Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Audiobohoslužby 26.4.2020

Bratři a sestry, vítám vás při dnešních bohoslužbách na dálku: 

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Slova žalmu nás do nich uvádějí tímto ujištěním:

Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný. Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek. Ž 127,1-2

Hospodine, Bože, náš Stvořiteli,

ve tvém Duchu je život hodný toho jména, život ryzí, hluboký, skutečný. Ty víš, co mu prospívá a bez čeho se neobejde.

Nechceme se s ním minout, nechceme, aby nám protekl mezi prsty, nechceme ho ani svojí urputností ubít. Proto chceme i ve své zbožnosti dát víc na tebe, než na sebe. Prosíme tě, pomoz nám v tom. Dej nám dostatek odvahy i trpělivosti k hledání. Dej nám plně porozumět svojí lásce s štědrosti, které dovolují žít svobodně a směle, které dávají prostor pro upřímnost i pro naději. Obnov naši důvěru, aby nás neformoval strach ani pocit viny, abychom spoléhali na tvou věrnost a neděsili se ani tehdy, když pro nás bude znamenat prázdné ruce. Oslov nás skrze písničky, biblická čtení i kázání, aby náš život dostal dobrý směr a pevný základ, abychom jenom nepovlávali životem podle toho, z které strany právě zafouká. Ty jsi hoden žehnání a chvály. Dej, ať ti ji dovedeme vzdát. Amen

Dnes budeme číst z knihy Exodus z desáté kapitoly. Jsou to dva úryvky z vyjednávání Mojžíše s faraonem po egyptských pohromách:

Faraónovi služebníci řekli: „Jak dlouho nám bude tento člověk léčkou? Propusť ty muže, ať slouží Hospodinu, svému Bohu. Což jsi dosud nepoznal, že hrozí Egyptu zánik?“

Mojžíš a Áron byli přivedeni zpět k faraónovi. Ten jim řekl: „Nuže, služte Hospodinu, svému Bohu. Kdo všechno má jít?“

Mojžíš odvětil: „Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu.“

Farao jim však řekl: „To tak! Myslíte si, že Hospodin bude s vámi, když vás propustím s dětmi? To jste si zamanuli špatnou věc. Kdepak! Vy muži si jděte a služte Hospodinu, když o to tak stojíte.“ A vyhnali je od faraóna.

Farao povolal Mojžíše a řekl: „Odejděte! Služte Hospodinu! Zanechte tu jenom svůj brav a skot. Také vaše děti mohou jít s vámi.“

Mojžíš odpověděl: „Ty sám nám dáš potřebné k obětním hodům a k zápalným obětem, abychom je připravili Hospodinu, svému Bohu. Půjdou s námi i naše stáda, ani pazneht tu nezůstane. Budeme z nich brát k službě Hospodinu, svému Bohu. My ještě nevíme, čím budeme Hospodinu sloužit, dokud tam nepřijdeme.“

Avšak Hospodin zatvrdil faraónovo srdce a on je nedovolil propustit.

Farao řekl: „Odejdi ode mne. Dej si pozor, ať mi už nepřijdeš na oči. Neboť v den, kdy mi přijdeš na oči, zemřeš!“

Mojžíš odpověděl: „Jak jsi řekl. Už ti na oči nepřijdu.“

Exodus 10,7-11 + 24-29

438

Zdrojem víry, lásky a naděje nám dnes budou slova z první kapitoly knihy Skutků. Budu číst prvních 11 veršů:

První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

Bratři a sestry,

Žijeme nyní ve zvláštní situaci. Přináší s sebou mnohá omezení, která nám komplikují život, i život naší víry. Nemůžeme se scházet v kostele při bohoslužbách, s dětmi na náboženství, se seniory a mládeží na pravidelných schůzkách, nemohli jsme spolu slavit největší svátky naší víry — velikonoce, nemohli jsme přijímat chléb a víno při Večeři Páně. Hodně z toho, co k naší víře tradičně a základně patří, není možné.

