Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 24. 5. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení:   Jan 14,1 — 7

Text:     Koloským 3,1-4

Bratři a sestry,

ve čtvrtek by svátek nanebevstoupení Páně. Neslavili jsme ho. A nejsme jediní. V mnoha našich sborech se asi bohoslužby nekonali. Je z toho znát, že ani nám věřícím tenhle svátek na rozdíl od vánoc, velikonoc nebo svatodušních svátků moc neříká.

Asi je to tím, že jejich vztah k běžnému životu je mnohem srozumitelnější a přirozený. Radost z narození prožíváme všichni. Tíha smrti a utrpení se také týká každého lidského života. Vzkříšení se sice našim představám vymyká, ale touha překonat i svůj konec je nám tak vlastní, že si do něho svoje naděje samozřejmě promítáme. A bezduchost života, která asi na každého někdy dolehne, zase podtrhuje význam svatodušních svátků.

Ale nanebevstoupení?! O čem vlastně je? A jak se vztahuje k našemu životu? A proč ho vůbec slavit?

Ježíš vstoupil na nebe. No, dobře. Ale co to má co dělat s námi? Jaký to má pro nás význam? Možná to vysvětlí, proč ho už nemůžeme vidět a setkat se s ním jako jeho učedníci. Nemůžeme se k němu už jenom připojit bez vnitřního pochopení. To je určitě důležité. Je to výzva k samostatnosti ve víře. Ale že by to byl důvod k oslavě? Vždyť se jí i ti učedníci spíš zalekli a byli z ní dost bezradní. Kdo poznal, jak je rozhodování náročné, ten by ho spíš rád přenechal někomu jinému a sám se jenom vezl.

Navíc to nasměrování do nebe jakoby dávalo za pravdu častým výtkám vůči nám křesťanům, že je naše víra pouze únikem před skutečnými problémy. Místo abychom je řešili, utíkáme do nebíčka, žijeme s hlavou v oblacích. Někdy to tak skutečně je. A mě to vždycky strašně štvalo, protože to považuji za deformaci víry. Teď, co jsem starší, to už tak dramaticky nevidím. Jednak mi připadá, že se někdy uřešíme, protože nám schází odstup a nadhled, jednak právě, když člověk před těmi skutečnými problémy neuhýbá, má toho někdy až nad hlavu, a nemá-li ho to jenom převálcovat, má i ten ventil, díky kterému může vypnout, svůj smysl. Ostatně on ho má každý — někdo fotbal, jiný zahrádku, knížky, přírodu, pejska, rybaření, háčkování, telenovely…atd. Nebe nemusí být nejhorší. V něm se jeden přece jen nemůže tolik uvelebit v lhostejnosti nebo dokonce v zášti vůči druhým, protože se tam díky Bohu nekope jen za vlastní tým a člověk vždycky narazí na tu zneklidňující větu: „Miluj bližního svého.“, která odpovědnosti přece jenom nedá usnout.

Ale ve směřování k tomu, co je nad námi, kde Kristus sedí na pravici Boží, a ne k pozemským věcem, jde opravdu o něco jiného než o útěk před problémy tohoto světa. 

Autor listu Koloským totiž užívá sousloví „pozemské věci“ v jiném smyslu, než mu obvykle přikládáme my. My jím většinou označujeme běžné praktické starosti, které se týkají našeho živobytí — kolik vyděláme, jak uživíme rodinu, co budeme jíst a pít, co si budeme oblékat, kde budeme bydlet; popřípadě ještě konkrétněji — kde mají zrovna nejlevnější pečivo nebo ovoce, která společnost má nejlepší tarif na mobil nebo nejvýhodnější cenu elektřiny, kolik zaplatíme za popelnici a jak a kdy přezujeme zimní pneumatiky. To jsou pro nás „pozemské věci“. A ačkoli nás asi zaměstnávají po většinu času, panuje mezi lidmi obecné povědomí, že k pravé víře a duchovnímu životu patří se nad ně povznést. Možná jsme v tomto smyslu automaticky rozuměli i té apoštolově výzvě, abychom směřovali k tomu co je nad námi, a ne k pozemským věcem.

Jenomže on, když o nich píše, má na mysli naopak náboženství, dokonce právě to, co obvykle za projev té povznesenosti pokládáme, totiž odříkání, askezi a zvláštní předpisy a zákazy, které se týkají jídla a pití a považují se za výraz mimořádné duchovní vyspělosti.  Kdybychom četli bezprostředně předcházející odstavec, bylo by to zřejmé. 

