Akademický malíř Miroslav Rada a vinohradský sbor

Vážení, sestry a bratři vinohradského sboru,

dne 16. března vzpomínáme letos již páté výročí úmrtí mého otce, akademického malíře Miroslava Rady. Váš sbor vždy považoval za svůj mateřský sbor, i když větší část svého života byl oficiálně členem sboru sousedního, Vršovického, protože od svých 23 let ve Vršovicích bydlel. A protože nejen on, ale i já jsem s Korunní 60 dlouhá léta svázán, dovolte mi alespoň pár řádků vzpomínek.

Táta byl součástí vinohradského sboru již od dětství. Konfirmován byl spolu se silnou generací vyrůstající pod péčí br. faráře Jerie a ve sboru zůstal až do dospělosti, kdy se z vinohradským sborem založené dceřiné kazatelské stanici stal regulérní vršovický sbor, který později rekonstruoval bývalou hospodu na rohu ul. Charkovské a Černomořské. Právě tam v době normalizace za farářování vikáře M. Otřísala (syna vašeho faráře B. Otřísala) chodila i mládež z Vinohrad.
Podle tatínkova návrhu bylo realizováno barevné řešení fasády i výmalby vestibulu vašeho sborového domu i kostela a také sborové místnosti v prvním patře, kterou zdobil mnoho let. Do svého důvěrně známého prostředí ve sborovém domě v Korunní 60 se táta vrátil těsně před Sametovou revolucí díky své iniciativě kolem Galerie Genesis v suterénních prostorech vašeho sborového domu, kde již v roce 1989 proběhla první výstava. Této galerii M. Rada věnoval mnoho svého času. Za sedmileté existence galerie pod jeho obětavou, zcela nezištnou, kurátorsko–manažerskou činností byla v galerii téměř každý měsíc nová výstava. Snažil se umožnit vystavovat umělcům komunisty diskriminovaným, ale i mladým, talentovaným, z křesťanské ekumeny i mimo ni. Na vernisáže přicházelo pravidelně přes sto lidí (!). V rámci výstav se začaly pořádat i hojně navštěvované literárně–hudební večery. Když zkraje 90. let v rámci restitucí přišel ve svých cca 65 letech o ateliér, bratr farář J. Dus mu v nouzi nabídl uprázdněný ateliér v posledním patře sborového domu. To bylo velmi důležité, protože nejen že by neměl kde tvořit svá velká díla, ale neměl by ani kde v krátké době deponovat již hotové obrazy a malířský materiál. Nabídku tedy přijal s velkou vděčností a téměř denně tam od té doby maloval a tvořil. Později mi nabídl možnost sdílet ateliér s ním. Byly to nádherné časy, kdy jsme vnímali porevoluční svobodu. Každé ráno jsme spolu pěšky natěšeně spěchali do Korunní, kde v osm hodin začínala pravidelná ranní pobožnost, kterou připravoval farář M. Dus a účastnili se jí např. M. Kadlecová, P. Coufal, D. Bružová, a další. Dům se otevíral veřejnosti: V kostele se kromě bohoslužeb konaly koncerty a nahrávání vážné hudby, v suterénu vznikla zmíněná Galerie Genesis a „Chobotova“ skautská klubovna, v přízemí se usídlilo papírnictví Manekin bratra Novotného, kancelář Evangtour bratra Mikoláška (nyní tam sídlí fa Sevendesign) a Domovinka (nyní tam sídlí Diakonie Dobroduš) a později i Obchůdek Jednoho světa pod vedením sestry farářky V. Lukášové (dnes ho vede M. Jelínková); v podkroví začaly fungovat projekční ateliéry: Genesis bratra Ing. arch. Pospíšila a Habena bratra Ing. arch. Špačka a Veselého. Lidé se najednou srdečně zdravili, povídali si, rádi se viděli.

Ještě musím vzpomenout na naši milou usměvavou paní sousedku, malířku Růženu Říčanovou – Tikvovou, římskou katoličku, která se ale občas objevovala při různých příležitostech i ve vašem kostele. Po její smrti jsme převzali i její ate- M.Rada - Poslední večeře, oltářní obraz, Bielefeld, SRN, 1989, CMYK

liér, kde má žena Renáta již několik let pořádá výtvarné kurzy pro děti (a já pro dospělé) pod názvem Ateliér RŮT a kam – doufám, že rádi – chodili a chodí některé děti a mládežníci z vašeho sboru.

