Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Vinohrady 10.5.2020 - audiobohoslužby

Bratři a sestry, vítám vás při dnešních — snad už posledních - bohoslužbách na dálku: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Žalm nás na jejich začátku ujišťuje:

Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Žalm 103,8 -14

Hospodine,

Ty víš, že jsme jenom stvoření. Přijímáš nás takové, jací jsme. Máš s námi slitování jako rodič se svými dětmi.  Nám — a asi hlavně nám věřícím — ale to často uniká. Jako by naše myšlení bylo totéž co tvoje, jakoby tvoje slovo mělo samozřejmě ten obsah, jaký mu dáváme my, jako bychom prostě mohli mluvit za tebe. Odpusť nám tu pošetilost.  My si tu pýchu většinou ani neuvědomujeme. Je to spíš z horlivosti, ve snaze být věrný a žít z tvého slova.

Dej, ať i my vždycky víme, že jsme jen stvoření, a že proto tápání, hledání, otázky, nejistoty i prázdné ruce nejsou chyba, ale možná ten nejpoctivější projev úcty k tobě. Ty nám k němu také dáváš svojí láskou a věrností prostor. Nečekáš, že budeme hned hotoví, zveš náš na cestu a bloudící neznámkuješ a nezatracuješ, ale hledáš, a máš radost z každého, kdo se najde. Dej, ať s tebou tu velkorysou radost dovedeme sdílet. Amen.

Čtení:  1.Korintským 15,35 — 57

671

Zdrojem víry, lásky a naděje nám dnes bude úryvek z Matouš 9,16 — 26

- Začíná Ježíšovým podobenstvím a pokračuje známým příběhem: …

Sestry a bratři,

k tomuhle evangelijnímu příběhu se mi od začátku mého farářování váže jedna silná zkušenost. Jak asi víte, na mém prvním sboru v Soběslavi dala Rutka dohromady středisko Diakonie Rolnička. Já tam chodil dvakrát týdně vyprávět dětem biblické příběhy. Na každý týden jsem si připravil jeden. Při prvním setkání jsem ho vyprávěl, při druhém jsme ho opakovali jinou formou — hráli jsme ho jako divadlo, vymyslel jsem hru, která jeho poselství nějak zvýraznila, nebo jsem rozdal dětem obrázky, aby se ho podle nich pokusily dát samy dohromady.

Při opakování tohoto příběhu o vzkříšení dcerky představeného synagogy mě ale najednou jedna malá holčička zarazila. Byla po dětské mozkové obrně upoutaná na vozík. Nemohla se hýbat, ale myslelo jí to dobře. Rázně hned na začátku prohlásila, že to o té uzdravené holčičce už nechce slyšet. Zaskočilo mě to, nevěděl jsem, co mám dělat.

Ale pak mi to pomalu začalo docházet a zastyděl jsem se: já tady samozřejmě vyprávím o uzdravené ženě a o holčičce, kterou Ježíš vzkřísil, a ona se přitom pořád potýká se svojí nehybností a uzdravená není - nikdo jí nevezme za ruku, aby vstala. Já to tu klidně vykládám a vůbec mi nedochází, co to pro ni asi může znamenat, jak jí to může zraňovat, do jaké beznaděje jí to může zahnat. Je snad ona Ježíšovi lhostejná? Nebo je snad horší než ta dcerka představeného? Nebo za ní nikdo neprosí? Nebo si snad Ježíš ten její handicap dokonce přeje? Co jiného může postiženého člověka v takové situaci napadat?

A tak pokaždé, když tenhle a podobné příběhy v evangeliu čtu, vybaví se mi tahle scéna a nemůžu jednoduše pokračovat. Prostě to nejde. Rozumějte, to není nějaký intelektuální problém, že bych třeba kvůli moderní racionalitě odmítal zázraky. Kdepak. To je věc vztahu.

Lenku znám, jsme pořád kamarádi, a tak vidím svět taky trochu jejíma očima. Nebo očima těch mladých lidí s postižením, s kterými jezdím na tábory, a jejich rodičů. Proto tu samozřejmost, s jakou my křesťané často mluvíme o uzdravování a vypravujeme nebo čteme tyhle příběhy, nemůžu jednoduše přijmout.

Zdá se, že pomoc je snadná — prostě ty příběhy přeskočit, obejít, vynechat, vypustit je. Na to je jich ale v evangeliu trochu moc. Co by z něj potom zbylo? A hlavně, pomohlo by to něčemu? Pomohlo by to těm handicapovaným? To bychom je ze své víry spíš úplně vytěsnili.  Možná by si tak člověk vyřešil svoje rozpaky, ale na ten vztah by úplně rezignoval.

