Sbor ČCE v Praze na Vinohradech

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.”
Matouš 11:28

Úvodem

O našem sboru

Kalendář

Kázání a jiné texty

Záznamy bohoslužeb

Sbírky

Časopis Hrozen

Výběr z Hroznů

Pronájem kostela

Kontakt


Najdete nás i na facebooku Facebook

  Kázání a jiné texty

Kázání v neděli 17. 5. 2020 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Izajáš 42,1 — 7

Text: Matouš 9,27 - 31

Sestry a bratři,

minulou neděli při posledních bohoslužbách na dálku jsem mluvil o tom, jak je třeba biblické příběhy o uzdravení opravdu pozorně číst a znovu a znovu je promýšlet, abychom okolo sebe v dobré víře nešířili bezděky jenom bezohlednost a neminuli se s jejich poselstvím. Ono může být totiž úplně jiné, než se zdá. Právě nad to, co v souvislosti s nimi považujeme za projev pevné víry, mohou stavět otazník. Příkladem je asi zrovna ta epizoda o uzdravení dvou slepců, která navazuje na vyprávění z minulé neděle.

Abychom si toho otazníku všimli, začnu dnes od konce. Ježíš těm, nad nimiž se smiloval a otevřel jim oči, nakonec velice důrazně pohrozí: „Ne, aby se to někdo dověděl!“ A oni to — vzdor tomu jednoznačnému zákazu — rozhlásí po celé té krajině. Jakoby vůbec neslyšeli, co jim Ježíš řekl. Jakoby jim to bylo úplně ukradené. Ti, kteří díky Ježíšovi prohlédli, si nakonec stejně dělají, co chtějí a co sami považují za nejlepší.

A nejspíš právě ten fakt, že prohlédli, je zdrojem toho falešného sebevědomí, které jim dovoluje na nic se neohlížet. Byl by to přece hřích, nevyužít takovou událost k propagaci, k misii. A tak si prostě jedou po svém. Jistě s těmi nejlepšími úmysly, s pocitem věrozvěstů, ale de facto úplně proti Ježíšově vůli. Co na tom, že je to podle Ježíše nejspíš medvědí služba evangeliu? Co na tom, že tak nejspíš lidem jenom zatemňují jeho poslání a matou je? Oni přece zvěstují Krista! Mají za to, že přispívají k jeho větší cti a slávě. Ve skutečnosti jdou ale přímo proti němu a je to naprostá svévole. To je paradox!

A ten se asi netýká jenom těch dvou slepců a minulosti. Tak je tomu asi dodnes. Nejspíš právě tehdy, když podobné příběhy o uzdravení chápeme a vyprávíme jenom jako důkaz boží moci a slávy a když víru zúžíme jen na otázku, zda ten domnělý zázrak považujeme nebo nepovažujeme za možný.

Říkám domnělý, protože není zdaleka tak samozřejmé, že se tu jedná o zázračné navrácení zdraví, a už vůbec ne, že by bylo jeho účelem vzbudit víru. Kdyby tomu tak bylo, smiloval by se Ježíš nad těmi slepci nejspíš na veřejnosti, když svým křikem upoutali pozornost, a ne až večer v domě, v soukromí, z něhož byla veřejnost vyloučena.

A titul, kterým slepci Ježíše oslovují, také naznačuje, v jakém kontextu je třeba Matoušovu vyprávění rozumět. Syn Davidův nebyl titul léčitele, ale Bohem zaslíbeného služebníka, který přináší spásu. Prorocké vize, které ho ohlašovaly, zaslibovaly jistě i prohlédnutí a otevření očí slepých. Ale když je čtete, je z nich zřejmé, že se zdaleka nejedná jen o fyzické zdraví. O slepotě a navrácení zraku mluví v mnohem obecnějším a přeneseném smyslu. Podstatou té slepoty, jejíž konec zaslibují, není oční vada, ale falešná orientace, deformovaná důvěra, která není s to jasně vidět, co je pravda a co lež, a proto tápe ve tmě. Kvůli svým nevěrnostem, kvůli odklonu od Boha a od práva a spravedlnosti, ohmatáváme stěnu jako slepí a hmatáme jako ti, kdo nemají zrak, píše prorok Izajáš.

Navíc Matouš popisuje to setkání slepců s Ježíšem zvláštním způsobem. Ti dva nestáli někde u cesty a nepokřikovali na něj proto, že by zaslechli, že jde právě kolem, jak by to odpovídalo situaci nevidomých a jak taková setkání líčí evangelia jinde. Matouš napsal, že šli za ním, doslova, že ho následovali. A tohle slovo u Matouše souzní s učednictvím. Ti dva, kteří tápali ve tmě, byli podle Matouše Ježíšovi učedníci. 

