Hospodin tvoří všechno nové
Kázání bratra faráře Jaromíra Dusa na Vinohradech na Velikonoční pondělí
Čtení: 2. Petrova 3, 1-13
Text: Iz. 65,16-19
Kristus
vstal z mrtvých, ano, vskutku vstal! Tato věta se ozývala jako radostný
pozdrav v uplynulých hodinách v nejrůznějších jazycích, na
nejrůznějších místech světa, od Nového Zélandu až po západní pobřeží obou
Amerik a ostrovy Tichomoří. „Kristus vstal z mrtvých!“ doznívá všude, kde
se křesťané tímto pozdravem nejen pozdravovali, ale také povzbuzovali, dodávali
si novou odvahu, naději a sílu a předávali sobě navzájem - a dal-li Pán i svému
okolí - velikou, jásavou radost.
Důvodem
pro toto pozdravování a jásání je zvláštní, pozoruhodná událost a zkušenost!
Hrob, do kterého uložili tělo Pána Ježíše, našly jeho učednice a o něco později
i jeho učedníci prázdný. Brzy potom, v příštích hodinách a dnech, se i
mnozí další Kristovi svědkové se svým vzkříšeným Pánem osobně setkali, nebo se
jim alespoň ukázal, jak o tom nadšenými slovy vydal svědectví apoštol Pavel.
Křesťané
se radovali a radují, neboť směli poznat a uvěřit, že Hospodin, jejich Bůh,
není jen a není ani především Bohem řádu a pořádku, jak by se možná některým
lidem líbilo, ale Bohem nových začátků, dárcem nových věcí, nových možností a
příležitostí, je tím, kdo osvobozuje, uvolňuje, otevírá budoucnost.
Také
z našeho dnešního text máme slyšet, že Hospodin chystá nové věci.
Z těch
čtyř veršů proroka Izajáše, nad kterými se zamýšlíme, se nám jistě hned po
prvním přečtení vybaví, že se zde třikrát opakovala slova já tvořím, nebo
já stvořím. To je dost na to, abychom si toho nejen všimli, ale také
abychom se právě odtud pokusili textu porozumět.
Hospodin
tvoří – nejenom v minulosti, ale i teď a také v budoucnu.
Mám
za to, že s Boží stvořitelskou aktivitou v minulosti většina lidí,
dokonce i většina lidí v naší zemi, velký problém nemá. Někteří jistě ano.
Především ti, kdo první slova bible čtou jako reportáž z místa činu, jako
záznam Božího pracovního postupu. Ti jsou obvykle přesvědčeni, že tak to přece
být nemohlo, a tedy ani nebylo! Lidé poučenější čtou zprávu o stvoření vesmíru
z pera biblických svědků podobně, jako by četli, nebo dokonce zpívali
písničku. Písničku o tom, co bylo na počátku - a co se stalo, když Bůh
promluvil, a konečně, jak Bůh odpočinul. Odpočinul ne proto, že by byl unavený,
ale abychom věděli a pamatovali, že nyní má na nás čas, chce být s námi a
chce, abychom my byli s ním.
Setkal
jsem se s řadou lidí, kteří bibli nečtou a ani ji moc neznají, a přesto
připouštějí, že to byl asi Bůh, kdo nějakým způsobem nebe a zemi udělal, že
celý vesmír nejspíš nějak z jeho rukou nebo z jeho mysli pochází – nějaká
inteligence tady přece musela být dřív, říkají, aby byl život rostlin, zvířat i
lidí vůbec možný.
Většinou
si stvořitele veškerenstva představujeme jako jakéhosi prvotního hybatele, jako
toho, kdo na počátku připravil scénu, stvořil vesmír, Zemi i Slunce a Měsíc,
rostliny i zvířata, všemu dal řád, stanovil své přírodní zákony a pak nám to
všechno dal k dispozici, abychom si v tom a s tím žili, jak
uznáme za vhodné. A tak zde žijeme, jak kdo může, někdy dokonce, jak kdo umí a
chce! Někteří žel pouze živoří, zvláště v té části světa, které říkáme
jižní polokoule, ale my, Evropané, jsme se na zemi docela hezky zabydleli!
Rozhodujeme si o svých životech, někdy docela sami, někdy necháme druhé, aby
nám do našich životů zasahovali, ale s Hospodinem, se Stvořitelem, který
by nám chtěl i dnes – tak dávno po stvoření – do našich životů mluvit a
zasahovat, nepočítáme a mnozí ani počítat nechceme.
