Syn–hodos – Společně na cestě

Setkání zástupců synodálů evropských církví v Budapešti

Ve dnech 30.1. až 1.2. jsem se zúčastnila společně s Pavlem Stolařem 2. setkání zástupců synodálů evropských evangelických církví v Budapešti. Setkání pořádalo GEKE (Společenství evangelických církví v Evropě) a přijelo na něj 92 poslanců 49 evangelických synodů z 23 evropských zemí. Mírně převažovali laici, většinou členové předsednictev synodů, ale byli mezi nimi i „prostí“ synodálové, tak jako já. Jednacím jazykem byla němčina a angličtina, což nebylo vždy praktické – plenární jednání se sice tlumočila, ale ve skupinách byla diskuse vzhledem k převažujícímu počtu německy mluvících účastníků obvykle vedena hlavně německy, takže výhradně anglicky mluvící účastník byl za chvíli tak trochu ztracen.

V pátek večer přednášel dr. Daniel Garrone z valdenské církve na téma Co znamenala reformace pro laiky a má své dopady dodnes? Věnoval se ústřední myš- lence, která byla pak během setkání několikrát zmiňována – pojem laik a klérus nepatří do novozákonní řeči, laikos je ten, kdo patří k lidu. Všichni křesťané jsou duchovního stavu a je mezi nimi pouze rozdíl úřadu nebo činnosti (podle Luthera). Reformační pojetí laiků otevřelo nové perspektivy pro jejich práci. Každý laik je dospělý svobodný člověk, který odpovědně jedná nejprve ve svém povolání, přesto však jsou laici stejnou měrou posvěcenými kněžími a biskupy, kteří mají být ostatním užiteční a sloužit jim.

V sobotu ráno bylo na programu biblické sdílení, což prakticky znamenalo soustředěnou práci v malých skupinách nad biblickým textem z 1. Kor 12. Závěry v naší skupině směřovaly k tomu, že jednota údů v těle Kristově je důležitá nejen na úrovni jednotlivých členů sborů či sborů v jedné církvi, ale i na úrovni různých církví– každá může přinést jiný důraz a obohatit druhé.

Velká část sobotního dne patřila práci ve skupinách – ty byly rozděleny podle různých oblastí, kterým se účastníci věnovali: Medicína a sociální oblast, Politika, Kultura a umění, Výchova a vzdělávání, Rodina a soužití generací, Hospodářství a finance, Globální zodpovědnost. Diskuse ve skupinách byla směřována ke třem bodům, které měly shrnout výsledky diskuse – co konstatujeme, co doporučujeme, co chceme dělat.

Účastnila jsem se skupiny, jejímž tématem bylo školství a výchova – setkání začalo dvěma referáty, zajímavé bylo vystoupení bratra Tibora Ábráma z maďarské reformované církve o církevních školách v Maďarsku. V současné době má reformovaná církve v Maďarsku 283 škol, zastoupeny jsou mateřské, základní i střední a umělecké školy.

Podmínky, z nichž pocházeli účastníci diskusí, byly různé – mnozí byli učiteli na církevních školách, případně učiteli náboženství na státních školách, ve skupině bylo také několik ředitelů škol. Zajímavé pro mě bylo, že náboženství ve školách ve více evropských zemích je takzvaně dobrovolně povinné – děti mají možnost si vybrat buď etiku, nebo křesťanské náboženství. Druhý referující, dr. Wilfried Hartmann z Německa, sdílel mj. pro mě poněkud neočekávanou zkušenost, že mnozí rodiče, kteří jsou vyznavači jiného náboženství, dají děti často právě na náboženství křesťanské. Povinná výuka náboženství skrývá však dle ředitelky církevní školy z Polska nebezpečí v tom, že náboženství je jen jedním z předmětů ve škole, je založené na znalostech, které se zkoušejí a klasifikují, což děti nevede příliš k tomu, aby našly cestu k víře a církvi – a to hlavně na státních školách, které nemají úzké vztahy na místní sbory. V těchto zemích tedy řeší poněkud jiné problémy než u nás, kde se náboženství vyučuje nepovinně, prakticky jen formou kroužku, kterého se děti účastní v čase, kde ostatní se již neučí, ale hrají si apod. To může klást na naše učitele – na rozdíl od jiných zemí takřka výhradně faráře – větší nároky, ačkoliv nemusí příliš řešit otázku známkování jako jejich kolegové v zahraničí. Většinou se přítomní učitelé shodovali v tom, že je nutno od sebe oddělit od sebe fakta, která učitel vyžadovat může a musí, a víru, kterou naopak vyžadovat nemůže. Jedním ze závěrů skupiny také bylo, aby církve obecně kladly na výchovu a vzdělávání velký důraz na svých synodech a přebíraly zvláštní zodpovědnost za předávání víry nastupující generaci.

