Bůh s tebou neskončil

Kázání Zdeňka Šorma

čtení: Efezským 4,7 – 16

text: Genesis 27,46 – 28, 22

Bratři a sestry,

podvod se nevyplácí. I když člověk dosáhne toho, po čem toužil, musí nakonec utíkat před zlobou, kterou svým jednáním rozpoutal. Je jistě možné to všelijak zakamuflovat. Lze dokonce sehrát zbožné divadlo, které působí zásadově a budí dojem úcty k těm nejlepším tradicím. Lidé na ně můžou naletět. Když Izák zavazuje Jákoba, aby si našel ženu v jeho rodišti, a dává mu k tomu požehnání, může si přitom připadat jako jeho otec Abraham, který udělal totéž, když hledal dobrou ženu pro něj.

Jenomže když dva dělají totéž, není to totéž. Slepý Izák snad skutečně věří, že ctí tradici a dezorientovaný Ezau se jí snaží ve svém soupeření rychle učinit za dost, ale jsou přitom zase jen figurkami na šachovnici Rebeky, která chce jenom Jákoba dostat rychle z dosahu bratrovy nenávisti. A Jákob to taky dobře ví, že jde prostě o útěk před tím, co si sám nadrobil, že ten odchod není dílem víry, ale strachu. Jinak na noc nehledal azyl na zvláštním místě. Jinak by se ho nepokoušel ustrašeně zajistit magickou mocí kamenů. Vyšel sice s požehnáním, ale jeho rozpoložení vystihují asi spíš slova jiného biblického vyděděnce, který se provinil proti svému bratru: „Hle, vypudil jsi mne dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ A jestli ne každý, tak Ezau určitě.

O to, co chtěl podvodem získat, se připravil. A ztratil ještě mnohem víc – zázemí a společenství rodu, vlastní stáda, ochranu milující matky. Taková je bilance podvodníka. Nic nemá, na všechno je sám, všemu je vydaný na pospas, bez opory, pronásledovaný tím, komu ublížil i vlastním svědomím.

Jak diametrálně se to liší od slov požehnání: „Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět.“ On přece před synem své matky právě utíká. A po právu. Těžce se provinil. Vlastní vinou dokonale zpackaná existence. Všechno svědčí pro to, že se jeho přičiněním stalo z požehnání zatracení, že se sám z naděje vyřadil.

A právě v téhle chvíli do příběhu vstoupí Hospodin. Nejprve obrazem: Hle na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.

Když má člověk za to, že vlastní vinou z božího světa definitivně vypadl, ukazuje mu Bůh zemi a nebe propojené. Spojení neskončilo, nebylo přerušeno. Ani když jsi svou nedůvěrou a podrazáctvím všechno pohřbil, není všemu konec. Ani tvoje nevěrnost a vina nejsou všechno. Věci nezáleží jen na tobě. Bůh s tebou neskončil. Jde za tebou. Sklání se k tobě, obnovuje ty zpřetrhané kontakty, staví žebřík nebo most mezi nebem a zemí. Díky jeho věrnosti spojení trvá a z naděje jsi nevypadl.

Aby ses ve své nedůvěře nezahleděl jen do své viny a neměl ji za to poslední a rozhodující, smíš spatřit něco jiného. Boží zájem o zemi je v plném proudu.

Jakoby z toho obrazu zněla písnička Paula Simona: „Když jsi zdeptaný znavený vším, máš v očích pláč, já ti ho osuším. Jsem pořád s tebou, přítel do nepohody. Když ostatní sotva k nalezení jsou, jako most přes rozbouřené vody rozklenu se nad tebou… “ I přes rozbouřené vody tvého svědomí, i nad propastí, kterou vyhloubila tvoje vina, rozklenu se nad tebou.

A protože obrazy si člověk může vykládat různě, slyší Jákob i jednoznačný komentář: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. A moje zaslíbení platí.“

Přes všechno, co se stalo, přes všechno, co jsi tím způsobil a přes všechno, co díky tomu teď prožíváš, vše, co Bůh řekl, platí. Nic není ztraceno, všechno se naplní. Na to jsi, člověče, i se všemi svými podvody a vinami krátký – to je totiž slovo Hospodinovo, to je jeho rozhodnutí. To on se rozhodl pro věrnost a nic mu v tom nemůže zabránit. Nejde totiž jen o tebe, ale o celé lidstvo. A proto slyš znovu: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem slíbil.“

Nikdy – to znamená, ani když ty ve své věrnosti selháváš, ani když na tobě není vůbec nic, proč bych ti měl být věrný. Ani tehdy tě neopustím. Moje věrnost, říká Bůh, je svrchovaná a suverénní. Neřídí se tím, jaký jsi ty, ale jaký jsem já. To já jsem si vzal do hlavy, že v tobě dojde požehnání celé lidstvo, proto se na to můžeš spolehnout, proto na tom ani tvoje selhání nemůže nic změnit. To není odměna za dobré chování, to je dílo záchrany, kterého se nevzdám.

