Kázání v neděli 11. 12. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Matouš 24,1 – 31

Matouš 24,32 – 39

Bratři a sestry, připomínat, že advent znamená příchod, je skoro banální. To je všeobecně známé. O tom, co už tak známé není, mluvil minulou neděli Matěj Cháb v úvodním slově ke koncertu Musica Rustica – totiž, že ten „příchod“ má více významů.

Vsadím se, že kdybychom se kohokoli – třeba i z křesťanů – zeptali, o jaký příchod se jedná, zněla by samozřejmá odpověď: „No přece Vánoc, ne?!“ Na ty se teď všichni soustředíme. Těch teď máme plnou hlavu.

Jenomže tím se právě křesťanský advent zdaleka nevyčerpává. Jedna adventní písnička v našem zpěvníku dokonce říká, že „čtverý Kristův příchod známe z Písma jistot.“ A křesťanská tradice zdůrazňuje, že, přinejmenším stejně jako příprava na Kristovo narození, je obsahem adventu vyhlížení jeho druhého příchodu v budoucnosti, na konci časů. Bible, na kterou my evangelíci klademe takový důraz, dává tomuto druhému příchodu dokonce možná víc prostoru než Vánocům. Alespoň ze tří souhledných evangelií mají vánoční vyprávění pouze dvě, zatímco Ježíšovu řeč o jeho příchodu na konci časů, tzv. „malou apokalypsu“, kterou jsme četli v Matoušově podání, obsahují všechna. A tento příchod je také tématem mnohých z jeho podobenství. Nám ale jako by se z adventu úplně vytratil. Možná díky té tradici teoreticky víme, že k adventu také patří, ale kdo z nás na něj v téhle předvánoční době opravdu myslí? Kdo mu věnuje svůj čas? A kdo se na něj připravuje? A jak? Možná je to proto, že si s ním nevíme rady. Možná je to reakce na ty, kdo koncem světa a božím soudem jenom účelově straší. Možná si dobře uvědomujeme, jak je tohle téma lacině zneužitelné a chceme se toho vyvarovat. Ale nepřipravujeme se rezignací na tento význam adventu o něco, co je právě v této době navýsost aktuální a důležité? Jen je asi třeba pozorně naslouchat tomu, jak o něm bible mluví. Apokalyptické látky a obrazy přitahují lidskou pozornost. Jsou populární. Využívají je často autoři katastrofických filmů a knížek. Inspirovaly i několik detektivních seriálů české televize. Jejich děsivá a záhadná atmosféra dodává jinak často banálnímu ději naléhavost, napětí a tajuplnost.

Očekávání brzkého konce světa byla ale živá po celou historii křesťanství. A není divu. Hrůzy a otřesy, když se hroutí to, co lidé považují za základ svojí víry a civilizace, prožívá lidstvo neustále. Dnešek není výjimkou, třebaže jsou nám ty hrůzy díky propojenosti světa blíž. Vidět v nich předzvěst konce je nasnadě. Navíc ta myšlenka pomáhá se s tou všeobecnou destrukcí i její absurditou vyrovnat. Ty horory pak nejsou úplně nesmyslné. Mají svou funkci. Jsou to znamení, která – pokud jim člověk rozumí – dávají možnost předem se na ten konec připravit. Zasvěcení pak mají výhodu. Navíc disponují něčím, co je rozhodující i pro ostatní. A to jim nad nimi dává moc – mohou je získat, mohou je vést i ovládat. V tom nejspíš tkví i přitažlivost nejrůznějších konspiračních teorií. Podobenství o fíkovníku jako by tomu všemu dávalo zapravdu. Zní jako výzva, abychom se z těch znamení konce času poučili. Tak jako víme, že když raší listí, je léto blízko, tak máme vědět, že když jsme svědky oněch znamení, přichází ten rozhodující okamžik dějin a máme se na něj nachystat. Má to ale jeden háček. Co Ježíš vlastně míní, když říká, „až toto vše uvidíte“? Nás asi bezděky napadnou právě ty hrůzy, o kterých předtím mluví v malé apokalypse: zvěsti o válkách, zemětřesení, střet národů, živelné katastrofy, nárůst nepravostí a podobně – zkrátka to, čeho jsme i dneska svědky. Ano, to je klasický arzenál apokalyptických vizí konce světa už ve Starém zákoně.

Ale všimli jste si, co o nich Ježíš říká? Ano, potvrzuje, že se tohle všechno bude dít. Ohlašuje to dopředu, aby nás to nezaskočilo. Ale zároveň jednoznačně varuje před domněnkou, že by tohle byl onen konec. A především důrazně varuje: „Dejte si pozor právě na ty, kdo to budou za znamení konce prohlašovat!“ Nelekejte se, nepodlehněte strachu a panice. Dejte si pozor, aby vás nesvedli! Určitě se objeví, ale jsou to lžiproroci a lžimesiášové. Nesedněte jim na lep. Jsou to supi, mrchožrouti, kteří se jen přiživují na cizím neštěstí a strachu.

