Zjevení Páně
Kázání bratra synodního seniora Joela Rumla na Vinohradech
6. ledna 2008
Čtení: Mt 2,1-12
Text: 2K 4,3-6: Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno
těm, kteří spějí k záhubě. 4 Bůh tohoto světa oslepil jejich
nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho,
který je obrazem Božím. 5 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista
Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. 6 Neboť
Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal
poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
Již jste slyšeli,
bratři a sestry, že tato neděle se nazývá Zjevení Páně, Epifanie.
Označení souvisí s událostí, kdy se pohanští mágové poklonili Ježíšovi
v Betlémě, což je vykládáno jako výraz Božího zjevení pohanům
v Ježíši. Pohané rozpoznali v narozeném Boha, Boží jednání a
přítomnost. Ke čtení z evangelia, které je určeno pro dnešní den, jsem
přiřadil text z epištoly Korintským, v němž apoštol Pavel
nepracuje jako s hlavní tématikou se zjevením Páně, nýbrž s problematikou
rozpoznání. Jak byl narozený Ježíš vnímán, o to také jde v evangeliu –
jeden pohan Herodes nahlížel na Ježíšovo zrození jinak než mágové. Jejich
nahlížení je rozdělovalo.
Rozdíl
v nahlížení na narození v Betlémě a následný výklad, to je to, kde navázal Pavel. Vlastně říká:
jedni viděli a jiní ne. Jednomu nic nebrání vidět v narozeném Božího Syna,
tedy zjevení Boží, a druhému to není dáno. Apoštol Pavel však pochopitelně
nereaguje na Heroda a mágy. On v této části epištoly formuluje názor na
poslání, které jako apoštol plní. Říká, že nepotřebuje nic skrývat, to, co
dosvědčuje, neobsahuje nic nečestného, odkazuje k jádru, k základu
pravdy, ke kterému mohl dospět; a to mu dává dostatečné oprávnění pro
dosvědčování, že v Ježíši Kristu se skutečně zjevil Bůh.
Nemůže se
vyhnout úvaze, proč jedněm to je jasné, a jiným ne. To je text, který jste slyšeli. Asi to je otázka,
kterou není zatěžko položit si rovněž, protože to je tak. Jak to, že někomu je
jasné, že se nepodvádí, nelže, dodržuje slovo, a pro druhého slib není ničím,
podepsaná smlouva a dohoda pouhým cárem papíru a život druhé bytosti něčím, co
otravuje a komplikuje existenci? Oživuje se tak otázka, jak je možné, že
hodnoty, na nichž se ještě nedávno většina shodla, již přestaly být tím, co
spojuje. Naopak zneklidňuje to, že hodnoty, které sjednocovaly, už téměř nejsou
vážně brány.
Už tehdy
existovalo podobné tázání
– je snad na zvěsti evangelia něco tajemného? Něco, co z něho činí záležitost
zasvěcenců? Pokud ano, co to je? Apoštol připustil, že by takový názor mohl
vzniknout. Je-li tomu tak a je-li tam něco zahaleného, pak to však
není vinou evangelia. Boží dílo a Boží vůle byly v Ježíši Kristu
zjeveny dostatečně a jasně. Pokud by bylo něco zahaleného, vada je ‚na straně
přijímače‘. V té souvislosti užívá nábožensky obvyklý termín zaslepení,
oslepení. Existují brýle omámení, šálení a není pak nic, co by projasnilo
možnost vnímání zevnitř. Zaslepení bohem tohoto světa, tohoto věku je
označení široké, možno si sem dosadit vlivy doby, mocnosti, které usilují o
člověka a svádějí jej k tomu, aby jim pronajal svou duši, mysl a cit. Není
důvodu pochybovat o tom, že by se snad takové oslepování přestalo dít. Bude se
dít stále a vždycky budou dva vedle sebe a budou se jen divit, že hledíce
jedním směrem, vidí každý něco jiného.
Že by to bylo
pouze tak, že jeden měl to štěstí a druhý smůlu, jeden uviděl, a druhého
posedla zaslepenost? Ono se to však promítá do hlubších souvislostí – někomu
bylo dáno, a jinému ne. Jeden se může zařadit mezi ty, které uchvátí a podmaní
svoboda Božích dětí se vším, co to znamená, tj. i s poznáním Boha
v Ježíši Kristu, a druhý zůstane napořád v přízemních patrech
existence, kde bude určován těmi nejzákladnějšími vlastnostmi a pudy. Zároveň
však platí, že jeden ani druhý si na stupeň svého přístupu a poznání nestěžují,
mágové odešli jinudy a Herodes se také zařídil po svém. Tak to platí dodnes
– my, křesťané, míváme dojem, že ti, kdo nepotřebují ve vánocích hledat Boží
zjevení a zrození Spasitele, žijí hůře a že pouze sténají pod tlakem mocností a
božstev tohoto věku bez moci něco změnit. A opačně: nekřesťané se na nás zase
dívají soucitně, případně posměšně, co že jsme to za chudáčky, kteří se neumějí
pořádně ve světě zorientovat a pořád brzdí své schopnosti ohledy na
souvislosti, které už jsou dávno passé. Z takových pohledů na okolí se
pochopitelně rozvíjí touha vyjádřit svůj směr jako ten lepší než jiný. Ale ono
to tak jednoznačné není.
