Já však chci být ustavičně s tebou
Kázání bratra profesora Filipiho na Vinohradech 16.12.2007
Čtení: Žalm 73
Text kázání: Žalm 73, 21-23
Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví,
byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před
tebou býval.
Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za
pravici…
Když bylo mé srdce roztrpčené,
když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem
před tebou býval…Co se to dělo, proč bylo žalmistovo srdce roztrpčené a
ledví zjitřené, proč si připadal jako tupec a jako nechápavé dobytče, o tom
jsme slyšeli v prvním čtení celého žalmu. Je to příběh člověka, kterému
začalo tuze vadit, jak je svět divně, nespravedlivě uspořádán. Dobře se daří
lidem nehodným, zpupným, svévolným, násilnickým, těm se vyhýbá lidské
plahočení, ano i smrt se jim vzdaluje, bohatství se jim jen hrne, vysmívají se
a mluví zlomyslně, utiskují chudé, ano rouhají se nebesům. „Říkají: Což se to
Bůh dozví, cožpak to Nejvyšší pozná?“ A hrůza hrůz: lid se za nimi jen hrne…
Připadá nám, že ten žalmista snad
ani neskládal svůj žalm kdysi dávno, mnoho staletí před Kristem, on je snad náš
současník a vystihuje naše zkušenosti a pocity. Ale také jsme slyšeli, že
žalmistu ty zjevné neřády ve světě, ty hrozné nespravedlivosti úplně
vykolejily. Prostě on to nechápe. Ale kdyby jen to. On propadl něčemu mnohem
horšímu: sebelitování. „Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval
nevinností?“ Na mě „se každého dne sypou rány“, mám starost na starost,
problémy za problémy, děti se mi odcizily, zdraví nic moc, peníze mi napřesrok
nebudou stačit… - ale tamti? „Nevědí, co je lidské plahočení“, životem jen
kypí, „bez starosti věčně kupí jmění“. A já co? Tedy nadarmo, zbytečně? Hrozná
otázka. Za ní je trpkost, lítost, sebelítost, a to je moc nebezpečná věc. To je
jako droga, „sebelítost je horší než chlast“, čtu v jednom americkém
románu, a je to pravda. Jak začnu sebe litovat, nevím, kde to skončí,
sebelítost je mimo kontrolu rozumu. To náš žalmista také poznal: „Přemýšlel jsem,
jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo“ (Kraličtí ještě
trefněji: Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale jevilo se mi pracno). Bodejť
by se nejevilo: Kde nastoupila takováto nespokojenost, taková sebelítost, tam
můžeme svůj rozum rovnou poslat na dovolenou.
Zbytečně, nadarmo se plahočíme
životem? Žádná satisfakce, žádná kompenzace, žádná odměna pro nás? Pro nás,
kteří „své ruce umýváme v nevinnosti“? Ale pozor: žalm a žalmistův příběh
se náhle překlopil. Ne tak, že by se poměry ve světě změnily k nejlepšímu
pořádku a plné spokojenosti. Ale změnily se žalmistovy „míry a váhy“, úhel
pohledu. Najednou o sobě žalmista mluví jinak, v jiné tónině zpívá svou
píseň. Hledí nazpět a co vidí? Vidí, že to všechno bylo zbytečné, ta roztrpčenost
srdce, to rozjitřené ledví, všechna ta závist a ta sebelítost. Byla to tupost,
byl jsem „jako dobytče“, které nic nechápe. Signálem toho překlopení, tohoto
nového pochopení je v našem textu jediné slůvko: Já však… Ale já… Pokud
jde o mne, tak já…
Co: Tak já? Chci být ustavičně
s tebou. Takto se rozhodli překládat původní text autoři našeho
ekumenického překladu. Kraličtí se rozhodli jinak: Avšak já jsem vždycky byl
s tebou. A tak i četné jiné překlady. Kdybychom chtěli přeložit hebrejský
originál doslova, znělo by to: Avšak já vždycky s tebou. To může znamenat:
Vždycky jsem byl, vždycky jsem, vždycky budu, vždycky chci být. Důležité je
nejdříve toto: vždycky. Pořád. Trvale. Kontinuálně, bez přerušení. Nejen někdy.
Nejen ráno, ale také večer, nejen v neděli, ale také ve všední den, nejen
v radosti, ale také ve starosti, nejen ve zdraví, ale také v nemoci.
Vždycky a napořád. Jsem byl a budu s tebou. To je něco jiného než vrtkavé
štěstí, než dočasná prosperita, než omezená úspěšnost nešlechetných. Ti stojí
na „kluzkých cestách“ a jednou procitnou ze svého přeludu. Ale já: ustavičně
jsem a zůstávám.
