Sloužit tím, co mám

Z rozloučení s Vladimírem Chadimem, bývalým kurátorem vinohradského sboru

Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele a Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1.Tim. 2,1 - 4)

Vladimír Chadim pocházel ze staré evangelické rodiny. Narodil se v Brně, téměř celý život však prožil v Praze. Kdyby toužil po kariéře a byl ochoten obětovat jí všechno, nepochybně by jí dosáhl. Byl pilný a přesný. V zaměstnání, v pojišťovně ve Spálené ulici, jsem ho navštívil jen jednou. Dodnes však mám v paměti nejen jeho velikou kancelář, snad v nejvyšším poschodí té honosné budovy, se vzácnými originály na zdi, ale i zřejmou úctu a respekt ostatních zaměstnanců. Do práce chodíval snad denně pěšky, domů se vracel pozdě. Soudím, že všechny večery – a někdy i celé dny své dovolené – věnoval církvi. Nebylo mnoho takových, kdo by byli ochotni 40 let vykonávat bez finanční odměny laické funkce ve sboru, v seniorátu, v synodní radě. Bratr Chadim zastával v některých letech dokonce dvě funkce současně. Patřil k lidem, kteří se svým vztahem k církvi nikdy netajili, měl svou církev rád a znal ji dobře. Znát a zároveň mít rád – to je ovšem spíše otázka rozhodnutí a odhodlání než citů a sympatií. Nevím, zda je mezi našimi současníky někdo, kdo by toho tolik věděl nejenom o lidech v církvi a jejich rodinných vazbách, ale i o církevních budovách, církevních zahradách a zahrádkách. Obávám se ovšem, že jeho nejbližší mu mohli vyčítat, že dává církvi přednost i před svou rodinou. Tak už to někdy u pracovníků v církvi bývá. Kritičtější ovšem jsme, když jsme mladší. Jak stárneme a začnou nám starosti s vlastními dětmi, býváme i k jiným rodičům shovívavější. Obávám se také, že někteří lidé v církvi mohou bratru Chadimovi také vyčítat, že někdy usiloval o smír tam, kde nebyl možný, usiloval o porozumění, i když stejně všichni rozuměli, o co v podstatě jde. Slušní lidé to mají v neslušné společnosti opravdu těžké! Přimlouvám se za jediné: zůstalo-li něco z našich výčitek až do této chvíle, pak nyní je čas, abychom to vše odložili a prosili Pána Boha o odpuštění. Odpuštění potřebujeme všichni. A prosím o jediné: Buďme vděčni! Máme za co!

... abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To bylo základní, nejhlubší přání bratra Chadima. Žel, jeho doba takovým přáním nepřála. Tichý, klidný, zbožný život, jak si jej představoval on a jak si jej představovali tehdy také naši rodiče a rodiče našich přátel, nadšení účastníci sjezdů a konferencí akademické YMCA, byl generaci bratra Chadima odepřen. S úctou a s jistým pohnutím čtu dopisy svého strýčka, které posílal své budoucí ženě do Francie v polovině třicátých let minulého století.

Lidé uvažují o tom, abych byl předsedou (jedná se zřejmě o vedení skupiny mladých bratří a sester, která se scházela u Klimenta a kterou do té doby vedl bratr Moravec), sám však se toho bojím, překážky vnější a pak vědomí osobní slabosti, jak mám vést, když sám potřebuji pomoci. Ovšem nechci se uhýbat a bude-li to přání všech, budu sloužit tím, co mám.