Ani apoštol
tak daleko nejde. Má
pochopitelně radost z toho, čeho se mu dostalo, že smí vyznávat Ježíše
Krista jako Božího Syna. Ví však o hliněnosti, křehkosti a slabosti
schránek, do kterých byl uložen poklad nesmírné ceny. Ví, jaká je cena
nesení tohoto pokladu, o jak složitou službu mnohdy jde a jaké důsledky a
závazky z ní vyplývají. Proto se varuje toho, aby řekl, že za tím, že mu
bylo dáno nahlédnout Krista Bohem, stojí lidská schopnost a lidský výkon, které
napomohly tomu, že si Pán Bůh jeho všiml, jeho osvítil, a druhé nikoliv.
V jeho výpovědi je spíše cítit vděčná radost z toho, že už může
vidět víc, a pokorné vědomí, že se tak může stát komukoliv jinému v pro
něho potřebný čas.
Vrátím se do
evangelia. Jak jsem říkal, máme před očima dvě reakce, rekrutující se
z jednoho anonymního tábora pohanského. Jedna je Herodova, druhá je
mágovská. Zájem poklonit se nově narozenému byl vyjádřen oběma stranami. Co
však bylo určující, byly pohnutky onoho zájmu. I kdyby u mágů převážil
zájem vědecký, poznat, s jakým úkazem mají co do činění, byl to zájem, který
nepřekryl a neumlčel hlas pokory při ohledávání zajímavé a nové skutečnosti.
Herodův zájem o klanění je vlastně představen jako hraný a předstíraný, neboť jeho
panovnické znepokojení je třeba dát do souvislosti s hrozbou pro
mocenskou pozici a trůn. Jedni dokáží na základě přírodního úkazu správně
interpretovat betlémskou událost, a to až tak, že se rozhodnou bát se Boha víc
než lidí (sr.Ex 1,17), a druhý se ulekne a tím potvrdí, že péče o sebe sama,
přeneseně strach o svou moc, je pro něho motivem, kterého se ani při setkání s
naplněním zaslíbení, jež si nechá vysvětlit, neumí zříci. Řekneme-li, že byl
zaslepený, je to pravda. Jeho zaslepenost možná pomohla také tomu, že se jeho
jméno nese dějinami jako symbol zabíjení.
Zaslepenost se
může dít i uvnitř tábora Kristových vyznavačů. Tak se stávalo, kéž by nám to nehrozilo – tou
zaslepeností je hrozba zvyknutí si na zvláštní privilej od Pána Boha – ‚my,
osvícení, jsme Boží kamarádi. A to napořád.’ Takové dělení nehrozí jen
uvnitř společenství lidí, hrozí i uvnitř lidské bytosti. Může dojít k
oslnění osvícením a jasem spásy. Proto apoštol upozorňuje na příkladu sebe sama
a svých apoštolských druhů jedno významné pravidlo: nezvěstujeme sami sebe,
nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Osvícení
se nestalo a neděje samoúčelně, aby se stalo nástrojem útěšnosti pro
uspokojování sebe sama. Stalo se proto, aby rozpoznání Božího Syna, Ježíše
Krista, Mesiáše a Spasitele světa se šířilo tak, aby každý, kdo kráčí životem
jakoby bez cíle a bez jasného směru, nepadl za nejbližším rohem do pasti. Slova
o růstu jednoho za cenu dobrovolného a radostného menšení se druhého se tak
stávají aktuální výzvou se zcela konkrétním dosahem. Jinak se zjevení Páně
stane záležitostí utajenou a těmi osvícenými záměrně zahalovanou. Stále jde o
to, aby ztělesněná podoba Boží spásy, zhmotnělá v životech služebníků pro
Ježíše, se děla proto, aby proměnila život a kultivovala jej. Hodnoty, které
již společnost nespojují, ustoupily také proto, že byla oslabena vnitřní
chuť jít až k samému jádru. Kdo má oči otevřené, vidí, jaká základní a
bytostná nouze svírá kdekoho kolem nás a že vlastně každá událost, která otřese
současností, má své kořeny v osvícenosti a v zaslepenosti, mj. v tom,
zdali člověk ví, kam jde a proč, anebo v tom, kráčí-li bez vnitřní účasti
přitakat tomu, kdo může osvítit jeho životní cestu smyslem a pravdou.
Díky zrození a
vyslání Ježíše na zemi a díky zjevení Božímu v Kristu smíme kráčet životem
jako ti, kdo plně žijí svůj život tehdy, když jádro naděje vidí v tom, že
Bůh přišel, sestoupil a ztotožnil se s námi. A přitom zůstal Bohem. Z takového
dobrodiní jest nám dobře žít. Ať je to celé divné, přesto je to určováno
naprosto jasným Božím zájmem o to, abychom my i druzí došli spásy. Předivné
narození-pro naše spasení-dobrovolné zmaření-přílišné snížení-k lidskému
pokolení-pro jich zvelebení. (EZ 283,4) Ať je toto zvelebení Kristem tím,
v čem zakládáme svou otevřenost, čím překonáváme svou nesmělost a co je
tím, co máme pro druhé.
Amen