Na druhou stranu ta omezení život víry neumrtvila. Právě naopak. Stala se podnětem k obrovské iniciativě a dala vznik úplně novým formám - kazání se nejen tisknou, rozesílají a roznášejí, ale celé bohoslužby se nahrávají, streamují, sdílejí na sociálních sítích a přenášejí v televizi; nejen správní orgány, ale i biblické hodiny, náboženství nebo charitativní aktivity se dějí formou videokonferencí; sociální sítě se plní duchovními úvahami, citáty, odkazy, obrázky a materiály k domácím pobožnostem. Některé sbory dokonce slavily Večeři Páně online. A jakmile byla nyní vyhlášena pravidla uvolňování, už se ve sborech vymýšlejí způsoby, jak bohoslužby nabídnout i při omezené účasti.

Ten příval aktivity je jistě povzbudivý. Zbavuje strachu. Potvrzuje, že překážky, kterých máme tendenci se děsit, mohou naopak prospět. Tak o tom ostatně svědčí i kniha Skutků — pronásledováním církev nezanikla, ale naopak se šířila, rostla a překročila i svůj stín, otevřela se.   

Ve mně ale zároveň ta aktivita vyvolává otázky. Je opravdu dobré každou možnost, která se nabízí, využít? Je opravdu tak důležité suplovat všechno, nač jsme zvyklí? Za jakých podmínek mají bohoslužby nebo Večeře Páně smysl a kdy se už jejich konáním potvrzuje něco, co jim vlastně protiřečí, nebo se přitom alespoň něco podstatného nepozorovaně vytrácí? Je naše zbožná aktivita opravdu vždycky projevem víry nebo je někdy spíš výrazem falešné závislosti? Nemůže o víře někdy naopak svědčit, že si bohoslužby za určitých podmínek odřekneme, že některé nabízené možnosti nevyužijeme, že svoji zbožnou aktivitu udržíme na uzdě?

Například pro Mojžíše, který vyjednával s faraonem, bylo nemyslitelné, konat bohoslužby bez dětí. Ba dokonce — jak jsme to četli — i bez dobytka. „Ani paznecht tady nezůstane,“ reaguje Mojžíš na to, když faraon i na ty děti pod tlakem situace přistoupil. Jistě je možné se domýšlet, že to mělo vedlejší důvody. Izrael chtěl přece z egyptského otroctví odejít a potřeboval na cestu proviant. Ale Mojžíš to odmítnutí vysvětluje jinak: „My ještě nevíme, čím budeme Hospodinu sloužit, dokud tam nepřijdeme.“

Mojžíš prostě nemohl smlouvat, protože při bohoslužbách nejde, jak se domnívá faraon, jen o naplnění zbožných tužeb izraelců, ale o svrchovanost Hospodina, o které ani zbožný člověk předem neví, co si vyžádá. Respekt vůči ní mu nedovolí přijmout omezené nabídky, i kdyby třeba po bohoslužbách stokrát toužil. Jde nejen o jeho, ale i o boží svobodu. Projevem skutečné víry zkrátka není jen živý bohoslužebný provoz, ale někdy naopak schopnost si ho odříct, neskočit hned po tom, co je možné. Slavnost Hospodinu má svoje vlastní podmínky. Víra není netrpělivost srdce ani závislost na bohoslužebném životě. Spoléháme-li na Boha, patří k tomu i určitá zdrženlivost a možná i pasivita.

My si obvykle právě pod dojmem knihy Skutků spojujeme boží působení s mimořádnou aktivitou a živostí. Když druhá kapitola vypráví o seslání Ducha svatého, je to opravdu hukot, hotové boží dopuštění.

Z učedníků spadne všechna zakřiknutost. Ta tam je přikrčená existence jenom mezi svými. Duch je uvede do pohybu, jdou neohroženě s kůží na trh, mluví veřejně a přímo srší aktivitou. Je to opravdu mela. Taková, až se některým přihlížejícím zdá, že to nebude jenom z víry, že si učedníci nejspíš trochu přihnuli. I tuhle posměšnou poznámku ale Petr beze studu ustojí a s klidem káže dál.