A
pak přijdou Velikonoce – prázdný hrob, Kristovo vzkříšení. A to je rána! To je
šok! V pravém slova smyslu provokace!
Ti,
kdo pokládají za nejdůležitější věc na světě neměnné řády a zákonitosti, musí
být přinejmenším zneklidněni! Provokace velikonočního prázdného hrobu není
především v tom, že zmizelo Ježíšovo tělo, že Kristus z mrtvých
vstal, že Ježíš byl vzkříšen. Provokuje už to, že Bůh nejenom mohl, ale že také
skutečně, programově a s plným nasazením do dalšího běhu událostí zasáhl.
Lidé už mu vyhradili místo ve svém obrazu světa, on se s tím ale nesmířil
a odsunout někam stranou, třeba do role jen vzdáleného pozorovatele, se nedal!
Mělo
se za to, že Ježíšův příběh je už jednou uzavřená kapitola! V pátek byl
popraven – ať právem nebo neprávem – v každém případě ale v pátek vše
skončilo. Jak může Hospodin chtít znovu vstupovat do jednou uzavřeného děje,
jak může měnit to „ne“ Ježíšových soudců ve své „ano“? Jak může chtít dodatečně
měnit prohru ve vítězství?
Milí
bratři a milé sestry! To je ale přesně to, co Bůh chce! Hospodin, náš Bůh,
zasahuje a chce zasahovat do běhu událostí, chce je přetvářet, chce je nově
tvořit! Neodešel do důchodu, jako již mnozí z nás! Pracuje, tvoří, mění
příběh Ježíšův a mění i životní příběhy naše. Z proher činí výhry. Otevřený
hrob je novým začátkem. Jiným, než jak začínala Ježíšova cesta mezi námi, a
přece znovu nadějným! To je radostná zvěst, to je sláva a pro některé
nepochybně i pohoršení velikonoční neděle i všech nedělí dalších! Hospodin může
a chce měnit poměry! Může a chce vstupovat do tvého a mého života a přetvářet a
přetavovat i zlé v dobré! Nic není tak ztracené, aby s tím Stvořitel
nemohl něco nového začít!
Nečekejme
ovšem změny, které padají z ničeho nic jako meteority z nebe.
Hospodin tvoří jinak, užívá materiál, který je k dispozici. Často starý,
dávno vyřazený materiál. Může použít i to, co za nic nestojí: naše pády,
trapasy, naše zrady a selhání - a dokonce i z nich vytvořit nové hodnoty
pro život, pro život náš vlastní, i lidí kolem nás!
V našem
textu nás prorok Izajáš chce povzbudit ujištěním, že Hospodin tvoří nové už
tím, že zapomíná. Zapomíná na minulá soužení, zapomíná na naši nevěrnost – ta
mu nevstupuje na mysl, četli jsme. To není zapomnětlivost, ale záměr!
Hospodin chce zapomenout. Dává mně a tobě šanci začít znovu, nezatíženi
minulostí.
Uvažme,
že i v této věci nás Bůh zve k následování a volá
k napodobování: také my máme jeden druhému zapomínat, co jsme si
natropili! Odpouštějte si navzájem, ať je vaše mysl čistá, jasná a veselá,
prozářená radostí velikonoční neděle i nadějným očekáváním toho, co pro nás
ještě Bůh připravuje. „Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím“,
povzbuzuje Hospodin svůj lid prostřednictvím svého proroka. Činí tak
v babylonském zajetí. Daleko od domova, daleko od jeruzalémského chrámu.
Povzbuzuje svůj lid k radosti i k naději navzdory všemu, co je kolem
vidět, co lze očekávat, co se nám jeví jako pravděpodobné.
Pod
novým nebem slibuje Hospodin novou zemi.
Země – to je
prostor pro život. Alespoň tak to chápali starozákonní Izraelci. Není to
ledajaký kus půdy. Je to oblast, kde se žije podle Boží vůle, kde platí Boží
vláda. Jak se takové místo pozná? Stačí stručná charakteristika: Prorok řekne,
že je to místo, kde lidé žehnají a přísahají v Bohu pravém. Kdo by nechtěl
žít v zemi, kde přísaha a slib platí, kde se smlouvy dodržují? Kde ani není
nutné smlouvy psát – stačí dané slovo a podaná ruka? A kdo by nechtěl žít v
zemi, kde požehnání je upřímné a pravé, jak pravý je Bůh sám?
