Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 31. 5. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení:   Genesis  2,4 — 7 + Skutky 2,1 — 13

Text: Jan 20,19 - 23

Bratři a sestry,

Teď vás možná napadlo, že jsem si spletl svátky. Neslavíme přece velikonoce, ale seslání Ducha svatého. Ale nebojte se, nespletl jsem to. Já ten úryvek z Janova evangelia vybral záměrně, abychom bezděky nepodlehli pošetilosti, o které mluví jedno staré čínské přísloví. To říká, že jenom blázen se dívá na prst, když mu jím někdo ukazuje na měsíc.

Pokusím se přiblížit, jak to myslím. Jde o přístup k bibli. Ta je pro nás křesťany základním zdrojem toho, co o Bohu víme. Nepostradatelným svědectvím. Reformace ji právem vyzdvihla jako prubířský kámen víry a zbožnosti. Potíž ale je, že my někdy právě když jí chceme být věrní, přeslechneme, na co nás sama upozorňuje - totiž že Boha nikdy nikdo neviděl a nikdy ho nelze cele postihnout a vyjádřit. Místo svědectví, které odkazuje k nevystižitelnému, pak bibli považujeme za prostý popis toho, jak se co stalo, a víra se nám zúží jen na uznání, že to tak opravdu bylo. Je to jako s tím prstem z přísloví. Ukazatel zaměníme za obsah, příběh za sdělení. Pokud ale bereme bibli opravdu vážně, tak nás z toho sama vyvede. O tomtéž vypráví různě, abychom neulpěli na domnělých faktech a nepřeslechli to podstatné.

My dnes třeba slavíme svatodušní svátky a jejich obsah samozřejmě spojujeme s tím, co se stalo o letnicích před zhruba dvěma tisíci lety, jak to líčí kniha Skutků ve druhé kapitole. Jenomže bible zná i jiný příběh o daru Ducha svatého. U Jana není základem žádných zvláštních svátků. Od velikonoc ho nedělí padesát dní. Naopak, patří k nim, je spojen s nedělí vzkříšení. Jan se také nezmiňuje o žádných mimořádných jevech, s nimiž obvykle na základě knihy Skutků dar Ducha svatého spojujeme. Žádný hukot s nebe tu dům nenaplní, o vichru ani slůvko. Nad hlavami učedníků se žádné ohnivé jazyky netřepetají a ani řeč ve vytržení, které by rozuměly národy celého světa, se tu nekoná. Jan o daru Ducha vypráví docela jinak.

A kdo má tedy pravdu Lukáš nebo Jan? Věřím, že oba. Jenom si nemyslím, že psali historickou reportáž, ale svědectví o Bohu. A v těch rozdílných vyprávěních nejde o faktografii, ale o ten prst, který ukazuje k tomu podstatnému, o nápovědu, která nám má pomoct, abychom pochopili, o co se tu vlastně jedná.

Nezáleží na tom, zda se to stalo o dva měsíce dříve nebo později a který den to slavíme nebo máme slavit. Ale význam obou těch svátků napovídá něco podstatného o Duchu svatém. Má něco zásadně společného s velikonocemi, se vzkříšením — s boží aktivitou, která nečekaně a navzdory všem našim odhadům znovu probouzí k životu a křísí zdánlivě bezmocnou věrnost a obětovanou lásku, kterou jsme pohřbili a které jsme už nedávali žádné šance. A má něco zásadně společného i s Letnicemi, při kterých izraelci slavili dar úrody a dar zákona a vděčně si tak připomínali, že nežijí jenom ze svých sil, ze své práce, píle a přičinlivosti. Bůh dává vzrůst, Bůh také osvobozuje pro dobrou cestu života. Je to jeho dílo.

O tuhle boží aktivitu a moc v Duchu svatém jde. A jeho dar mění naši situaci. Ne jednou a jednu, ale každou. Nelze ho uzavřít do jednoho příběhu, ale různé příběhy svědčí o tom, co se díky němu děje. A v tom, se přes všechnu různost ty příběhy shodují.

Na začátku je společenství učedníků, které se před svým okolím uzavřelo - ze strachu, z nedůvěry, kvůli zlé zkušenosti. Vnímají okolní svět jen jako ohrožení. Doufají, že alespoň v té uzavřenosti se jim podaří uchovat — sebe, to, co jim zbylo, vzpomínku, tradici, zkrátka to, co je v minulosti naplňovalo důvěrou. Na tu uzavřenost spoléhají. V ní vidí aspoň jakous takous naději, že se jim to podaří.

