Moje vzpomínka na Petra Pokorného Petr Pokorný přišel do našeho sboru jako vikář v roce 1957 (a podle záznamů působil v našem sboru v této funkci až do roku 1966, tedy bezmála 10 let). Petra jsem tedy poznal v době, kdy mi bylo pouhých 13 let, on byl o 10 let starší než já. Pro mě byl jistě tehdy již dospělý zralý muž, já pro něj asi starší děcko. V těch letech byla v našem sboru velmi výrazná skupina dorostu – když jsem byl asi v roce 1959 konfirmován, bylo nás konfirmandů, pokud se pamatuji, skoro 40. Tehdy jsme si říkali dorost a scházeli jsme se kromě bohoslužeb také pravidelně každý týden v naší sborové místnosti v 1. patře, tuším, že ve středu. Na starosti nás měli právě především vikáři. Nepamatuji se již, v jaké časové posloupnosti, ale bylo to několik výrazných osobností. Pavel Filipi, Jan Šimsa, Bohdan Pivoňka a již zmíněný Petr Pokorný, abych jme- noval alespoň ty, na které si dobře pamatuji. Každý z nich byl něčím pozoruhodný a všichni se později stali faráři v naší církvi a působili tak po celý život. K nim bych připočetl ještě Jendu (Honzu) Kellera, který v té době ovšem nebyl vikářem, byl asi o 2 roky starší než já a byl tedy jedním z nás. Ten také později vystudoval bohosloveckou fakultu a natrvalo zakotvil jako farář v Jimramově. Petr všechny mé současníky zaujal hned od začátku. Nebylo to jen tím, že byl vlastně takový náš jen o trochu starší vrstevník, ale i tím, jak s námi jednal: jako se sobě rovnými kamarády. Především ale vždy velmi dobře mluvil, jeho řeč byla srozumitelná a dokázal velmi jasně pojmenovat jakýkoliv problém, skvěle se vyjadřoval, mluvil krásnou češtinou, byl spravedlivý a férový, bylo vždy radostí poslechnout si jeho kázání. Myslím, že jsme ho měli všichni rádi, uznávali ho a měli k němu přirozený respekt. Nikdy nikoho neodmítl, když se na něj obrátil s nějakým problémem, a vždy se snažil pomoci. A pokud se pamatuji, Petr nikdy nezkazil žádnou „srandu“. K našemu sboru nakonec získal i rodinné pouto. Petr sice svou životní lásku a pozdější manželku nenašel ve sboru, znali se již před tím, než do našeho sboru přišel, ale i jeho manželka Věra (původně Kellerová) byla již od mládí výraznou členkou vinohradského sboru. Také její rodiče, Kellerovi, patřili k oporám našeho sboru. Bydleli o blok níž v Korunní ulici a aktivními členy sboru byly i jejich děti. Nejstarší Marta (dnes Kadlecová) je členkou našeho sboru dodnes, její mladší sestra Věra potom následovala Petra, jejich bratr, původně Jenda (než ho okolí přejmenovalo na Honzu), se stal farářem a v církvi aktivně pracoval i jejich nejmladší bratr Ota. Civilním zaměstnáním byl lékařem a přednostou kliniky v nemocnici v Krči, ale byl zároveň i dlouholetým kurátorem salvátorského sboru. Všichni to byli velmi sympatičtí lidé. Pamatuji si na jeden rozhovor s Petrem, pro něj jistě drobnost, která mě však po celý život provázela a výrazně mě ovlivnila. V té době bylo jedním z bodů našich pravidelných středečních setkání i to, že si každý týden připravoval někdo postupně referát, takové zamyšlení nad nějakým citátem z Bible a pak jsme takovou úvahu přednesli ostatním, případně s nimi na dané téma pohovořili. Nevím už, jaké přesné téma jsem zpracovával já, ale i pod vlivem všelijaké sci–fi literatury mě v tom věku zaměstnával jeden problém. Jak je možné, že křesťanství je tak obrovský fenomén s tak dlouhou historií, bezprostředně ovlivňující obrovské množství lidí i celé dějiny, když pro existenci Boha, Ježíše Krista, učedníky atp. nemáme kromě Bible v podstatě žádný hmatatelný důkaz? Žádnou archeologickou památku nebo něco takového. Obrátil jsem se s tímto problémem na Petra a jeho odpověď byla vlastně velmi jednoduchá a naprosto srozumitelná. Řekl mi tehdy něco v tom smyslu, že naše víra je pro nás právě proto vírou, že kdybychom měli nějaké takové hmatatelné důkazy, nebyla by naše víra vírou, ale spíše historií, dějinami atp. To by nebyla víra. Měl jsem Petra moc rád, vždy jsem si ho moc vážil, obdivoval jeho vědomosti. Jsem rád, že jsem ho mohl poznat. Byl to vzácný člověk. Petr Kubánek |
číslo 199, březen 2020 Obsah Hospodin zná ty, kteří ho milujíPřímluvné modlitby Moje vzpomínka na Petra Pokorného Jako dobře padnoucí oblek Ze sborové knihovničky I. Adopce na dálku Pozvání Zprávy ze staršovstva 13.2.2020 Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |