Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili Z kázání na Vinohradech v neděli Quasimodo geniti, 18. dubna 2004 Čtení: 1 Kr 19,9-12 Text: Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: “Pokoj vám.” Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: “Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.” Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: “Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: “Viděli jsme Pána.” Odpověděl jim: “Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.” Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: “Pokoj vám.” Potom řekl Tomášovi: “Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!” Tomáš mu odpověděl: “Můj Pán a můj Bůh.” Ježíš mu řekl: “Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.” (Jan 20,19-29) Milé sestry a bratři, rád bych zdůraznil dva zvlášť jemné a intimní momenty dnešního příběhu. Ten první: Četli jsme, že Ježíš “na ně dechl”. Takto jim předává Ducha svatého. Jinde v Bibli čteme o Duchu svatém jako o uragánu nebo vichřici. Zde je to Ježíšův dech. Takto jemně nám Ježíš dává svého Ducha. Jeden docela osobní příklad: Náš adoptivní syn je mentálně postižený. Prvních osm měsíců svého života prožil v porodnici. Když jsme si ho přivezli domů, nereagoval na zvuk ani na hlas. Lékaři sice tvrdili, že sluch je v pořádku, ale nám to tak nepřipadalo. Jednou jsem si však syna posadil na klín a do ucha jsem mu začal pískat písničku. V tu chvíli ucítil na tváři závan mého pískání a zřejmě si poprvé v životě uvědomil, že tenhle hlas patří jemu osobně. V nemocnici bylo jistě spousta hlasů a lomozu. Nic z toho nepatřilo jemu osobně, teď se to však týkalo skutečně pouze jeho samého. Tak rozumím i slovům z evangelia – takto jemně a osobně k nám Ježíš přistupuje. V textu také vidíme, k čemu takový přístup vede: k prvořadému poslání odpouštět. “Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny”. To jsou důsledky toho, když mezi námi působí Duch svatý, kterého nám Pán Ježíš přislibuje. Kdo čte Bibli dál, zarazí ho možná to, co následuje: “a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.” Je dobré, když se umíme nad Biblí zarazit. Tento verš se totiž někdy vykládá nesprávně. Jako by obsahoval výzvu, že máme rozhodovat o tom, komu odpustit a komu ne, každý jako takový malý papež. Ale to bychom se zpronevěřili modlitbě Páně. Tam přece prosíme: “Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.” Moc se mi líbí váš prostřední obraz. Vidíme tam Ježíše, jak na Květnou neděli přijíždí na oslátku. Je to ale také Ježíš velkopáteční, s ranami, a ovšem také soudce všeho světa při posledním soudu. A jak soudí Kristus? Podívejte se na ty ruce – soudí tím, že žehná, soudí slovy “Pokoj vám”. Verši o odpouštění tedy rozumějme takto: Pokud někomu hříchy odpustíte, jsou mu odpuštěny. To je náš úkol. To druhé je varováním, které jen podtrhuje naši odpovědnost za to, aby se odpouštění skutečně dělo: Komu jste neodpustili, tomu zůstáváte odpuštění dlužni. Komu zůstáváme dlužni odpuštění? S touto otázkou procházejme nadcházejícím týdnem. A teď k druhému intimnímu momentu příběhu. Tomáš nemůže uvěřit, a Pán Ježíš ho k víře vede. Tomáš vyjmenovává předpoklady, za nichž by uvěřil. Stanoví podmínky: “Dokud neuvidím..., dokud nevložím..., neuvěřím.” My bychom ho tak rádi poučili: Takhle to přece nejde, Tomáši. Ale Pán Ježíš Tomášovi nic nevyčítá, nepoučuje ho ani nenapomíná. Přichází, zdraví pozdravením pokoje a říká: “Tomáši, polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a nohy a polož svůj prst do rány na mém boku.” Takto velkoryse přistupuje Pán Ježíš k Tomášovi. A nyní ten skutečně intimní moment. Ani slovo nepadne o tom, že by Tomáš nabídky využil. Přemožen velkorysostí Pána Ježíše, nemůže v tu chvíli dělat nic jiného než chválit a děkovat: “Pán můj a Bůh můj”. Tím řekl vše. Už nepotřebuje strkat prst do rány, Ježíš ho přivedl k víře. A pokračuje: “Že jsi mě viděl, věříš.” Říká to takto, bez výčitky. Jedním dechem však říká těm, kteří Pána Ježíše v těle vidět nemohou: “Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.” Zástupně za nás, za generace které přijdou později, je v Bibli Tomáš jako ten, kdo viděl a uvěřil. My nyní věříme díky svědectví zástupů novozákonních svědků, v jejichž řadách je i “nevěřící” Tomáš. Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili. Amen. Edgar Kellenberger, Liestal, Švýcarsko (kellenberger-sassi@bluewin.ch) |
číslo 42, květen 2004 Obsah Usilujte o vyšší daryBlahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili Sloužit tím, co mám Z historie vinohradského sboru XVI Návštěva krajanů na Ukrajině Adopce na dálku – malá změna Stany a Chýšky Ze staršovstva Mimořádné volební shromáždění Program sborových akcí Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |