Jako dobře padnoucí oblek

Vzpomínka na Mirka Filipiho

Pět vinohradských kurátorů v roce 2000

Krejčí kurátorem

Ve vzpomínkách se vracím o pětatřicet let nazpátek. Právě jsem byl zvolen do staršovstva. Byla to pro mne velká čest, prožíval jsem důležitost té chvíle. Prvním úkolem nového staršovstva bylo zvolit kurátora. Předcházející kurátor, bratr Chadim, zůstával členem staršovstva, ale ve funkci kurátora nehodlal pokračovat. Novým kurátorem vinohradského sboru na období 1985 – 1991 byl zvolen Miroslav Filipi. Jako nový presbyter jsem ho zajisté také volil, absolutně si přitom neuměje představit, že po něm jeho funkci, byť nakrátko, převezmu. Stále častěji jsem nosil svůj jediný oblek, ten, ve kterém jsem se před lety ženil a do něhož jsem se jen těžko soukal. S jedním příjmem a třemi malými dětmi nepřipadalo v úvahu nový oblek kupovat. Ale Mirek Filipi, vyučený krejčí, mi vytrhl trn z paty, vzal si oblek do parády, popustil kalhoty, upravil, co bylo třeba, a opět jsem mohl volně dýchat a sboru důstojně vysluhovat.

Mirek ceremoniář

Vinohradská modlitebna nesloužila pouze sboru, ale každý druhý rok poskytovala zázemí vrcholnému celocírkevnímu shromáždění. Jedná se o synody, které se až do začátku tohoto století konaly pravidelně právě na Vinohradech. V modlitebně probíhala zasedání, nahoře v sále zasedaly komise, ale o přestávce byl v předsíni bufet a v sále se podávaly obědy a večeře. V té době sbor prakticky neměl kuchyňku, byla tam jen taková mini kuchyňka s dřezem na mytí nádobí. Synodů se zúčastňovala alespoň stovka zvolených zástupců ze všech seniorátů, zástupci z ústředí, poradci a hosté. Mirek byl důležitým hybatelem té obrovské masy hladových a často neukázněných synodálů, dovedl je vlídně, ale důrazně usměrnit a zajistit tak, že se všichni včas a dobře najedli.

Mirek dříč

V mém současném zaměstnání se každoročně vyhodnocoval napůl žertem a napůl vážně pomocí ankety tzv. „dříč roku“. Vyhrával jednoznačně pokaždé stejný kolega, až byla nakonec anketa zrušena. Myslím, že kdyby vinohradské staršovstvo nebo sbor ve výše zmíněném období pořádal něco podobného, byl by to právě Mirek, který by titul také vždycky získal. Protože jsem bydlel blízko, pravidelně jsem se do sboru cestou z práce stavoval, něco vyřídit, okopírovat (za totality vzácnost!) nebo na chvilku s něčím pomoci. Tehdy byl činžovní dům v Korunní pro sbor spíše břemenem. Příjmy z přísně stanovených nájmů nebyly prakticky žádné, řemeslníci byli nespolehliví nebo nebyli k mání, zato oprav a odpovědnosti pro majitele, tedy sbor, bylo nemálo. Pokaždé jsem zastihl Mirka, jak kope na zahradě jámu, seká do zdi, něco natírá, zedničí, maluje, atd. atp. Přál jsem si to umět dělat také tak, ale každý má prostě jiné vlohy a jiná obdarování, jeho zručnosti jsem se nikdy nevyrovnal.

Jeho oddanost sboru mi vždy byla velkým příkladem a budu na něho s láskou vzpomínat.

Vladimír Buzek, leden 2020