Přijď na kus řeči, Pane, k nám

O jedné večeři

Když Mikuláš Vymětal přišel poprvé s myšlenkou, že by chtěl v prostorách vinohradského sboru uspořádat křesťansko–muslimsko–židovskou večeři, musela jsem o tom chvíli přemýšlet. Jestli mi to přijde k něčemu, jestli bych se chtěla účastnit, jestli mi to náhodou nevadí, a pokud ano, proč. Trochu jsme o tom mluvili i s lidmi ze sboru – mírné rozpaky nebyly jen na mé straně. A tak jsem zaujala tak trochu indiferentní postoj, který byl dle mého vnímání cítit i při rozhodování staršovstva – společná večeře s bližními není nic proti ničemu, to přece není žádné ustupování z našich věroučných pozic, není žádný důvod naše prostory neotevřít, bylo by to dokonce trochu absurdní, říkáme-li si křesťané. To ale ještě nutně neznamená, že tam půjdeme.

Týden před ohlášenou večeří se situace trochu zkomplikovala, poté co Mikuláše zadržela policie na demonstraci, kde se společně s pár lidmi stavěl proti aktivitám skupiny Islám v České republice nechceme. Začaly se objevovat výhrůžky, namířené i proti připravované večeři (např. „nejlepší by bylo tam vlítnout a všechno tam vystřílet“). V té chvíli mě to naštvalo – kde a v čem to žijeme, jestli se někomu vyhrožuje za to, že si sedne s jinými lidmi ke stejnému stolu, nebo za to, že se vůbec baví s lidmi jiné víry, z jiného kulturního prostředí? Jestli se takto vzbuzuje v lidech strach, nenávist? A rozhodla jsem se, že tuto akci podpořím aktivně – svou přítomností i praktickou pomocí.

Takže proč ne? A když všichni ti muslimové odešli a my jsme umyli nádobí a uklidili, stvrdili jsme to ještě panáčkem slivovice z Moravy.

Jana Šarounová