Obrazy v kostele (1)

každý měsíc od ledna do června se budeme věnovat obrazům v kostele; příště prostřední obraz

Vyprávění Ondřeje Rady

Ty obrazy mohou člověka vcházejícího do kostela ohromit; někdo je nadšen, jiný strne, že jsou „moc“ barevné; někdo se zarazí nad velkýma nohama a rukama; jiný má pocit, že je to kubistický – což je pochopitelná reakce na první pohled. Když se ale budete na obrazy dívat déle, tak zjistíte, že zdaleka nejsou takto prvoplánové. Interiér kostela je historizující – pseudogotický, což je do jisté míry omezující danost, kterou je třeba respektovat. Když si např. vezmete sklípkovou klenbu či jiné gotické prvky a kubistický obraz, tak mají plno styčných bodů. Typické pro gotické obrazy i sochy jsou ostře lomené drapérie, světlo a stín nebo zlato – na to vše záměrně navazují i tyto tátovy obrazy. Zároveň ale bylo potřeba interiér oživit, dát mu moderní dynamiku, a to se tátovi skvěle povedlo. Důležitou roli zde hrají diagonály nebo třeba i kompozičně asymetrické střídání červených prvků. Barevnost je mocná, ale přirozeně kultivovaná, radostná. Myslím, že plně vyjadřuje naději, kterou nám dává biblické poselství. Samozřejmostí je, že ladí s výmalbou kostela. Každý z těch pěti obrazů je svébytný. Má jednu či dvě ústřední postavy, které interpretuje okolní děj. Dohromady ale obrazy tvoří pevný, vyvážený celek. Táta je maloval s velikým potěšením, bylo to vlastně naplnění malířova snu, dostat příležitost svobodně vyřešit tak velký prostor. Nikdy si nedělal barevné skici, jen k velkým obrazům drobný náčrt základní kompozice tužkou. Vždy maloval přímo, protože obraz si sám začne „říkat“, jak to má být. Kdo takovou komunikaci s obrazem nezažil, tak to těžko pochopí… Bylo radost ho při práci pozorovat. Obrazy, které tatínek sboru s láskou věnoval (sbor platil materiál), byly instalovány před Velikonocemi 2000. To už bylo tátovi 74 let. Svůj Vinohradský cyklus poprvé uviděl jako celek až tehdy, po jeho zavěšení. Vše „sedělo“ – nemusel nic upravovat!

Slavnostní otevření připravil farář Mirek Dus jako odpolední slavnost na Boží hod velikonoční; mluvil mj. on, táta, prof. Filipi a další, ke slovu se dostali i zástupci evangelických církví z Německa a USA. Řada z těch členů sboru, kteří měli původně s myšlenkou obrazů v kostele problém, pak za tátou přišla a omlouvala se mu, že si to jen neuměli představit. O cyklu vznikl dokument pro Křesťanský magazín ČT.

Víte, každý prostor se dá vyřešit mnoha způsoby; ten tátou zvolený je mnohovrstevnatý, dynamický a při tom důstojný, obsahově sdělný, moderní a při tom respektující architekturu – nadčasový. Pro mne, také malíře, je to úžasné dílo, které na své plné docenění teprve čeká.

4. ledna 2023 zaznamenala Eliška Novotná