Ve srovnání s tím, míváme pak my věřící, když se nic neděje, pocit, že je to důkaz naší vyduchlosti a bohaprázdnoty. Pronásleduje nás pocit viny. Vrháme se do nejrůznějších aktivit, abychom si potvrdili, že nejsme mimo, obracíme se tam, kde to žije, kde — jak se zdá — Duch vane. Mám to někdy taky tak.

A právě proto mě zarazila jedna maličkost v té první kapitole, která s tím zvláštně kontrastuje: to první, co Ježíš nařizuje učedníkům, když jim potvrzuje zaslíbení daru Ducha svatého, je totiž, aby neodcházeli z Jeruzaléma a čekali. Ano, aby čekali!

No řekněte, je snad něco protikladnějšího aktivitě a živosti, než čekání?! Čekání nám souzní s pasivitou.  Čekat, to znamená být mimo hru — bez možnosti zasáhnout nějak do děje, bez možnosti ho ovlivnit nebo uspíšit. Čekat to znamená přijmout, že nemůžu nic dělat, i když vím, že  takhle to ještě není ono, že té situaci něco schází, že by to chtělo něco změnit. Čekat znamená zůstat s tím nedostatkem, přistřihnout křídla své činorodosti, která vždycky nabízí nějaké možnosti, jak ho vyplnit, nahradit, nebo jak se z něho dostat.

Je to zvláštní, ale jakoby Ježíš právě v souvislosti s darem Ducha brzdil aktivitu svých učedníků, jakoby jim doporučoval zrovna ten Jeruzalém, z kterého se vytratí; jakoby říkal: nikam a za ničím se nežeňte, zůstaňte tady, kde to vypadá, jakoby tu chcípl pes. Vydržte to. Sneste tu momentální duchaprázdnotu, neopusťte to místo, kde se vašim očím ztratím, které pro vás bude Bohem opuštěné.

Taková místa a chvíle v životě víry nepochybně jsou. A nemusí to být vždycky jenom projev duchovní slepoty, nevěry nebo pasivity. „Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Prostě ho vidět nemohli, protože tam opravdu nebyl. A ta situace není míněna jako výzva k nějakému duchovnímu usebrání, v němž by člověk zrakem víry prohlédl i to nebe a Krista přece jen vždycky přítomného viděl. I to je asi jeden z těch útěků, před kterým Ježíš učedníky varuje. A muži v bílém jim to potvrzují: Neutíkejte se do nebe. Vraťte se na zem, zpět do Jeruzaléma, tam, kde ho teď nevidíte, tam znovu přijde. Někdy nezbývá nic jiného, než si počkat.

Svojí aktivitou jistě můžeme udělat hodně, i hodně duchovního, ušlechtilého, bohumilého, ale asi by byla chyba se domnívat, že jí můžeme svému životu vdechnout boží jiskru, že jí můžeme navodit či nahradit boží přítomnost a sílu, která život neuvěřitelně mění. Asi by byla chyba ty dvě skutečnosti zaměnit. „Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní,“ říká Ježíš. Naše zbožná aktivita, naše rituály a bohoslužby a dílo boží není jednoduše totéž. To není věc našeho úsilí, přičinlivosti, odhodlání, to je dar. A ten se nedá vydobýt, sehnat, uchvátit, na ten je možné si leda počkat.

Netrpělivostí ho člověk neuspíší, činorodostí nenavodí, spíš naopak. Nedočkavým úsilím se o něj spíš připraví, mine se s ním, opustí situace, kde by se s ním mohl potkat. Bude tak zaměstnán vlastním dílem, že na ty darované činy nebude mít kdy. Bude se tak honit za tím, kde to žije, že bude svědkem akorát tak odeznívající slávy a rozkladu, ale slávu té moci, z které se život nečekaně rodí, už nezahlédne. Prohlásí raději hned to, co svede, za všechno, a skutečnému naplnění se pak bude bránit, aby nemusel přiznat vlastní prázdnotu.

