Nelpět na vlastním, pokud to může posloužit spáse jiných

Kázání na Vinohradech 5.8.2007

Čtení: Lk 16,1-9

Text: Lk 16,8-9

Lk 16,3-4.8-9: Správce si řekl: “Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. ⁴ Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství. … ⁸ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. ⁹ Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele: až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.

Bratři a sestry, trochu legendární zkušenost, kterou možná v jisté obměně znáte, říká, že po návratu z kostela

existoval v některých rodinách zvyk rodičů nebo někoho z prarodičů ptát se na to, co bylo v kostele. Tazatel jednak čekal nějaký souhrn z kázání a kostelního dění, a také si kontroloval, kde byl svou myslí a duší účastník, povětšinou bujné mládě. Případně následovala otázka, jaké poučení si dotazovaný odnesl.

Jaké je z toho poučení?, ptá se leckdy člověk, když přečte knihu, shlédne film. Asi i to zná kdekdo, že po lecčems smutně uzná, že poučení se mu velikého nedostalo.

Tento začátek chce naznačit, že dnes čtené podobenství v sobě poučení nese, protože v něm víc než o budování víry jde o vliv víry, tedy jak se víra v Boha může podepsat na lidském jednání.

Podobenství je Ježíšovo slovo, kterým chtěl něco srozumitelně připomenout a zdůraznit. Je to slovo Ježíšovo do souvislosti života lidí. Slyšeli jsme, že to bylo interní sdělení učedníkům, tj. jakási vyšší škola lidského zrání, slovo, kterému mohli rozumět ti předpřipravení. I učedníci byli lidé,  majetkem se také zabývali a občas proskočí sdělení, že jejich myšlení bylo rovněž určováno ohledem na zajištění a budoucnost. Proto to bylo slovo, které těm, kdo s Kristem kráčí životem, chce a může poradit.

Podobenství o nepoctivém správci je starocírkevní perikopou pro tuto neděli, devátou po sv. Trojici. Má je pouze Lukáš. Klade nám před oči problematiku téměř věčnou, tedy i současnou, proto už předem si troufám tvrdit, že v tom poučení pro nás, správce svého majetku, je.

Dříve než se soustředím na to, jak celou událost prožíval onen přistižený, dovolím si malou poznámku k majetku a chtivosti po něm. Majetek a jeho správa je hlavním tématem našich novin a zpráv, radosti, závisti, zlosti i moci. Nemajetný se zasní, co by všechno mohl, kdyby měl, a majetný se zasní, co by ještě mohl, kdyby měl víc. Moudrá prosba z knihy Přísloví – a vezměme ji jako předpoklad porozumění podobenství a jeho přijetí – však říká (poučuje): Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, ⁹ tak abych přesycen neselhal a neřekl: "Kdo je Hospodin?" ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.(30,8-9). Toto slovo si vrýt do mysli a do srdce znamená odejít odsud zralejší, soudnější, vyrovnanější, připravenější. Je to prosba, kterou lze považovat za výchozí bod křesťanova vztahu k životu a zajištění a také za nejvěrohodnější pozici ve vztahu k osobní představě o svých potřebách a sobě.

Dnešní podobenství sice neříká nic o velikosti majetku pána, nehovoří ani o tom, jak mnoho onen člověk nepoctivě prohospodařil. O to nejde. Jde o přístup k majetku, k tomu, co člověk má, co obhospodařuje, co mu činí radost i starost a co jej v každém případě také trochu šálí.

Příběh je průhledný. Došlo k nepoctivosti, byla odhalena, dny správce byly sečteny. Již se začal loučit. Neudržitelnost svého postavení si uměl přiznat. Ač obviněný, tedy takový, který by měl počítat s tím, že jej okolí, čtenáři podobenství odsoudí, přesto soudný. Jeho upřímnost je zobrazena věrně. Zvažoval možnosti, které měl a co bude dělat dál, a dokázal si přiznat, která cesta je pro něho nemožná: na práci není a žebrat se stydí. Nepřímo potvrdil obvinění.

