Návštěva krajanů na Ukrajině

Ve dnech 8.-19. dubna jsem měla vzácnou příležitost navštívit dvě české vesnice na Ukrajině – Bohemku a Veselynivku. Byla to pastorační návštěva, vedená Petrem Brodským a umožněná synodní radou ČCE. Jeli jsme také vypomoci místním kazatelům v době velikonočních svátků. Letos se výjimečně datum Velikonoc shodovalo u nás i na Ukrajině. Abychom se vyhnuli frontám na hraničním přechodu, jeli jsme přes Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu. Silnice přes Karpaty byla po zimě vymletá, a tak jsme se pořádně vytřásli. Auto to přečkalo a pokračovali jsme přes Ternopol, Umaň a Lubašivku do Bohemky.

Vesnička je pěkně upravená, po obou stranách Leninovy ulice stojí domky s vedlejším menším domečkem, letní kuchyní. Přes vchod se pne víno, v zahradách rostou jabloně, meruňky, ořechy, višně a pobíhají slepice, kachny a husy. Většina rodin drží jednu nebo dvě krávy. Na konci horní vesnice stojí Betlémská kaple, “shromáždění”, s věžičkou a zvony, které svolávají k bohoslužbám. Dál se rozprostírá široká “balka”, obecní pastvina, s místem pro hry dětí a mládeže, avšak většina prostoru slouží k pastvě drůbeže i krav. Obě strany balky lemuje další řada stavení, snad asi třicet v každé řadě, nazývaná “učastek”. Dolní konec uzavírá nyní soukromá husí farma.

Společně jsme slavili Velikonoční neděli s Večeří Páně, “shromáždění” bylo plné i při bohoslužbách v pondělí, střední generace se sešla ještě zvlášť navečer. Každý den nám “šikovali” plné stoly střídavě Hartovi, Jančíkovi, sestra Poláčková, Sverdlovovi, Amálka Andršová i babička Hartová. Měli jsme příležitost k mnoha rozhovorům a dotazům. Bohemští jsou hrdí na to, že obec je plynofikovaná, a nemusejí tak kupovat drahé dřevo a uhlí k “pálení”. Nyní jsou trochu ustaraní, jak letos obdělají půdu, když se družstvo i firma rozpadly; zůstalo málo mechanizace, málo peněz i sil. Další starostí je zvyšování hladiny povrchové vody, která je slaná a s obsahem minerálů, ničí úrodu na zahradách a domy vlhnou. Vesnice se však bez organizace a pomoci družstva nevzmůže na kanalizaci. Tyto starosti podbarvily naše setkání, které přesto bylo srdečné. Před odjezdem jsme ještě navštívili místní školu, kde čtyři třídy učí ukrajinská učitelka (od 2. třídy i češtinu) a Liduška Hartová vyučuje angličtinu. Školní děti nám zarecitovaly a zazpívaly, maličké ze Sadíku zamávaly a už jsme jeli dál do Veselynivky.

Asi 65 km vzdálena leží tato vesnička s rybníkem, který odděluje dvě řady “chat”, ulici Míru a ulici Lenina. Také tam je budova “shromáždění”, která upoutává pozornost svou rudou střechou a věžičkou se zvonem. Ještě týž den jsme se sešli se sestrami, které pro nás připravily svačinu, hovořili jsme, jedli a zpívali. V obou sborech se hodně zpívá. Nemají hudební nástroj, ale vždy se najde žena, která zpěv vede.

Všichni jsme byli ubytováni u sestry Marie Provazníkové, která je kazatelkou sboru. Je vděčná, že může jezdit v zimě na farářský kurz do Prahy, odkud si přiváží nové podněty a znalosti. Stará se o tři malé děti své zemřelé dcery, zvládá hospodářství i službu kazatelskou a organizační v místním sboru. A jako v Bohemce, i ve Veselynivce nám “šikovali” obědy a večeře dvojí Provazníkovi, Sverdlovovi, dvojí Zlatníkovi, sestra Suchánková, svačinu babička Sedláčková, Jula, Pisarenkovi. S rozpuštěním družstva se vyrovnali, peněz je málo, ale to není jejich přední hodnota. Rádi se setkávají ve “shromáždění”, které spojuje národnost s vírou otců a matek, jsou hrdí na své češství i věrní evangelické víře.

Jeden den jsme zajeli do příslušného krajského města Oděsy, kde jsme navštívili Český domov. V tomto spolku se každý měsíc setkávají oděští Češi, učí se česky, zpívají české písně, děvčata mají taneční skupinu, která vystupuje na veřejnosti a tančí české lidové tance.

Naši bratři a sestry jsou rádi, že na ně nezapomínáme. Bohemští i veselynivští velice pozdravují i náš sbor, jsou vděčni za náš zájem, který je pro ně povzbuzením. Navrátila jsem se se silnými dojmy z míst nám vzdálených, a přece velice blízkých.

Alena Zikmundová