Nikdy tě neopustím – to také znamená, ani když ty si budeš opuštěný připadat. Tvůj dojem a tvoje pocity nejsou všechno. Nemusíš na ně dát, nemusíš jim propadat. Bůh ti od nich poskytuje odstup. Soudy nad sebou přenech jemu. Rozhodující není, jak si připadáš. Rozhodující je, co On slíbil. To také splní. Toho se drž.

Drž se toho, když se vlastní vinou ocitneš na dně. Když se ti rozpadne rodina, když se do nenávratna vzdaluje to, pro co jsi žil, když sis totálně zpackal život a utíkáš před zlobou těch, kterým jsi ublížil. Drž se toho, i když všechno svědčí proti. Naděje není věcí odhadu, ale důvěry. Proti opuštěnosti, proti strachu, proti všemu, co se hroutí a především proti své vině, drž se Boží věrnosti.

Ne snad jen kvůli své duševní rovnováze, ale kvůli tomu, abys mohl jít jako Jákob dál, abys nezůstal jenom na útěku před svou vlastní vinou, abys nerezignoval na naději smíření, aby ses mohl vrátit zpět k těm, kterým jsi ublížil. Možná, že právě tak v tobě dojde požehnání celé lidstvo. Totiž tak, že se staneš svědectvím o boží věrnosti, která osvobozuje i ze zakletí našich vin, která je nadějí i pro na smrt rozhádané bratry.

Je ale zajímavé, bratři a sestry, že když Jákob tohle ujištění o Boží věrnosti slyšel, tak nejásal. Spíš ho to vyděsilo. Bál se a řekl: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“

Když člověk najednou stane před bránou nebeskou, když mu dojde, že tenhle svět není bohapustý, ale Boží, tak ho to prostě nejdřív vyleká. Jákob podle všeho hledal jen útočiště před bratrovou nenávistí, hledal ochranu. Ale brána nebeská a dům Boží na zemi, to je mnohem víc. To znamená, že je tu na zemi prostor pro to, co je boží; že není třeba se okolo sebe jenom ustrašeně rozhlížet, že je možné žít důvěrou. A to je pak ten život soustředěný jenom na vlastní ochranu nebo úspěch, omyl nebo rovnou hřích. To je asi důvod té bázně. Když člověk zahlédne, jak veliké možnosti se v životě díky boží věrnosti otvírají, zatrne mu z vlastní malosti.

I my věřící se asi často soustřeďujeme jen na hledání útočiště a bezpečí. Možná právě ve své víře. Protože nám svět poznamenaný lidskou vinou připadá jen jako lež a dým. A ejhle, ona je to brána do nebes, ono je to místo, kde stojíme, dům Boží. Pak jsme ovšem s tím přikrčeným životem a ochranářskou vírou vedle, pak má náš život úplně jinou perspektivu, perspektivu přímo nebeskou. A má také jiné poslání.

Jákob to po prvním úleku, bratři a sestry, přijal. A tak z kamene, který mu měl sloužit jako životní pojistka, udělal znamení o Bohu, který je na zemi s námi. A místo aby se o sebe bál a křečkoval do zásoby, ze železné zásoby vzal a polil ten kámen olejem. Taková je, bratři a sestry, svoboda toho, kdo zahlédl v tomhle světě nebeskou bránu a uvěřil, že ho Bůh nikdy neopustí. Potom slíbil Bohu oddanost, poslušnost i vděčnost. Stál ovšem na začátku cesty, a tak je podmínil: „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě střežit… “ My jsme už trochu dál. Známe i vrchol té cesty. Víme i o tom, který sestoupil a zase vystoupil na nebesa, aby nám dokázal svou ničím nepodmíněnou věrnost, aby s námi byl a prošel i údolím stínů smrti. Co víc bychom mohli chtít, abychom se té svobodě, vděčnosti a štědrosti oddali bez podmínek? Amen.