Ta zaslíbená země, země nová, země vlády Hospodinovy,
to není místo, kde jsou uspokojeny všechny mé potřeby, není to místo, kde by se
nemuselo hnout ani prstem. Ta země je všechno jiné než idyla v běžném
slova smyslu. Vzpomeňte: když přišli Izraelci do zaslíbené země, čekala je
především poušť. A přece: je to místo, kde je možno žít poslušně a spravedlivě,
kde právě ty dva základní prvky lidského soužití, které prorok zmiňuje
výslovně: požehnání a přísaha, jsou pod Boží vládou.
Kdo
si bude v té zemi dávat požehnání, bude si je dávat v Bohu pravém.
Kdo bude v té zemi přísahat, bude přísahat při Bohu pravém. (Iz 65,16).
Přísaha,
nebo také smlouva, je základní projev a podmínka lidského soužití. Je to
úmluva, ujednání o tom, jak chceme a jak budeme společně žít. Domlouváme se,
jak si vzájemně prospívat, a ne škodit. V přísaze nejde jen o ochotu
domluvit se, ale i o odhodlání a touhu omezit svá práva kvůli druhému, vzdát se
kvůli druhým části své svobody. Už od počátku stojí vyvolený lid ve „smluvním
vztahu“ s Hospodinem. Je to však podivný smluvní vztah, kde jedna strana
ustavičně zklamává, zatímco druhá zůstává věrná. Věrná až po to nejzřetelnější
Boží ano vůči nám v Ježíši z Nazaretu. Vzpomeňme na slovo, které jsme
slyšeli hned na začátku dnešního shromáždění: Vždyť Boží Syn, Ježíš Kristus,
nebyl zároveň „ano“ i „ne“, nýbrž v něm jest jasné „Ano“! Ke všem
zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno „Ano“. (2Kor
1,19-20) Přísahat v Bohu znamená vstupovat do vztahu s druhým
s vědomím a odhodláním, že se chci vydat, rozdat, obětovat. Podobně jako
se Hospodin vydal lidu Izraele.
Požehnáním
přeji druhému všechno dobré: upřímně, z hloubi srdce, dobré nejen pro tuto
chvíli, ale napořád! Ba víc, přeji mu Boží přítomnost a Boží pomoc! Vyznávám,
že Pán Bůh ví lépe než já, co potřebuje, a tak mu přeji, aby mu Hospodin sám
požehnal. Jestliže si vzájemně žehnáme, pak zároveň vyznáváme, že náš život
není samozřejmý přirozený jev, ale vzácný dar, dar, kterému Hospodin přeje
zdar, který chrání a podporuje! A uvědomujeme si, že jediná, situaci přiměřená
odpověď na požehnání je naše vděčnost, díkčinění a radost! Však to je také to,
čeho chce Hospodin dosáhnout, co si přeje, když tvoří vše nové. I náš dnešní
text končí výzvou k radostnému životu: Veselte se, jásejte stále a
stále nad tím, co stvořím. Hle, já stvořím Jeruzalém k jásotu a jeho lid
k veselí. (Iz 65,18) Toto je cíl Božího stvořitelského plánu. Hospodin
chce pro lidi radost, jásot a veselí. A nejen to! I on sám se chce těšit a
radovat spolu s námi a mezi námi. Náš text přece končí slovy: I já budu
v Jeruzalémě jásat a veselit se ve svém lidu.
V prvním našem dnešním čtení jsme slyšeli, co
psal křesťanům ve svém druhém dopise apoštol Petr. Je zřejmé, že i on spoléhal
na Boží slib a vyhlížel nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá
spravedlnost. Více slov a pozornosti věnoval však v oddíle, který jsme
četli, starému nebi a staré zemi a jejich konci. Mnozí z nás dnes
v jeho slovech o zničení ohněm tušíme ne jen varování, ale reálnou hrozbu!
Já nevím, možná opravdu pohltí staré nebe a starou zemi oheň. V tom
případě jej nejspíše sami zapálíme! Chci ale i slovům apoštola Petra rozumět
pod zorným úhlem Kristova prázdného hrobu, totiž s jistotou, že smrt
nevyhraje - a chci spolu s prorokem Izaiášem vás i sebe povzbudit
k vděčnosti a radosti. Buďme veselí a jásejme nad tím, že Hospodin tvoří
nové věci, včera, dnes i zítra. Tvoří je proto, abychom mohli být veselí a
mohli jásat – a aby se i on mohl radovat s námi. Amen