Ve chvíli upřímného přiznání svého stavu už začal pracovat na své budoucnosti. Jeho aktivita byla obrácena na vlastní budoucnost, chtěl být někde přijat. S nálepkou nepoctivosti se těžko kde jinde mohl uchytit. Očištění však nehodlá hledat v soudním rovnání s pánem, tuto metodu dneška tehdy vůbec neřešil, zvlášť když pán je zobrazen tak spravedlivě, jak zobrazen je. Mimochodem je třeba říci, že Ježíš se na soudní vyrovnávání před lidskou institucí díval s despektem. Proto se to, co naše doba zná jako jediné řešení očištění, a to i tehdy, kdy je obvinění průkazné, vůbec neobjeví v tomto podobenství. Radu typu – soudit se tak dlouho, co to jde – tu tedy nehledejme.

Majitel majetku přišel dvakrát zkrátka. Jako by přišel zkrátka rád. To vcelku nenápadné sdělení podobenství překvapivě ukazuje, že vždy je možné jednat skutečně jinak. Je to svědectví o tom, že podobenství není jen historka ze života, ale je to slovo o kritériích pro lidský život, kterým ovšem nerozumí jen tak každý. Ocenit toho, kdo měl přehled o svém majetku a zároveň na něm dokázal nelpět, to už předpokládá přístup k věci z jiné (neběžné) strany. Kdo měl uši otevřené, dokázal chápat, že je řeč o souvislostech, které nejsou běžné, ale jsou za jistých podmínek uplatnitelné. Brzy nakonec všichni měli poznat, že k Božímu způsobu jednání patří nelpět na vlastním, pokud to má posloužit spáse jiných. Pak je možné, aby onen nepoctivec pozval dlužníky svého pána, patřičně jim pokrátil dlužní úpisy, a ještě se mu následně dostalo pochvaly od jeho pána. Takovým jednáním pomohl narovnat životní poměry jiných. To byl dopad prozíravosti, která se sice v prvním sledu týkala řešení budoucnosti jednoho nešťastníka, ale díky dobré, spravedlivé a moudré konstelaci z toho mohl vzniknout prospěch v širším rozsahu. Majetek, který většinou rozděluje, se mohl stát dobrým nástrojem toho, aby vzniklo přátelství, učednictví nebo následovnictví. Tuto roli majetku Ježíš poté vzápětí potvrdil.

Závěr podobenství staví před oči syny světa naproti synům světla. Synové světa jsou vyzdviženi tehdy, pokud dokáží prozírat, zřít skrze oslnivost majetku a přijmout jeho pouze dočasnou a pouze služebnou úlohu, jakkoliv potřebnou. Pak dovedou majetkem pomáhat tomu, aby lidé v jejich okolí mohli žít.

Poučení je zřejmé:

a)    tento model chování je schopen přijmout a usilovat o něj jen ten, kdo věří, že to má oporu v Boží vůli dosvědčené Ježíšem Kristem;

b)   kdo Krista následuje, nebude ani v dnešním světě za hlupáčka nebo naopak za protřelého chytráka - to se nekryje s výzvou k prozíravosti, jak je tady chápaná;

c)    kdo následuje Krista, usilovně se snaží vyhýbat se užití úskoku, lsti a podvodu;

d)   kdo následuje Krista, využívá toho, že smí skrze příměr nahlédnout až k Božímu jednání, jež se mu stává vodítkem pro rozhodování ve všedním životě, a to i v hospodaření s majetkem – víra nestojí stranou i těm nejvšednějším věcem;

e)    uvažování o vlastní budoucnosti se nemůže vyhnout úvaze o tom, jaký dopad na druhé bude mít plánovaný tah za plněním snů a představ;

f)     následování Krista není kopírování Ježíše – je to dennodenní uvědomování si, jak každým svým krokem můžeme otevřít druhým cestu spásy, kterou Bůh nabízí všem, nebo jim naopak v přístupu k ní zamezit;

g)    víra v Boha je program, který buduje i tam, kde vládne všeobecná tendence rozdělovat.

Proto patří Pánu Bohu chvála za to, že existuje den, v němž se smíme společně zastavit u obrazů, které nám ukáží způsoby, jimiž všední den práce a shonu neoplývá. Amen

Joel Ruml