To zní určitě zvláštně. My bychom asi spíš řekli, že kdo se vydal za Ježíšem, ten právě v tom přeneseném smyslu prohlédl. Ale Matouš jakoby nás střízlivě upozorňoval, že to tak být vždycky nemusí. Právě to klopýtání ve tmě, které Ježíše ani jeho cestu pořádně nevidí a jenom volá do tmy prosby o slitování v naději, že je Ježíš zaslechne, vyslyší a člověk pak přece jenom spatří, v co doufal, přičítá Matouš následování. Možná je to jeho docela trefný obrázek. Takhle to s námi následovníky přece často bývá.

A proto se také možná o víře nerozhoduje před žádným publikem, ale až v soukromí, kdy člověk nepřistupuje jenom k Ježíšovi, ale i k sobě, kdy ho nic nesvádí, aby odpovídal kvůli druhým, ale jde prostě o upřímnost, kdy je člověk zkrátka sám s tím Bohem, kterého nevidí. Tehdy je asi teprve na místě ta otázka: „Věříš? Věříte?“

Ale na co se vlastně ptá a o co v ní vlastně jde? My obvykle úplně automaticky předpokládáme, že se tu Ježíš těch dvou ptá, zda věří, že je může uzdravit a vrátit jim zrak. Ale je to opravdu tak? O uzdravení nebo navrácení zraku tu přece doposud nepadlo ani slovo. Jasně formulované přání „Pane, ať vidím.“, se jinde v evangeliu také ozve, ale tady ne. Tady chybí. Tady ti dva volají jenom: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův.“

Možná tu jde opravdu víc o smilování než o zrak, o smilování nad těmi „slepými následovníky“, kteří tápou za Ježíšem; o smilování nad jejich vírou, pro kterou je boží skrytost příliš náročná a oni by už tak rádi nebyli odkázáni jen na ty prosby do tmy.

A Ježíš jim vyhoví. Dotkne se jejich očí a vysloví přitom větu, která teologům pořád vrtá hlavou a vyvádí je z míry: „Podle vaší víry se vám staň.“ To je tedy opravdu při modlitbě rozhodující jenom naše vůle a naše víra? Záleží tedy jen na tom, čemu a jak pevně věříme a ono se to stane? Dává tu Ježíš prostě za pravdu našim přáním? A co potom jeho prosta v Getsemanské zahradě: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš. Ne má, ale tvá vůle se staň.“ Copak to není vrchol a důležitý korektiv? Že by tedy rozhodovalo a vše určovalo jen vlastní pevné přesvědčení? Tomu se mi právě na základě bible, nechce věřit.

Jenomže ono to tak v tom Matoušově vyprávění opravdu je: Ježíš se nad těmi dvěma, kteří při svém následování nemohli unést věčné klopýtání tmou, smiloval. Otevřely se jim oči. Stalo se to, po čem toužili. Nemusejí se už potýkat s tou temnotou, do které mohli jenom volat.

Ale co to vlastně znamená? Je to vzor? Je to návod? Je to ideál? Je to výhra? Nenapsal Matouš o tom naplnění proseb spíš proto, aby nás — svoje čtenáře — upozornil, jaký je v tom háček? Nestaví nad vírou těch dvou, která se naplnila, ten závěr, kdy naprosto ignorují Ježíšovo slovo, spíš otazník? Není to spíš než příběh o víře, která uzdravuje, varování před tím ideálem, který často pokládáme za cíl víry, totiž abychom v ní nebo díky ní měli ve všem jasno a vše v ní bylo očividné?

Právě když má člověk za to, že toho dosáhl, že konečně prohlédl, stane se nejspíš, že přestane naslouchat a poslouchat a začne si myslet, že ví sám všechno nejlíp. I boží smilování můžeme prostě pochopit po svém. I to, co nám Bůh zjevil, abychom nemuseli tápat úplně ve tmě, se nám může stát základem falešného sebevědomí, které se už na nic - ani na Boha - neohlíží, ve kterém si prostě vystačíme sami, a vůbec nám nedojde, že přitom jednáme úplně svévolně.

Možná, že ten příběh není v evangeliu proto, abychom se jím ve své víře utvrzovali, možná ho máme číst spíš proto, abychom se nad ní ještě uměli zamyslet — abychom objevili, že i to naše tápavé klopýtání může mít dobrý smysl a že naopak jistota a jasnost, po kterých často toužíme, mají svá velká úskalí a mohou nás naprosto svést. Je to paradoxní, ale dokud ti dva byli slepí, tak Ježíše následovali. Jakmile se jim však otevřely oči, už si šli svou cestou, bez ohledu na to, co říká, a přímo proti tomu.

Proto asi Ježíš vyhlašuje, že boží království nepatří suverénům a duchovním boháčům, ale chudým v duchu. Amen.