Jenomže Bůh ji naruší. Vstoupí mezi ně — ve vzkříšeném Kristu, ve svém duchu. Nečekaně. Nikým nepozván. Není to důsledek jejich uvědomělosti nebo aktivity, ani té duchovní. Nestane se to na základě jejich usebrání, nepozvednou se k němu. Nemá to co dělat s nějakým entusiasmem. On přijde, i když s tím nikdo nepočítá a tu uzavřenost zruší.

A podle Jana jim zvěstuje pokoj. Ten pokoj má ovšem hodně daleko ke spočinutí v bezpečí za zavřenými dveřmi. Otvírá se v něm a díky němu naopak cesta ven. Je to pokoj důvěry, která má pro lásku a pro věrnost naději přes všechno zlé, co je může ve světě potkat. Pokoj, který potvrzuje vzkříšená ochota trpět; rány, které neznamenají konec a beznaděj, ale život. Proto je možné vylézt z ulity, žít otevřeně jako Ježíš mezi lidmi. Protože svět není jen lež a dým, svět je díky Bohu místem nadějným. To je obrat o sto osmdesát stupňů. Není divu, že ho Lukáš popisuje tak bouřlivě a bláznivě.

Ale Jan ví, že podstata není v té vnější mimořádnosti. Pokračuje úplně klidně, něčím, co je navenek spíš intimní: Po těch slovech na ně — Ježíš — dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“  

A zase věřím, že Jan jenom nepopisuje, jak se to stalo, ale nabízí nám další prst, který ukazuje k tomu, k čemu lze ukázat jen obrazem. Tentokrát si ten obraz vypůjčil za začátku bible, kde při stvoření přibližují její autoři podstatu života právě obrazem dechu.  Píší: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

To tehdy nebyla běžná představa. Lidé byli pastýři, lovci, bojovníci. Podstatu života spojovali spíš s krví. Když lovec skolil zvíře, viděl, jak krvácí a umírá. Stejnou zkušenost měl bojovník. Prolít krev znamenalo zabít. S krví život unikal. Jakmile se tělo ranou otevřelo, hrozil konec. Ale biblický svědek, když se pokouší vyjádřit podstatu života a božího stvořitelského díla, mluví o dechu. 

V tom je totiž výrazný rozdíl. Ne biologický, ale symbolický. Život, jehož podstatou je krev, závisí právě na té uzavřenosti. Krev máme v sobě, koluje nám v žilách. Abychom žili, musíme si udržet to, co máme. Uzavřít se, zadržet ji. Ale s dechem je to jinak. Kdybychom chtěli zadržet dech, udusíme se, zemřeme. Pro život, který vyjadřuje dech, je naopak podstatná otevřenost a to, co není z nás. Dech prostě nemáme v sobě. Dech stále přijímáme a vracíme. Nežijeme sami ze sebe. Žijeme z toho, co přijímáme. Mimo nás není v tomhle obrazu jenom ohrožení, kterému je třeba se bránit a před kterým je třeba se ochránit. Mimo nás je zdroj života a my proto můžeme žít otevřeně s důvěrou, že v tom světě okolo nás působí a dělá, že život dává a křísí - Kristův, náš, i ten, s kterým se setkáme.

O tom je, bratři a sestry, dar Ducha svatého — o Bohu, který v tomto světě jedná; o světě, do kterého lze proto jít s důvěrou, že se v něm setkáme nejen s lidskou malostí, ale i s tím, co je boží; o nás, kteří i při sobě můžeme počítat nejen s tím, jací jsme;  o svobodě života, který není odkázán jenom na vlastní síly, a tak si je nemusí ani potvrzovat, ani na ně nemusí život omezit. Můžeme s pokorou a přitom směle při svém jednání a rozhodování předjímat dílo boží a počítat s ním. Smíme se dokonce pustit i do toho, na co sami ze sebe nemáme. Protože je tu při díle ještě někdo jiný. Někdo, kdo potvrdil právě tu věrnost, která se zdála být úplně beznadějná.

Jednou to může vést k něčemu tak ztřeštěnému, jako bylo to veřejné vystoupení učedníků o letnicích, jindy ale k něčemu tak prostému, jako je přijmout odpovědnost za odpuštění druhým. Ani na jedno asi sami ze sebe nemáme. A přesto je to možné. Přesto se to děje. A my se na tom můžeme podílet. Protože život není jenom naše dílo. Boží dech v něm i v nás pracuje. Tedy pokud si nechceme vystačit jen sami se sebou a ten dech stejně jako odpuštění nezadržíme nebo neodmítneme. Ale to už ten obraz naznačil, k čemu to vede. Amen.