A co, s kým: ustavičně jsem a
zůstávám ? S tebou. Je toto to nejdůležitější, je toto to skutečné
rozluštění problému neúspěšného života? Být a zůstávat s někým? Není důležitější,
člověka důstojnější, aby člověk trvale, bez uchylování zůstával sám sebou, sám
u sebe, aby byl do krajnosti věren svým vlastním názorům, přesvědčením,
postojům, svému majetku, svému právu a svému nároku? Je to pěkné, máme
v úctě takové lidi, důsledné a neúplatné, kteří nepřevlékají kabát podle
větru právě vanoucího. V občanské společnosti jsou takoví solí politického
pokrmu začasté málo chutného. Ale zde žalmista mluví o jiném vztahu: ne o
vztahu člověka k sobě samému (ten může skončit, u žalmisty ostatně skončil
hroznou sebelítostí, nespokojeností, roztrpčeností), nýbrž o vztahu člověka
k někomu jinému. K tobě. Kdo je to ten druhý, ten Ty? Kdo z vás
se ještě učil z Heidelberského katechismu, vzpomene si, co se říká
v jeho první otázce: Mým největším potěšením v životě i ve smrti je
to, že nejsem sám svůj, nýbrž svého věrného Spasitele Ježíše Krista…
O Ježíši Kristu náš žalmista
ještě asi nevěděl. Ale věděl, že tím Ty je věrný, věrohodný Hospodin, a že u
něho natrvalo zůstává a zůstat chce. A my víme, že tento věrný, věrohodný
Hospodin se stal člověkem, člověkem z masa a kostí, narozeným z ženy.
Zakrátko o vánocích si to znovu a s plným důrazem připomeneme. To je ten
Ty, Ježíš Kristus, který nás zná, jak my sami sebe neznáme, miluje, jak my sami
sebe nemilujeme, je naším bližním tak blízkým, jak my sobě blízcí být neumíme.
Jemu s žalmistou říkáme Ty: U tebe jsem vždycky byl a vždycky zůstanu.
Ale umíme to říci, umíme to
opakovat se žalmistou? Je to naší spontánní touhou, svobodným rozhodnutím?
Říkám: Není. Neumíme to říci, není to naší spontánní touhou; naopak naší touhou
je, abychom zůstali sami sví, sami svými pány až doposledka, sami na sebe
odkázaní, sami zmítaní příjemnou sebelítostí a nepříjemnou závistí k těm,
jimž se daří lépe – možná údajně možná skutečně –, než nám.
Jenže to není celý text, je zde
ještě pokračování: uchopils mě za pravici. Ten Někdo, u něhož žalmista
trvale byl a chtěl zůstat, byl první na řadě, on jednal jako první. Já zůstávám
u tebe, říká žalmista, protože ty zůstáváš u mne. Ty držíš, proto já vydržím.
Toto moje „avšak“, které říkám, je založeno v tom, že ty jsi již dříve ke
mně řekl: avšak, navzdory; řekls to ke mně, a kdybys to neřekl, já bych to
říci neuměl; ke mně, který jsem si to nikterak nezasloužil, který jsem takový,
jaký jsem, zmítaný sebelítostí a závistí, neklidný a roztrpčený, nechápavý a
jako dobytče před tebou, já pochybovač, že existuje nějaká spravedlnost
v tomto světě svévolných, já člověk malověrný anebo už zcela nevěřící –
ale tys mě uchopil za pravici, za tu ruku, kterou podávám k pozdravu, kterou
píšu, v které držím nástroje svého života. Tys mi podal ruku a držíš mě za
pravici jako matka děcko, jako zamilovaný chlapec své děvče, jako manžel
manželku, když ji vede k oltáři, jako sestra v LDN babičku, když ji
vede na rentgen. Tak něžně a tak pevně, tak laskavě a tak spolehlivě.
Ty mě držíš za ruku. Proto se já
odvažuji a říkám: Chci s tebou zůstat. Můžeme to opakovat po žalmistovi?
Kdy nás uchopil za ruku? Každý jeden ať si na to odpoví sám, kdy to bylo. Ale
obecně platí: Když jsme byli v jeho jméno pokřtěni. Tehdy nám podal ruku a
uchopil nás za ruku. Natrvalo a nezrušitelně. A kdykoli se na to rozpomínáme,
že jsme byli pokřtěni, a kdykoli se rozpomínáme na všechny ostatní chvíle, kdy
nás Pán Bůh držel za ruku, není nám najednou zatěžko odložit všechnu závist a
všechnu sebelítost, všechen neklid a roztrpčenost, není nám zatěžko říci: Já
chci, já toužím být vždycky, už natrvalo a navždy s tebou.
A s žalmistou dodat: Koho
bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i
mé srdce chřadne, /ó jak dobře to víme!/ Bůh bude navěky skála mého
srdce/ pevný bod, který se neviklá podle toho, jakou mám zrovna
náladu/ a můj podíl /můj prostor ke spokojenému, bohatému životu/….
Mně však v Boží blízkosti/ v modlitbě nebo bohoslužbě/ je dobře, v
Panovníku Hospodinu mám své útočiště /před veškerou nepohodou duše, srdce i
těla/ , proto vyprávím o všech tvých činech.