Mě naopak právě ten příběh dovedl k něčemu jinému. Nejdřív jsem se zase zarazil a nevěděl si s tím samozřejmým uzdravením a vzkříšením rady. Ale pak jsem si všiml, že jsem se nezarazil sám.

Evangelista Matouš ten příběh taky jednoduše nepřejal. Oproti ostatním evangelistům ho víc než o polovinu zkrátil. A hlavně ho vypráví jinak. Víc než o samotném uzdravení a vzkříšení píše právě o té víře, která se jich týká. A zdá se, že jsou pro něj přitom důležité zvláštní detaily.

Žena, která trpěla dvanáct let krvácením, se podle něj dotkla třásní Ježíšova roucha. Nám to může připadat nepodstatné, jestli šlo o třásně, o rukáv, o límec nebo šos. Ale původním čtenářům evangelia, kteří dobře znali starozákonní tradici, se jistě vybavilo ustanovení Mojžíšova zákona, které říká: „Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha.“ (Nu 15,39-40)

A jedno z takových přikázání se týkalo právě ženy postižené krvotokem. Její dotyk znečišťoval, vyřazoval z bohoslužebného společenství, diskvalifikoval pro vztah k Bohu. Byl zakázaný.

Dotkla-li se ta žena přesto Ježíše, musela přitom zápasit s tradicí své víry. Musela se rozhodnout — buď dám za pravdu tomu tradičnímu pohledu, ve kterém jsem byla vychována, a nechám se jím od Boha oddělit a ochromit, nebo se ho i s rizikem odsouzení vzdám a jemu navzdory se spolehnu jen na boží milosrdenství. Buď zůstanu v očích věřících i svých pravověrná a Bůh i naděje budou mimo můj dosah, nebo se těch pravověrných jistot vzdám a chytnu se boží dobroty s nadějí, že je přesahuje, že může být všechno ještě jinak, než jak jsme bibli vždycky rozuměli.

Nerespektovat to, co člověk doposud z bible vyčetl, není pro věřícího určitě snadné. Je to risk, při kterém ztrácí pevnou půdu pod nohama, a u „domácích víry“ se dočká nejspíš odsouzení. Ale nemusí to být projev nedůvěry nebo svévole. Naopak — právě proto, že důvěřuje boží dobrotě, položí nad tu samozřejmost, s jakou doposud bibli rozuměl, otazník. Není to snadné. Chce to kuráž. Ale Ježíš jí v evangeliu dává za pravdu. „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“

Věřím, bratři a sestry, že takhle je to i s těmi příběhy o uzdravení. Svědčí jistě o boží moci a dobrotě a nechci se jich vzdát. Ale nemají-li nás od nich jenom oddělovat a vzdálit, pak je třeba opustit tu samozřejmost, s jakou jim většinou rozumíme. Naděje pro nemocné, kterou zvěstují, nemusí být v tom, co my samozřejmě považujeme jejich obsah. Lepší je se toho vzdát a s důvěrou ty příběhy znovu a znovu číst, znovu se jich se vším rizikem a nejistotou dotýkat, abychom skutečnou záchranu objevili, než někomu, kdo se už léta marně potýká se svým handicapem, svojí jistotou Boha odcizit.

Četl jsem teď knížku „Zvuky probouzení“ od Petra a Petry Třešňákových o jejich zápase a vyrovnávání v životě s autistickou dcerkou. Ta je podle mne právě o tom. Přiznám se, že jsem všemu nerozuměl, i když oba píší skvěle a otevřeně. Některým zkušenostem možná člověk ani dopodrobna porozumět nemůže, pokud je sám neprodělá. Ale právě ta proměna víry a pohledu na modlitbu, o které Petr v závěru píše, je silná. Jako farář ji tuším, kážu o ní, ale z jeho pera je mnohem hodnověrnější a lépe ji vyjádřit neumím. Chcete-li vědět, co mám na mysli, přečtěte si tu knížku. Opravdu stojí za to.

A to samé platí asi dvakrát tolik i o vzkříšení. Matouš na to zase upozorní detailem. Podle něho Ježíš velice rázně vyžene hudebníky a hlučící zástup z domu představeného hned, jakmile tam vstoupí. Není to až reakce na jejich posměch nebo pochybnosti. Vykáže je hned, jak je uvidí. Ještě než cokoli jiného řekne.

