Zvuky probouzení

Petr Třešňák, Petra Třešňáková

Na tuto knížku jsem odkazoval při posledních bohoslužbách na dálku v kázání o vzkříšení Jairovy dcerky. Nejde rozhodně o snadné čtení, ale myslím, že stojí za to, a to nejen pro ty, kdo se zajímají o svět lidí se zdravotním postižením. Petr Třešňák je novinář, který píše hlavně pro týdeník Respekt a věnuje se především sociálním a zdravotním tématům. Zde také uveřejnil před několika lety rozsáhlý článek „Děti úplňku“, který vycházel z osobní zkušenosti s dcerkou Dorotkou, postiženou těžkou formou autismu ve spojení s mentální retardací. Později se svou ženou Petrou – psychoterapeutkou a lektorkou krizové intervence – založili spolek „Naděje pro děti úplňku“, který usiluje o zlepšení sociální podpory rodin dětí s autismem. Knížka „Zvuky probouzení“ je otevřenou zpovědí a reflexí toho, jak se s narozením a výchovou své dcerky vyrovnávali. Není především o autismu samotném, ale o tom, jak se pod vlivem této extrémně náročné situace mění vlastní očekávání a pohledy na život i na víru. Pohledy Petra a Petry se střídají a je znát, že tuto situaci každý prožívá trochu jinak. Někdy je možná těžké rozumět. Ne proto, že by autoři psali nesrozumitelně, ale proto, že nám schází jejich prožitek a zkušenost. Na druhou stranu jejich zápasy a vyrovnávání myslím zachycují něco obecnějšího, co má význam pro každého, kdo pod tíhou skutečnosti musí nově hledat svůj vztah k rodičovství i k životu vůbec. U obou autorů přitom hraje důležitou roli spirituální rovina života. Pro tradičního křesťana se v ní asi dostávají až do oblastí značně diskutabilních. Než je ale někdo začne věroučně hodnotit, je dobré si jednak všimnout, že autoři problematičnost svých zážitků sami otevřeně líčí a přiznávají, jednak si uvědomit to, co píše Tomáš Halík v knížce „Dotkni se ran“, inspirované evangelijním vyprávěním o setkání Tomáše se zmrtvýchvstalým Kristem: „Víra zde na zemi není “jistota„, nýbrž otevřenost vůči Neuchopitelnému v tázání, hledání, někdy v křiku, slzách a protestu, ale také v odvaze nespokojit se s příliš lacinými, ať už “ateistickými„ či “zbožnými„ odpověďmi. Víra Ježíšových učedníků je víra “navzdory„; je to zraněná, ukřižovaná a zmrtvýchvstalá, tedy vskutku velikonoční víra… Víra, která by chtěla zavírat oči před utrpením lidí, je jen iluze.“ Pro mne jsou zvlášť závěrečné úvahy Petra Třešňáka o modlitbě svědectvím o takové víře navzdory, která se ran dotkla, a nerezignovala ani se neutekla do iluzí, a proto se jí otevírá skutečná hloubka. Možná skromnější, ale skutečná a nadějná.

Zdeněk Šorm