Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 21. 6. 2020 (Zdeněk Šorm)

Děcka, dneska tady pro vás mám překvapení. /zahalené velké zrcadlo /

-                     ZKUSTE HÁDAT, CO TO MŮŽE BÝT. - nakonec odkrýt

Mně totiž ten příběh, který vám dnes chci z bible vyprávět, připomněl knížku „Harry Potter a kámen mudrců“.  — ZNÁTE JI?

V ní takovéhle zrcadlo je. A je zvláštní.

-          VÍTE, JAK SE JMENOVALO? Zrcadlo z Erisedu

-          A CO V NĚM HARRY VIDĚL? Svoje rodiče

-          A VIDĚL JE V NĚM I RON? ne

-          CO TAM TEDY VIDĚL ON? Sám sebe jako primuse, jako kapitána famfrfálového mužstva a se školním pohárem v ruce

-          CO TEDY TO ZRCADLO UKAZOVALO? Největší přání toho, kdo se do něj podíval.

-          A VZPOMENETE SI, CO SE STALO, KDYŽ HARRY RONA PŘIVEDL, ABY MU V ZRCADLE UKÁZAL SVOJE RODIČE, A ON TAM UVIDĚL SEBE JAKO PRIMASE?

Pohádali se, kdo se bude do zrcadla koukat. Každý se chtěl těšit tím pohledem. Harry už nemohl na nic jiného myslet. O všechno ostatní ztratil zájem (i o Nicolase Flamela). Chodil tam pořád znovu, aby ten krásný pohled viděl. Bylo to to, po čem nejvíc toužil.

-          KOHO TAM ALE JEDNOU POTKAL? Albuse Brumbála

-          A CO MU BRUMBÁL ŘEKL? Že to zrcadlo schová a aby ho už víc nehledal.

-          TO HO CHTĚL PŘIPRAVIT O RADOST? Ne, naopak, on chtěl, aby se Harry o radost nepřipravil — aby před tím zrcadlem neproseděl celý život a nezapomněl žít. Ten obraz v zrcadle byl krásný, ale nebyl skutečný. Koukáním na to, co si přál, by Harry propásl to krásné v životě, co si třeba ani představit nedovedl.

A o něco hodně podobného jde i v tom dnešním příběhu z bible, i když není o zrcadle ani o Harrym. Je o těhle třech ženách.

-          NAPADLO BY NĚKOHO Z VÁS, JAK SE JMENOVALY?

Dvě byly Marie — jedna se ještě jmenovala Magdaléna a druhá byla matka učedníka Jakuba a ta třetí se jmenovala Salome. Všechny provázely Ježíše, když chodil a kázal (zástup) po Galilei a úplně jim to změnilo život. S ním byly najednou svobodné od všeho zlého. Bylo to to nejkrásnější, co prožily.              Jenomže jiní lidé (ukazující) si žádnou změnu nepřáli. Oni si připadali dost dobří a nechtěli žádnou změnu, protože by se mohlo ukázat, že je to jinak. A tak Ježíše křivě obvinili a odsoudili k smrti. Ukřižovali ho. Ty ženy u toho byly a byly strašně smutné. Se vším tím krásným je teď konec! Budou zase bez Ježíše. Nic z toho krásného už neprožijí.

Viděli, jak ho jeden vážený muž — Josef z Arimatie sňal z kříže a odnesl do svého hrobu vytesaného ve skále. Bylo už pozdě večer, ani mu už nemohly posloužit a natřít ho vonnými mastmi, aby ještě chvíli vypadal jako živý. Tak se to tehdy dělalo. Josef na vchod přivalil obrovský kámen. A další den byla sobota, kdy se nesmělo nic dělat. Ale v neděli brzo ráno se hned vypravily k hrobu a vzaly si s sebou nádoby s vonnými mastmi, aby to udělaly. Alespoň na chvíli chtěly být ještě s ním, alespoň si zavzpomínat, podívat se zase na něho, alespoň na chvíli se ještě těšit tím pohledem — jako ten Harry.

Jenom nevěděly, co udělají s tím kamenem u vchodu. Kdo jim ho odvalí? Jak se k Ježíšovi vůbec dostanou? Jenomže když tam přišly, uviděly, že kámen je odvalený. Cesta byla volná. Ale když vešly dovnitř, čekalo je jiné překvapení  - Ježíš tam nebyl. Tady by jim už ani žádný silák nebyl k ničemu. To, co si tolik přály udělat, prostě nemohly. Ani podívat se už na Ježíše nemohly. I o tuhle poslední radost je někdo připravil. Prázdný hrob to byl pro ně opravdu konec!

Ano, byl to konec všech jejich přání. Ale děcka, vzpomeňte si na Harryho — konec vlastních přání ještě nemusí být konec naděje. Jenom to chce nápovědu. Harry měl Brumbála. A ty ženy naštěstí také někoho měly — v tom hrobě uviděli mládence. Byl to posel od Pána Boha. Ony se ho lekly. Ale on jim řekl:

„Neděste se! Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Byl vzkříšen! Tady v hrobě není — ani mrtvý, ani živý. Jen se podívejte. To nesmíte hledat jenom to, co bylo, to musíte žít. V životě ho potkáte! Na té cestě, na kterou jste se s ním vydaly. Běžte a řekněte to jeho učedníkům. I Petrovi, který ho zapřel. I on se s ním zase může setkat. I s ním počítá. Vždyť vám to řekl.“

-          A VÍTE, CO UDĚLALI TY ŽENY?

Dostaly veliký strach a utekly a nikomu nic neřekly.

-          PROČ, MYSLÍTE, ŽE TO UDĚLALY? PROČ NEMĚLY RADOST?

