do Jeruzaléma byl nepochybně součástí Ježíšovy záchranné mise, součástí jeho
poslání. Při četbě o něm a ovšem i o tom, co následovalo, se však zdá, že
v tom jásavém a nadšeném pokřiku lidí Pán Ježíš svou „oslavu“ nespatřoval.
To jsem si
uvědomil intenzivněji teprve letos. Vlastně až při přípravě tohoto kázání mně
došlo, že teprve když se Jidáš definitivně rozhodl, že svého Pána zradí, a
vyšel z místnosti, kde Ježíš se svými učedlníky večeřel, Pán Ježíš řekl:
„Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm.“
To je pozoruhodný
výrok! My křesťané vyznáváme, že Bůh se lidem zjevil a přišel k nám
v člověku. Dnešní evangelium k tomu dodává: Nejen že se Bůh zjevil v
člověku - Boží sláva se zjevila v člověku zrazeném, poníženém, trpícím!
Nejspíše si to
učedníci, podobně jako my, s Boží slávou a vůbec s vírou představovali trochu
jinak. Kdejaký naučný slovník poví, že Bůh je dokonalý, věčný, vševědoucí,
všemohoucí a tak podobně. Malý encyklopedický slovník, který před lety vydala
Československá akademie věd, pod heslem bůh uvádí: „původně představa, později
označení bytosti mocnější než člověk a jej ovlivňující. V židovství,
křesťanství a islámu bytost absolutní, duchovní, zásvětná, mimočasová,
stvořitel světa. V moderní existenciální teologii šifra pro nejhlubší
lidské hodnoty a otázky“.
Bible však o Bohu
od samého začátku mluví docela jinak: mluví o Bohu, jenž velmi stojí
o vztah k člověku, proto jej neustále navazuje a hledá - a vzdává se
ledasčeho z toho, co mu encyklopedické slovníky přisuzují, tedy toho, jak ho
lidské oči chtějí vnímat. Jeho sláva se zjevuje v té největší myslitelné
lidské špíně a bídě. On je ten, kdo tu bídu nezpůsobil, kdo ji však bere na
sebe, kdo ji nese, odnáší ji pryč, aby nás od ní osvobodil. Právě v tom se
ukázala jeho sláva. Právě v tom se ukázala sláva jeho i sláva Boží! Projevila
se v lidském trápení, tam, kde bychom ji sotva čekali. A to jen proto, že Bůh
nemá zalíbení v síle muže a v rychlosti koně, jak se píše už v jednom
žalmu. (Ž 147,10) Nenachází zalíbení v pýše pyšných, v bohatství bohatých, ani
ve svalnatých řečech nebo činech vojevůdců či politiků. Jeho sláva je jiná! Je
přímo spojená se službou a láskou. Jistě si vzpomeneme na výroky Pána Ježíše o
tom, že v království nebeském je největší – a tedy samozřejmě i
nejslavnější – ten, kdo nejvíce slouží!
Proto nepřekvapí,
že právě v té nejtěsnější souvislosti s oznámením, že nyní byl
oslaven Syn člověka a že Bůh byl oslaven v něm, dává Pán Ježíš svým
učedlníkům jasný a zřetelný úkol, nové životní poslání. Nazývá je nové
přikázání. Právem! Je to jednoznačné vyhlášení jeho královské vůle! Říká:
Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! Mějte se vespolek rádi!
Při vjezdu Pána
Ježíše do Jeruzaléma volali Ježíšovi učedlníci a zřejmě i větší zástup jeho
příznivců své Hosanna – buď zdráv, smiluj se, pomoz, zachraň nás! Vyjadřovali
tak svou víru v toho, který bere jejich věc do svých rukou a chystá se
zasáhnout v jejich prospěch. Patrně jen on sám v té chvíli věděl, že
ho to bude stát život, že ho jeho láska přivede až k oběti na kříži. Zcela
jistě však věděl, že nemají-li lidé příštích generací vědět o Bohu jen to, co
se dočtou v encyklopedických slovnících, musí se jeho učedníci vyučit
v lásce, musí umět milovat! Jinak nikoho neosloví, nikoho nezaujmou,
nikoho nepřesvědčí, nikomu nepomohou. Jen když budete mít lidi rádi a když se
budete mít rádi navzájem, budete mými učedníky, řekl Pán Ježíš. Jen když ve vás
a mezi vámi bude přebývat láska, dočkáte se i toho, že lidé nebudou hledat Boha
tam, kde není, ale dají si poradit od vás a vy je budete moci dobře nasměrovat
a přizvat ke společnému následování Pána Ježíše Krista. Nové přikázání vám
dávám, abyste se navzájem milovali. Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte
navzájem! To je příkaz krále, kterého aspoň na chvíli zdobila sláva lidská! To
je odkaz služebníka, kterého navěky zdobí sláva Boží!