Ježíš nenabízí žádný šifrovací klíč k tomu, co nastane. Naopak varuje před těmi, kdo se budou holedbat, že ho mají. „Nevěřte jim“, říká. Je to lež, protože příchod Syna člověka bude jako blesk. Bude jasný a zřetelný pro každého. Nikdo ho nepřehlédne. Jaký pak ale má smysl to podobenství o fíkovníku? Já myslím, bratři a sestry, že je to z Ježíšovy strany trochu ironie. V Palestině totiž prý raší listí na fíkovníku hodně pozdě, zato však velmi rychle, takřka přes noc. Nejde o pozvolné pučení jako u nás. Do poslední chvíle jako by se nic nedělo, a když se listí objeví, tak už vlastně léto nastalo. Tak je to s příchodem Syna člověka. Nic ho předem nenaznačí. Všechna jeho znamení budou k ničemu. Protože když se objeví, tak už tu vlastně bude. Pak už se na něj připravit nepůjde. Žádné předběžné upozornění nebo varování zkrátka nepřijde. Však to Ježíš vzápětí naprosto jasně říká: „O onom dni a hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ Bude stejně nečekaný jako potopa. Do posledka bude možné žít, jako by se nic nedělo. Co z toho plyne? Především je to výzva ke střízlivosti. Stejně jako nemáme přisuzovat příliš velký význam svým jistotám (celý rozhovor v evangeliu začíná obdivem učedníků k jeruzalémskému chrámu, který ovšem Ježíš vzápětí shodí tím, že z něj nezůstane kámen na kameni), stejně tak nemáme přikládat velký a osudový význam tomu, když se nám ty jistoty hroutí. Určitě to je a bude těžké, ale není to konec. Není to důvod k panice, abychom sedli na lep těm, kdo se ohánějí třeba „křesťanskými hodnotami“, aby nás dostali tam, kam chtějí. Mluví o Kristu (protože Mesiáš neznamená nic jiného než Kristus), ale přitom se jako supi přiživují jen na tom, že naděje zemřela. Jsou to lháři.

Víra totiž nezáleží na tom, koho se dovoláváme, ale na tom, zda naše myšlení a jednání určuje strach a panika, nebo opravdu důvěra, třeba i navzdory situaci. Právě v náročných obdobích tísně a úzkosti je třeba setrvat v důvěře a nenechat se pod jejich tlakem strhnout k řešením, která dávají zapravdu beznaději a sobectví. Nepředvídatelnost Kristova příchodu také prozrazuje něco o tom, oč v něm vlastně jde. Určitě jsou případy, kdy je dobré znát přesný čas toho, co nastane. Například jízdní řády jsou skvělá věc. Díky nim nemusíme na nádraží pořád vysedávat, aby nám vlak neujel. Můžeme si čas rozvrhnout, věnovat se svému. Stačí být na nástupišti chvíli před odjezdem. Jenomže příchod Syna člověka je právě něco jiného. Nelze se na něj nachystat jako na příjezd vlaku. Není jen záležitostí toho jednoho okamžiku. Souvisí s celým životem. Nepotvrzuje jenom, co bude rozhodující v té dané chvíli, odhaluje, co platilo a platí vždycky. Pouze to do té doby nebylo tak jasné a zřejmé. Potvrzuje důvěru, která se právě neřídí podle toho, co je očividné. Proto je ta touha po zaručených znameních vedle. Věřit, jak píše apoštol, znamená doufat v to, co nevidíme. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. O víře se dá mluvit jen tehdy, když existuje možnost nevěry, když žádný zaručený jízdní řád v ruce nemáme. Ten k víře nevede. To je právě iluze, které často propadáme. Mocná znamení a vnější důkazy mohou člověka jistě přesvědčit, ale jenom k tomu, že dá na to, co je očividné a dokázané. A to nemá s vírou co dělat. To jí spíš protiřečí. Víra je o naději navzdory tomu, co se dá čekat. Potvrdí se až na konci. Do té doby bude mít vždycky podobu nezajištěné důvěry. Poučit se od fíkovníku znamená spolehnout se na to, v co doufáme, žít teď a tady v důvěře, že to, co známe z Ježíšova příběhu, má smysl a naději a je to rozhodující, a nečekat až na to, že nám to nějaké znamení shůry potvrdí – nečekat až se ukáže, že je na to zaručeně vhodná doba. Bez toho, abychom odolávali napětí mezi realitou a tím, čemu důvěřujeme, víra prostě neexistuje. Nelze ji jenom odezírat z toho, co se právě děje. Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident Československé republiky, proto mluvil o víře jako o životě „sub specie aeternitatis“ – pod zorným úhlem věčnosti, jako o životě, který není vydán všanc dobovým tanečkům. A ty mohou mít jak podobu předvánočních orgií, tak třeba paniky z růstu cen energií způsobeného válkou. Kvůli obojímu může vychladnout láska mnohých. Ale toho, kdo vyhlíží příchod Kristův, toho ty tanečky nemusí zcela pohltit a zdeformovat. Může si od nich udržet odstup, protože ví, že už následující okamžik může odhalit, že je láska v duchu Kristově skutečně rozhodující, ať se děje, co se děje. Amen.