Jenom na vysvětlenou — ti hudebníci a hlučící zástup tu netropili žádný nepřístojný povyk, ani rozruch, ani nerušili pietu v domě, kde rodičům zemřelo dítě. Právě naopak. To vše patřilo k řádným a nezbytným pohřebním obyčejům. Kdo chtěl řádně pochovat svého zesnulého, musel si zjednat nejméně dva pištce a jednu plačku, jejíž nářek byl většinou doprovázen bubínky a tlučením na prkénka.

Ale Ježíš tenhle tradiční pohřební servis a obvyklou pietu, které převzaly režii situace do svých rukou, vyhodí ven. Má-li tu být vůbec místo pro zvěst o vzkříšení, pak je třeba dát nejdřív sbohem téhle profesionální samozřejmosti, které jako by bylo všechno, co se týče smrti, jasné. Pokud smrt vidíme stejně jako ta pohřební služba, pak asi není možné ke vzkříšení vůbec dojít. I kdybychom je přijali jako zázrak, který se jeví jako protiklad toho pohledu, pořád jsme v jeho zajetí. Možná proto líčí Matouš to, co by jinak nejspíš pro každého bylo vrcholem příběhu, tak střízlivě a cudně, jako by šlo opravdu jenom o probuzení ze spánku.

Biblické poselství o vzkříšení ho opravdu nepředstavuje jen jako možnost prodloužení tohoto života. Právě tuhle představu označuje apoštol Pavel jako tu největší bláhovost. O vzkříšení píše především jako o zásadní změně, která se týká jak mrtvých, tak živých. Na mnoha místech je také spojuje se křtem a ne s pohřbem. Píše o nich v souvislosti s přítomnou cestou života, nikoli s životem po životě. Abychom tomu aspoň trochu porozuměli, je nejdřív třeba dát sbohem tomu, jak o smrti běžně uvažujeme, a naslouchat pořádně tomu, jak o ní Ježíš a celá bible mluví. Člověk podle ní může nejen žít, i kdyby umřel, ale může být také mrtvý, i kdyby žil. Bez toho můžeme zvěstí o vzkříšení nadělat víc škody než užitku.

Však také Matouš celý tenhle příběh uvádí Ježíšovými slovy: „Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nenalévá do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar.“

Poselství o uzdravení a o vzkříšení si žádá něco víc, než ho jen přidat k našim běžným představám. Žádá si skutečnou změnu smýšlení. Jinak může nadělat pěknou paseku. Amen.

Ohlášky:

Především vám chci říct, že opět zahajujeme normální veřejná shromáždění. S biblickými hodinami jsme začali už v uplynulém týdnu. Toto úterý ale biblická hodina nebude, protože se v úterý v 19.00 sejde hospodářská komise a ve čtvrtek staršovstvo. Příští neděli vás ale zvu na bohoslužby, které začnou v kostele od 9.30 a v týdnu po nich již bude biblická hodina i náboženství v obvyklých časech. Připomínám, že bychom se měli sejít v rouškách, nebudeme si podávat ruce a k dispozici u vchodu bude dezinfekce.

Při bohoslužbách bude také k dispozici archová sbírka na Jeronýmovu jednotu — dílo solidarity sborů při stavebních akcích. Můžete na ni přispět do konce května.

Těším se tedy na viděnou.

Pane Ježíši Kriste,

děkujeme ti za všechny vztahy, které nás nutí znovu promýšlet svoji víru. Děkujeme ti za bibli, ze které nejde udělat jednoduchý návod a někdy nás i z našich zbožných jistot vyvede. Věříme, že je nám to ku prospěchu. A nejen nám. Především při tom asi přichází ke slovu tvoje láska. Děkujeme ti, že důvěru, která se na ní spolehne, potvrzuješ i proti tomu, co se nám zdá z bible jasné. Díky tobě k ní sbíráme kuráž.

Buď s námi a drž nás při sobě, abychom to vždycky uměli, aby tvoje církev nestavěla dobrotě překážky, ale osvobozovala pro ni. Buď se všemi, kdo hledají pomoc, aby nebyli odkázáni jenom na svoje síly. A buď stejně tak i s těmi, kdo se pomáhat snaží.

Neumíme vyjmenovat všechna lidská soužení a ani o nich nevíme. Každý z nás ti ale teď v tiché modlitbě předkládá s prosbou ty, o kterých ví….

Ty Bože, nejlépe víš, co je nám opravdu třeba. Obracíme se teď k tobě proto společně slovy modlitby, kterou nás naučil tvůj Syn:

Otče náš…

Poslání:               

My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. 1.Jan 3,14

Požehnání:

Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. 2.Tes 2,16-17

685