Já vám přečtu jeho závěr: „Jestliže jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa, proč si necháváte předpisovat: neber to do rukou, nejez, nedotýkej se — jako byste stále ještě byli v moci světa? Jsou to lidské předpisy a nauky o věcech, které se použitím ničí. Vydávají se za moudrost jako zvláštní projev zbožnosti, sebeponižování nebo tělesné umrtvování, ale nemají žádnou cenu, leč pro uspokojení tělesné pýchy.“

Mezi křesťany, kterým apoštol svůj list adresoval, se totiž vyskytli někteří zvlášť zbožní, kteří kladli důraz na dodržování těchto pravidel. Imponovali nejspíš svojí kázní, skromností a vnější pokorou a mohli se vykázat mimořádnými duchovními zkušenostmi. A toto vše vydávali za znak pravé víry, bez kterého člověk nedosáhne dokonalosti a spásy a proto nemá naději. Dodržování pravidel o pokrmech a svátcích, odříkání a pokořování měli za jejich podmínku.

Apoštol ale, místo aby tuto obdivuhodnou kázeň a skromnost vyzdvihl, napíše, že se takoví lidé nedrží Krista a že všechny ty projevy zvláštní zbožnosti nemají žádnou cenu, leda tak pro uspokojení vlastní pýchy a ješitnosti. Celá ta důsledná askeze a vzornost, která se zdánlivě odříká světa, mu totiž ve skutečnosti připisuje větší váhu, než má; připisuje mu zásadní důležitost. Jeho prostřednictvím se stále snaží prokázat vlastní kvality, aby uspěla. Odečítá od něj a od nich svoji naději.

A proto apoštol napíše - i v rámci novozákonních dopisů -nezvyklou a překvapivou věc: vzkříšení už bylo. Vy už jste s Kristem vzkříšeni byli. Vaše vzkříšení je zkrátka hotová věc. Všechno podstatné už se stalo a vy pro svoji naději už nemusíte nic dělat. Ve křtu, ba ještě dřív, když jste o tom ani nevěděli, byli jste vzkříšeni s Kristem. Není to třeba ničím doplňovat, není třeba si nic dalšího vydobýt. Zbožnost není prostor pro to, abyste si svým jednáním cokoli zajistili. Vy máte jen z toho, co se již stalo, žít. A k tomu není třeba nic víc, než to objevit, než to hledat.

Ono nám to totiž může uniknout, i když Ježíše Krista přijmeme. Můžeme ho přijmout, aniž by nám došlo, co se v něm vlastně stalo a že se tím nemění jenom pravidla, ale především celá situace našeho života, a proto i to, oč se ve víře ve skutečnosti jedná. Je to, myslím, dokonce dost časté, že svoji víru bereme jen jako — byť třeba nejlepší — návod na dobrý život, který je třeba splnit, abychom ho dosáhli. Jakoby víra byla jakési výběrové řízení na spásu, při kterém máme svými kvalitami a náležitou pokorou prokázat, že jsme jí hodni.

Ale to je právě důsledek té nevšímavosti, která boží věci přehlíží, která je nehledá, která je bere samozřejmě tak, jak je tady na zemi zvyklá a začíná proto i ve víře až od sebe. Jakoby se před tím nic zvláštního nestalo, jakoby Bůh jenom stanovil podmínky a pravidla, ale pořád by záleželo jen na našem výkonu.

Ale pokud Bůh všechno, co je pro naši spásu třeba, už udělal, tak je přece celý ten konkurz na spásu naprosto nesmyslný a absurdní, tak je to soustředění na vlastní kvality úplně zbytečné a k ničemu. Pak si při něm jenom honíme triko, ale žádný jiný význam nemá. Pak může mít naopak smysl jenom to, co neděláme kvůli tomu, abychom uspěli, při čem nikomu — ani sobě, ani Bohu - nedokazujeme vlastní dobrotu.

Jestli On už naši spásu dokonal, pak je důvěra právě o tom, že to není na nás a my nemusíme být zaměření na sebe. A nejen v materiálním smyslu, ale i v tom duchovním a mravním. Zbožná soběstřednost není o nic lepší než obyčejné sobectví. Naopak, může být mnohem horší. Ten, kdo si zakládá na svých přednostech, nemůže mít žádné slitování, protože by o ně přišel, protože by ztratily význam. A proto bývá ještě tvrdší a nemilosrdnější než obyčejný sobec.

Ze zlého nás zkrátka nevyvádí naše úsilí, ale to, co pro nás Bůh udělal, čeho se nám předem dostalo darem a čeho se smíme důvěrou přidržet. Proto apoštol vybízí: „Hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.“  Zbožnost neznamená žít ze svých sil, byť by byly sebeduchovnější, ale žít z Boha — z jeho dobroty. Jen ten, kdo svoji naději nalézá v Kristu a ne až v tom, co se mu podaří splnit, může ustát, když se jeho dobrota vždycky nepotvrdí, a tak má prostor pro soucit, pro trpělivost, pro odpuštění, proto, aby skutečně miloval a nedokazoval si v skutcích lásky jen svou dobrotu.

O této rozhodující Kristově roli je svátek nanebevstoupení. O svobodě, kterou nám vydobyl. A která je už prostě jistá. Jenom ji hledejte, směřujte k ní a žijte z ní, píše apoštol. Amen.