Vydržet, neopustit to místo nebo společenství Bohem opuštěné, neutéct se ke svým náhradním aktivitám, umět na Boha čekat, je důležité. To čekání, ta zdrženlivost a trpělivost patří k víře v Ducha svatého, k víře, že to podstatné a rozhodující netvoříme my, ale on, že obnova záleží na jeho duchu a ne na naší zbožné činorodosti.

Rozumějte dobře, bratři a sestry — to není vůbec proti aktivitě, ani proti novým formám nebo obnovení veřejných bohoslužeb. To je jen důležitý vzkaz, aby byly svobodné, aby nebyly jen projevem závislosti, abychom v nich bezděky nesklouzli od toho, co je podstatné,  k tomu, co jen služebné a nespokojili se s tím, aby se nám to nestalo jen náhražkou toho podstatného.

Boží působení a naše bohoslužby prostě nejsou totéž. Nevěříme, že Bůh bydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si od nich nedává sloužit, věříme, že v něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak říká apoštol. Věříme, že kdekoli se sejdou dva neb tři v jeho jménu, je on přítomen. A v jeho jménu neznamená s jeho visačkou, ale s milosrdenstvím, ve věrnosti, v milosti a solidaritě, kterou příběh toho jména zjevuje. Nevěříme ani ve Večeři Páně, ale v moc boží lásky, která se obětuje pro druhé, a ta platí a působí, i kdyby se žádná Večeře Páně nekonala. A účast na těle Kristově nezávisí prostě na tom, jestli se jí účastníme, ale zda je pro nás důležitější než ukojení vlastního hladu — ať už tělesného nebo duchovního — solidarita, pro kterou je nemyslitelné slavit ten hod lásky bez druhých a proto na ně počká.

Právě díky Bohu máme svobodu. Nejsme závislí na svém bohoslužebném životě. Nemusíme nutkavě myslet jen na to, kdy už se rozjede a využít každé možnosti. Máme čas, abychom přemýšleli nad tím, oč v něm vlastně jde, co je podstatné, co skutečně odpovídá svobodě boží a lásce k druhým. Možná to nevymyslíme, možná to nepůjde. Ale nebojte, ten čas, kdy se nic neděje, není marný. Není totiž jen na nás. Má zaslíbení. A bude to ještě hukot. Věřme tomu. Amen.

Pane Ježíši Kriste,

evangelium o tvé věrnosti ke svému lidu i k učedníkům je pro nás zdrojem naděje a svobody. Jsme někdy stejně zotročení, ustrašení, slepě horliví i zahledění do svých iluzí. Děkujeme ti, že tomu nejsme vydáni napospas — že nás oslovuješ, brzdíš i povzbuzuješ, vyvádíš z omylu a potvrzuješ naději.

Prosíme tě o ni pro každého, komu tě zastřel mrak utrpení, osamělosti, zklamání nebo zmatku, pro každého, kdo tě uprostřed tohoto světa a života právě nevidí. Prosíme tě za manželství a rodiny, z kterých se vytratila láska. Prosíme tě za faráře, sbory a společenství, které právě prožívají svoje období vyprahlosti a prázdnoty. Prosíme také za země, kde panuje strach a násilí, a prosíme také o sílu a vytrvalost pro ty, kdo se mu snaží vzdorovat a bránit. Myslíme teď na všechny, na které dolehla epidemie — kteří onemocněli, mají strach o své blízké nebo je ztratili, přišli o práci nebo nevědí, jak se uživí. Myslíme na ty, kdo kvůli ní prožívají vyčerpání v práci a podstupují rizika ve službě druhým. Prosíme tě také, aby moc, kterou tahle situace některým lidem dává, nebyla zneužita.

Ty víš, čeho je nám lidem třeba. Tvými slovy proto společně prosíme Boha: Otče náš…

Poslání: Jak 5,7 - 11

Požehnání:         1.Petr 5,10 — 11

636