Evangelium není závislé na nás

Kázání na Vinohradech 16. 9. 2007

Fp 1,15-21

Milí bratři a sestry,

určitě také znáte „věčné optimisty“, lidi, kteří pěstují „pozitivní myšlení“, na všem se snaží vidět tu lepší stránku. S takovými lidmi je to někdy k nesnesení, protože svět nevidí, jaký je, ale jaký by ho chtěli mít. Někdy se právě tohle předhazuje věřícím lidem. A na první pohled by člověk takhle ohodnotil i toho apoštola: je ve vězení, neví, jestli ho náhodou neodsoudí na smrt – a on říká: raduji se a budu se radovat a vy se taky radujte.

Jak to vypadá, když věřícího člověka potká něco zlého? U toho apoštola vězení, obžaloba, možnost mučednické smrti. V našich poměrech můžeme myslet třeba na náhlou nemoc, která znemožní člověku aktivní práci a výhled na konec života posune nečekaně blízko. Nebo tělesné postižení, které znamená veliké omezení. Nebo ztrátu někoho blízkého a s tím související změnu života. Jakým způsobem se v takové chvíli uplatní víra?

Jeho blízcí bratři a sestry se tážou do vězení, jak se mu daří, a Pavel reaguje informací o tom, jak se daří evangeliu! Nepíše nic o svých okovech ani o mizerné stravě, ani o tom, že je mu líto, že nemohl dokončit svůj plán evangelizace Evropy. Ten jeho pohled směřuje docela jinam: hlavně, že se zvěstuje evangelium. A i to, že jsem v téhle situaci, tomu může pomoci, přispět k šíření evangelia.

Řeknete si, že nikdo z nás není misionář, ale každý z nás je křesťan. byli jsme přece Kristem povoláni a nosíme na svém těle nesmazatelnou pečeť křtu… A to, čemu přikládáme největší důležitost, kolem čeho kroužíme, co je předmětem našich úvah, naší řeči, našeho starání – to ukazuje, k čemu především směřujeme, oč usilujeme. „Hledejte nejprve Boží království, říkal Ježíš, a to ostatní vám bude přidáno“. Nebudete o nic ošizeni, jen je třeba dát věci do správného pořadí. A tohle pořadí nám Pavel ukazuje. Jeho víra znamená zjednodušení věci.

Ze všeho nejvíc mu záleží na evangeliu. To důležité je přece, aby se lidé dozvěděli, že Bůh, se kterým budou mít dříve nebo později co do činění, je chce zachránit, když se v Ježíši Kristu stává jejich Bohem. K čemu by to bylo, kdyby sám Pavel vyvázl bez škrábnutí, a lidé, kteří evangelium potřebují slyšet, by se ho nedozvěděli a byli by pro věčnost ztraceni?

Zdá se vám to příliš duchovní a náročné pro normální lidi? Nemáme na to, abychom dovedli vlastní starosti upozadit a mysleli na Boha a záchranu světa? Možná proto to vypadá s vírou lidí kolem nás tak bledě. A i s nedostatkem radosti v našem životě.

Zkušenost ukazuje, že lidé, kteří pořád krouží kolem vlastního osudu, vlastního života, pak mají ten život skutečně těžký. Ten, kdo hledá především svoje štěstí, nikdy neví, jestli už ho našel a je pořád nespokojený. Zatímco ti, kdo se dávají do služby druhým, mají jiný cíl než uspokojit sami sebe, ti jsou navzdory všelijakým těžkostem mnohem šťastnější a žijí naplněný, smysluplný život.

Pavlovi strašně moc záleželo na tom, aby se evangelium dostalo mezi lidi.Aby byl Bůh dosvědčován jako Bůh lásky a naděje.

Jenže právě jeho zatčení mohlo podkopat takovou víru. Proč tenhle mocný Bůh, který vzkřísil Ježíše, neochránil svého svědka? Jenže Pavel přece kázal Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Efezští křesťané nemají tak primitivní chápání Boha, že by očekávali nějaký zázrak. Nečekají, že by Bůh měl všemu zlému zabránit. A Pavel sám dovede zhodnotit to, co se mu přihodilo, z nadhledu víry: Jeho uvěznění je příležitostí dosvědčit evangelium i na veřejnosti! Na soudu. Uslyší ho ti, kteří by do shromáždění jinak nepřišli! A s tím místním sborem to možná po jeho zatčení vypadalo dokonce líp než před ním. Lidi to vyburcovalo. Když pro věc někdo trpí, lidé ji začnou brát vážně. Uvězněnému Pavlovi se nedá předhazovat, že káže jen proto, že je za to placený! Vnější krize církve jsou často období duchovně nejplodnější. A doby hojnosti a klidu vedou k útlumu a opouštění víry. Utrpení, nasazení vlastní existence pro myšlenku evangelia je věrohodným svědectvím.

Víte, co je ale zarážející? Když nemohl kázat Pavel, objevili se kazatelé jiní, jenomže s jakými pohnutkami? Někteří z lásky, ale jiní ze závisti, z řevnivosti, z touhy po kariéře…Je to hrůza. A co na to Pavel: skoro jsem si myslela, že špatně vidím, když čtu: Ale co na tom! Na tom nezáleží, jaké mají motivy ke kázání – hlavně, když se evangelium káže! Jakýmkoli způsobem, i s postranními úmysly!

