Proč jsem Karlík

Je to už pár týdnů, co dávali nedaleko od míst, kde Kašpar Deburau rozesmával Pařížany, kus vpravdě tragický. Naštěstí nereprízovaný, v evropských poměrech propadák. Nikdo v okolí netleskal ani se neozývalo hlasité „bravo“. Kulky byly opravdové, krev, smrt a strach, který se zvedl a zvedá dál také.

Doufám, že nevzbudím pohoršení vinohradských paní a dívek (či jejich ctihodných manželů) přiznáním, že jsem Karlíkův týdeník občasně čítával. Dozvěděv se zprávu o vraždách v ulici Mikuláše Apperta, klikl jsem na odkaz „Charlie Hebdo“ a přečetl, že se server neozývá, mám prý to zkusit později. Odpoledne přineslo změnu – obrazovka zčernala a na ní bylo bíle napsáno: Jsem Karlík, tedy po francouzsku Je suis Charlie. A zanedlouho se černý obdélníček s textem „jsem Karlík“ objevil na stránkách Le Monde a dalších a dalších francouzských internetových novin. Nazítří se ten obrázek objevil na novinách tištěných a zcela zaplavil západní virtuální sociální realitu.

Diskuse, které se následně rozběhly, točily se okolo svobody a tolerance, okolo toho, že za kreslení nepatří nikomu kulka do hlavy, ani jinam. Zaznělo také, že když si řekneme „jsem Karlík“, vyjádříme souhlas s tímhle názorem. Alespoň v té Francii. Čeští novináři, aby českou veřejnost s Karlíkem seznámili, začali psát, jací byli ti redaktoři komunisté a levičáci, a aby obrázek byl vykreslen lépe, doplnili napsané o hrst kreseb, vybraných, řekněme, poněkud účelově k pobouření všech možných skupin naší společnosti. A tak se v českých luzích a hájích ozvalo „ale“: Víte, jsem Karlík, „ale“ také nejsem Karlík, protože tohle je přes moc, přes čáru, přes hranu …

Na Karlíkových stránkách se tehdy mohlo objevit třeba: byl jsem Karlík. Nebo: Karlík je mrtev. Mohlo to tak být. Zběsilci stříleli s vědomím, že konají po právu popravu, nevraždí. Kdyby to tak bylo, Karlík by nemohl psát „jsem“. Kdyby se mu stalo po právu, ve světě, ve kterém bydlí, už by pro okolí nebyl, neměl by internetové stránky a nemohl by napsat, že „je“ a tím také napsat, že ho strach nezměnil (protože to, že by se nebál, bych mu nevěřil).

Nikdo na mě nestřílel a Paříž je na hony vzdálena. Karlíkův týdeník znám a ano, někdy tam jsou obrázky, které bych raději neviděl. Přesto si myslím, že za žádný obrázek se nemá zabíjet, a to bezpodmínečně, bez jakéhokoliv „ale“. A tak mohu napsat, že jsem Karlík a že si myslím, že „ale“, které je občas slyšet, je nedobré a může překroutit hlavní sdělení. Vždyť si to představte, jak by to znělo: Souhlasím s tím, že za kreslení se nesmí zabíjet (ale tihle, ti si to možná způsobili sami, vždyť se na ty sprosťárny podívejte… ). Trochu daleko od slov: vaše řeč budiž ano ano, ne, ne, nemyslíte?

Matěj Cháb