Já myslím, že je to jako když vy něco provedete, leknete se a utečete, aby se na to nepřišlo. Jako když vás někdo při něčem přistihne. Jako když si myslíte, že vás nikdo nevidí, děláte si, co chcete, a pak zjistíte, že se na vás kouká.

Ony přece s tím, že by byl Ježíš živ, už vůbec nepočítaly. Měly ho rády, ale chtěly už jen vzpomínat. Tomu, co jim řekl, už ani nevěřily. A teď jim došlo, že je to jinak, že byly úplně vedle. A toho se my vždycky lekneme a nechceme, aby se na to přišlo. Bojíme se.

Ale naštěstí ten náš strach není všechno. Ani strachem těch žen to neskončilo. S Ježíšem, s jeho silou, s jeho odpuštěním se potom setkali mnozí a poznali, že díky němu mohou být svobodní od všeho zlého. Ježíš je s námi naštěstí jinak, než si ty ženy přály. Je to trochu jako s tím zrcadlem — nemůžeme se na něj koukat, ale můžeme s ním žít. A to je mnohem lepší. Tak si ten příběh o ženách ještě jednou zazpíváme. Trochu se liší. Takhle ho vyprávěl zase jiný evangelista: 324 SV Šly zrána ke hrobu

Čtení:                    Římanům 6,3-4

Text kázání:       1.list Petrův 1,3 - 5

Bratři a sestry,

omlouvám se, jestli jsem někoho z vás dospělých pohoršil tím přirovnáním Harry Pottera a bible. Jistěže to není totéž. Ale věřím tomu, že ta asociace ukazuje dobrým a důležitým směrem.

Přijde mi totiž, že se my křesťané často chováme jako ty ženy, které se v neděli ráno vydaly k hrobu. Jsme uhranuti minulostí. Na ní chceme zakládat svůj život víry. Chceme si ji jen opakovat. Hledáme Krista - i toho vzkříšeného - v hrobě. Dokládáme jeho existenci posmrtnými zkušenostmi. O vzkříšení se chceme bavit na základě toho, co se stalo a co se stane po smrti.

A mně to s biblí nějak nejde dohromady. Proto mě ta scéna se zrcadlem z Erisedu tak oslovila. Souzní mi s apoštolským svědectvím o vzkříšení — jistě ne ve všem, ale tím základním obratem k životu. 

To s ním totiž nespojuje především pohřeb, ale křest, cestu nového života nyní v přítomnosti. Nepíše o něm jako o resuscitaci mrtvoly, ale jako o novém narození k živé naději, jako o boží moci, která nás skrze víru střeží ke spasení. Vzkříšeného Krista také jeho svědci nepoznávají jako oživlého nebožtíka podle podoby nebo hlasu, ale poznávají ho až podle přání pokoje, podle osobního oslovení, podle živé lásky, která se utrpení nevyhnula, podle slova, které marnou dřinu proměňuje v nečekané obdarování, podle odpuštění a jako výzvu a ujištění, že lze žít ve světě otevřeně v duchu Kristově. To je ta cesta nového života, to je ta boží moc, která nás nyní střeží ke spasení.

Určitě to není celé. I apoštol píše, že spasení bude odhaleno v posledním čase.  A já ho chci brát vážně: bude-li odhaleno v posledním čase, tak je mi teď zatím skryté. Nedovedu na něj poukázat, jako bych ho už měl přečtené a jako bych věděl, oč přesně jde. Doufám v ně a tuším, že mě asi pěkně překvapí. Myslím, že to ani nejde jinak, vždyť apoštol jinde napsal: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“

A tak se učím žít nejen tím, co znám; vyhlížet tu moc živého Krista, i když ji třeba zatím nevidím, jít jí vstříc v naději, že se s ní setkám a předjímat ji při svém rozhodování a jednání.  A věřím, že o to setkání jde právě tehdy, když se obrátíme od hrobu k životu, od sebepřesvědčování k naději, od toho, co si chceme pro svou jistotu zachovat, k tomu, co na té cestě kristovské věrnosti můžeme ještě přijmout.

Chtěl bych vám proto ještě přečíst úryvek z knížky anglického dominikána Timothy Radcliffa — „Ponoř se“. Je o křtu, ale píše v ní právě o vzkříšení i o smrti. /str. 162/

Ten „starý člověk“, který je v křtitelnici vydán smrti, je čistě soukromé já. Je to Timothy jako střed jeho světa, jeho tužby, jeho plány, a samozřejmě jeho příběh. V tomto příběhu hrají všichni ostatní vedlejší roli. V tomto soukromém a iluzorním příběhu jsem Hamlet, Othelo, Romeo a Júlie, král Lear — vždycky stojím uprostřed jeviště. Žít svůj křest znamená opustit tento omezený a nudný příběh, abych mohl se svými bratry a sestrami rozkvést v prostorné lásce Otce, Syna a Ducha svatého. To je ten nový člověk, v kterém už není Řek ani Žid, otrok nebo svobodný, protože všechno a ve všem je Kristus.

Život vzkříšení tedy není to, co nás čeká na druhé straně za smrtí, nějaký jiný druh života, jako kdybychom si — jak to podává Ludwig Feuerbach — pouze vyměnili koně a cválali dál. Věčný život začíná vždycky, když miluji. V tu chvíli jsem pozvedán do věčné lásky Otce a Syna, kterou je Duch svatý. My jsme pokřtěni do tohoto trojnásobného jména. A až budu umírat, onen klam, že mám nějaký čistě soukromý život, se roztříští, jako když spadnou nepřesvědčivé kulisy, iluzorní zámek, imaginární dům, a já budu osvobozen do skutečného příběhu každého lidského života — do široce otevřené lásky, která je Bůh, která předcházela mému narození a v které budu na věky vzkvétat. Pak, jak říkají Irové, „dokončím svůj křest“.

Amen.