Je to možné? Je. Lidská nehodnost totiž nemůže zničit Boží dílo. A Bůh skrze evangelium působí, i když ho někdo káže pro peníze. Evangelium není závislé na tom, jak kvalitní jsou jeho kazatelé a proč to dělají. Jistě, že se to pozná. A nás, kazatele, nesmí takové ujištění zbavit zodpovědnosti při přípravě, ani snahy udělat to co nejlíp umím. Ale bylo by to zlé, kdyby fungování evangelia záviselo na tom, jestli jsme dost věřící, dost dokonalí, dost „svatí“. Jestli vždycky a dokonale rozumíme tomu, co říkáme a jestli náš „stav svatosti“ odpovídá tomu, co kážeme. To bychom museli většinou mlčet. Bůh evangelium nesvěřil andělům, ale nám, lidem. Kážeme-li hříšníkům kážeme také sami pro sebe! Boží slovo funguje nezávisle na nás, nositelích a svědcích. To vede k veliké svobodě. Často se to nepodaří tak, jak by člověk chtěl. Ale my přece nemáme předvádět své schopnosti ani dosvědčovat, jak jsme dobří, ale jak dobrý a věrný je Bůh. Apoštol si je jist, že Bůh si svou věc vede dál. Ať se s ním děje cokoliv, neděje se to bez Boha.

Možná vám připadá, že se v té kritické situaci apoštol trochu naivně utěšuje tím, že od vlastní problematické budoucnosti hledí jinam. Není to únik?

Pavel je dost velký realista. Sám sobě nepřipadá tak nedůležitý,a by si nekladl otázku, co s ním bude. Ví, že buď bude propuštěn nebo popraven. V takové situaci by bylo normální, kdyby propuštění vyhlížel a smrti se bál. Jenže on říká: v obou případech se raduji a budu se radovat. A vy se taky radujte. Jak to myslí?

Jde o to, co je důvodem k té radosti. Z čeho se raduje teď a na co se těší. Tím absolutně nejdůležitějším je pro apoštola Kristus, jeho přítomnost a jeho blízkost. A tu zažívá už teď a je si jist, že se na to m nic nezmění ani ve smrti. (Jsem si jist…) Je to radost ze života, ve kterém je Kristus. Ne ze života jen tak, života jako takového. Ať už to dopadne jakkoliv, Kristus je se mnou, nemám důvod se bát. Je se mnou v životě i ve smrti.

Z jiných míst bible víme, že Pavel nepopíral strach a bolest

2 Kor 6,4: „ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci,v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti,v bezesných nocích,v hladovění…“

A přesto, že tohle ještě zažíváme, víme, že nás od Krista už nic nemůže oddělit. Je to jako červená nit, která se táhne vším, co člověk prožívá. I kdyby to byl rozsudek smrti, neznamená to, že Kristova blízkost se ztratila! Dokonce právě ve smrti bude Pavel se svým Pánem spojen!, na svém těle zveličí, oslaví Krista!

Mám zato, že to je pro nás dost nesnadná představa. Že můžeme Krista dosvědčovat svým životem, to ještě chápeme. Ale svou smrtí? Svým umíráním? Svými krizemi?

Ale i v těch posledních nebo kritických časech a chvílích člověk něco dává najevo, něco na něm druzí mohou pozorovat. Kolem čeho se točí v těchto chvílích rozhovory, přání, myšlenky? Nemoc? Strach? Budoucnost dětí? Co ve svém stárnutí a umírání zveličujeme my? Co je nápadné, čeho si ti kolem nás musejí všimnout?

Napadlo vás, že i vaše bolesti, umírání a smrt mohou svědčit o Kristu? Ano, způsob umírání je totiž stejným svědectvím jako způsob života! Svědčit se dá i smrtí. A to má Pavel na mysli. Všechno povrchní, jen hrané, víra která byla jen ozdobou života – ta je v tuto poslední, rozhodující chvíli pryč. Zůstává to, čeho se člověk drží jako základu svého života, své naděje, co je pro něj ještě smysluplné.

Na svém těle může křesťan zveličit Krista – v životě i ve smrti. Oslavit ho, učinit jeho jméno slavným a velkým. Směřujeme přece k tomu, že už napořád budeme s Pánem. Co víc si přát? Kdo takhle žije, myslí, věří a doufá, ten je vlastně nezranitelný. Nemá co ztratit. Smrt je pro něj ziskem! A tak vlastně můžeme jenom získat, ať se děje cokoliv. Nemusíme to vždycky pocitově prožívat jako zisk, ale z pohledu víry to tak je.

Zdá se vám to moc náročné? Však ani to nejsme sami. Ani Pavel nebyl takový super-machr ve víře. Obstál díky tomu, že kolem něj nebyly jen zdi vězení, ale obklopovaly ho také modlitby celého filipského sboru. A víme také, že Duch nám přichází na pomoc, když si sami nevíme rady…

I když nikdo z nás neví, jak to s ním dopadne, co nás potká, můžeme se radovat, Pán je nám blízko v životě i ve smrti. Amen.

Ester Čašková