Oslovující bylo také vystoupení dr. Freddyho El–Baiady z Egypta, který mluvil o tom, jak obtížné je být v této oblasti křesťanem, protože křesťané jsou vystaveni často i násilí, ničení majetku. Evangelizovat a šířit křesťanství je v zemi zakázáno. A tak křesťané založili zdravotnické zařízení, které je otevřené muslimům, křesťanům i dalším zájemcům zdarma nebo za minimální poplatek, pracují v něm vedle sebe křesťané a muslimové. To vzbuzuje ve společnosti časté otázky po důvodu tohoto konání – jak to, že spolu můžete pracovat? Proč nám vlastně pomáháte? Dr. El–Baiada mluvil o tom, že došlo dokonce k situaci, kdy nemocnici před radikální bojůvkou bránil vlastním tělem právě muslimský zaměstnanec.

Účastníci vyslechli také informace o situaci na Ukrajině, jejíž bližší zeměpisná poloha byla znát, mnozí tam mají příbuzné a známé, byť třeba maďarské národnosti. Ukrajině byla věnována také sbírka po dobu setkání – nakonec vynesla 770 €, společenství evangelikálních církví na Blízkém Východě bylo poukázáno 530 €.

V neděli ráno pak setkání vyvrcholilo dokončením společného prohlášení a bohoslužbami v luterském kostele přímo na budapešťském hradě. Prohlášení bylo formulováno jako společný závazek v těchto bodech: předávat dále víru a zvěstovat evangelium jak chudým, tak v moci postaveným, vést dialog s jinými církvemi a náboženstvími, věřit, ale dbát také na praktické konání, dále budovat společenství církví v Evropě. V prohlášení byl velký důraz na povzbuzování mladých lidí, aby se na všech rovinách zapojili do života církve, protože oni jsou naším bohatstvím – nyní i v budoucnu.

Praktický přínos? Při setkání bylo vícekrát zdůrazněno, že se ho účastní řada vrcholných představitelů evropských synodů – nejde tedy jen o jednotlivce, ale o lidi, kteří v církvích mají vliv, a tak společné hovoření o různých problémech může mít praktičtější dopad na život církví v jednotlivých zemích a také na společné postupy. Osobně si tím nejsem zcela jistá – jen pochopit, jak to v jiných zemích a církvích chodí, trvá poměrně dlouhou dobu a zkušenosti z jedné země nejsou snadno přenositelné do situace země druhé. Nicméně tato dlouhá a náročná cesta by mohla vést k reálnému sbližování. V té souvislosti byl zmíněn dosud neuskutečněný projekt evropského synodu. Je ovšem otázkou, zda by se pro případný evropský synod, o němž se uvažuje, našlo dostatek oblastí, které by bylo možno řešit společně, a přitom účinně. Možná na úrovni globálnějších otázek – například sekularizace, vztah křesťanství a jiných náboženství… Pro jedince ale podobné setkání rozhodně obohacující je – člověk jím získá nadhled a také víc vnímá oblasti, na něž bratři a sestry v jiných zemích pamatují více. Účast některého z členů předsednictva našeho synodu na příštím setkání by zřejmě byla vzhledem k potenciálně většímu praktickému dopadu na práci synodu žádoucí.

Jana Šarounová