Vinohradský sbor ČCE

Proč jsem Karlík

Je to už pár týdnů, co dávali nedaleko od míst, kde Kašpar Deburau rozesmával Pařížany, kus vpravdě tragický. Naštěstí nereprízovaný, v evropských poměrech propadák. Nikdo v okolí netleskal ani se neozývalo hlasité „bravo“. Kulky byly opravdové, krev, smrt a strach, který se zvedl a zvedá dál také.

Doufám, že nevzbudím pohoršení vinohradských paní a dívek (či jejich ctihodných manželů) přiznáním, že jsem Karlíkův týdeník občasně čítával. Dozvěděv se zprávu o vraždách v ulici Mikuláše Apperta, klikl jsem na odkaz „Charlie Hebdo“ a přečetl, že se server neozývá, mám prý to zkusit později. Odpoledne přineslo změnu – obrazovka zčernala a na ní bylo bíle napsáno: Jsem Karlík, tedy po francouzsku Je suis Charlie. A zanedlouho se černý obdélníček s textem „jsem Karlík“ objevil na stránkách Le Monde a dalších a dalších francouzských internetových novin. Nazítří se ten obrázek objevil na novinách tištěných a zcela zaplavil západní virtuální sociální realitu.

Diskuse, které se následně rozběhly, točily se okolo svobody a tolerance, okolo toho, že za kreslení nepatří nikomu kulka do hlavy, ani jinam. Zaznělo také, že když si řekneme „jsem Karlík“, vyjádříme souhlas s tímhle názorem. Alespoň v té Francii. Čeští novináři, aby českou veřejnost s Karlíkem seznámili, začali psát, jací byli ti redaktoři komunisté a levičáci, a aby obrázek byl vykreslen lépe, doplnili napsané o hrst kreseb, vybraných, řekněme, poněkud účelově k pobouření všech možných skupin naší společnosti. A tak se v českých luzích a hájích ozvalo „ale“: Víte, jsem Karlík, „ale“ také nejsem Karlík, protože tohle je přes moc, přes čáru, přes hranu …

Na Karlíkových stránkách se tehdy mohlo objevit třeba: byl jsem Karlík. Nebo: Karlík je mrtev. Mohlo to tak být. Zběsilci stříleli s vědomím, že konají po právu popravu, nevraždí. Kdyby to tak bylo, Karlík by nemohl psát „jsem“. Kdyby se mu stalo po právu, ve světě, ve kterém bydlí, už by pro okolí nebyl, neměl by internetové stránky a nemohl by napsat, že „je“ a tím také napsat, že ho strach nezměnil (protože to, že by se nebál, bych mu nevěřil).

Nikdo na mě nestřílel a Paříž je na hony vzdálena. Karlíkův týdeník znám a ano, někdy tam jsou obrázky, které bych raději neviděl. Přesto si myslím, že za žádný obrázek se nemá zabíjet, a to bezpodmínečně, bez jakéhokoliv „ale“. A tak mohu napsat, že jsem Karlík a že si myslím, že „ale“, které je občas slyšet, je nedobré a může překroutit hlavní sdělení. Vždyť si to představte, jak by to znělo: Souhlasím s tím, že za kreslení se nesmí zabíjet (ale tihle, ti si to možná způsobili sami, vždyť se na ty sprosťárny podívejte… ). Trochu daleko od slov: vaše řeč budiž ano ano, ne, ne, nemyslíte?

Matěj Cháb

číslo 154, únor 2015
předchozí   další

Obsah

Pozvání pro všechny
Přijď na kus řeči, Pane, k nám
Proč jsem Karlík
Kázání Jana Husa na neděli Masopustní
Z Pamětí Jana Špačka IV.
Syn–hodos – Společně na cestě
Seniorátní mezisborový rozhovor o samofinancování
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).