S tátou jsme po pobožnosti celý den malovali, někdy si oběd přinesli z domu, jindy si zašli do restaurace nebo si cestou koupili buřta či syrečky, máslo a housky. Později, když táta pracoval na Vinohradském cyklu, začala ho sužovat artróza kolenou. Přesto, sice pomaleji, ale vytrvale, denně chodil do vinohradského ateliéru, stoupal do nejvyšších pater bez výtahu a maloval. Celodenní stání na žebříku či lezení na lešeníčko jeho kolenům rozhodně neprospěly. V noci ho budila bolest a ve dne bolel každý krok, proto jsme dali vale restauracím a začali se odbývat instantní polévkou. Vpodvečer jsme pak spolu Hradešínskou ul. pomalu scházeli domů do Vršovic, kde tátova kolena „věrně“ čekalo pět pater bez výtahu…

O Vinohradském cyklu a jednotlivých obrazech se psalo v Hroznu 2010, když se připomínalo desáté výročí. Tak jen krátce: Po tři roky tatínek maloval pět rozměrných obrazů na téma Starého a Nového zákona. Byla to hodně náročná práce, při které jsme mu s bratrem Vojtěchem pomáhali s přípravnými a pomocnými pracemi – obrazy jsou na deskách a M.Rada - Labyrint myšlenek, 2008, CMYK

dost jsme se díky relativně časté manipulaci s nimi nadřeli. Jen díky své úžasné vizuální paměti a představivosti mohl malíř úspěšně celé dílo vytvořit, když obrazy díky jejich rozměrům neviděl při práci v plánované kompozici a střední, téměř 7 m vysoký obraz musel malovat po částech, protože se vcelku nevešel do ateliéru. Až teprve v r. 2000, po jejich nainstalování v kostele, spatřil prvně celý komplet. Velmi náročná byla i montáž a instalace obrazů před Velikonocemi v r. 2000; vše jsme úspěšně zvládli společnými silami, hlavně ale díky přítomnosti a rukám zkušeného praktika statika Ing. arch. M. Špačka. Asi nejnáročnější chvílí bylo umístění prostředního deskového obrazu na své místo na kazatelnu. Jeho jednotlivé díly se montovaly v horizontální poloze na dřevěné trámky; obraz váží cca 250 kg. Jako známé sochy MOAI se nejprve musel postavit a potom kývavým pohybem pomalu „dokráčet“ k čelní zdi. Pak nastal nejnapínavější moment, kdy se tento „kolos“ musel vynést v nakloněné poloze po schůdcích na kazatelnu, což se za velkého úsilí přítomných 8 lidí (obraz vyvíjel velkou páku) nakonec podařilo. Všichni jsme se pak shodli na tom, že v jeden moment jsme si mysleli, že se nám snad zlomí páteř… V ateliéru pak tatínek stejným způsobem maloval i svůj největší obraz, „Velké pašije“ (7,5x3,5 m), složený ze sedmi dílů, dokončený v r. 2009. Obraz byl vystavován 6x v tuzemsku i v zahraničí, čeká však na svoje definitivní místo.

Táta svým životem a tvorbou obohatil a inspiroval množství lidí u nás i v zahraničí, což ostatně dokládala i jeho neskutečně široká poštovní a telefonní komunikace. Žijeme obklopeni jeho nádhernými obrazy a bravurními kresbami (jako i řada rodin a soukromých sběratelů u nás i v cizině). Zůstává s námi i prostřednictvím zpěvníků Buď tobě sláva, Zpívejte s námi, Haleluja amen, nebo prostřednictvím knih Luďka Rejchrta Slunce svítí všem, Taková dlouhá cesta a v mnoha a mnoha dalších publikací, jež ilustroval. Pro zajímavost připomínám, že jeho obrazy a realizace můžete shlédnout v Praze ve sborech na Jarově, u Klimenta, v Kobylisích, na Vinohradech v Korunní 60, u Metodistů v Ječné ul., v ŘKC barokním kostele sv. Mikuláše na Vršovickém nám. V mimopražských sborech a kostelích má realizace např. v Chebu, v Kutné Hoře, Proseči, Broumově, Kroměříži, Zlíně, Lounech, Jimramově, též ve dvou sborech v Bielefeldu.

V posledních letech, když už nemohl téměř chodit, maloval v malém ateliéru mého bratra Vojtěcha, který je jen o patro výš než byt; když mu nohy vypověděly službu docela, kreslil a maloval už jen menší věci doma v polohovacím křesle?

Tatínek, akademický malíř Miroslav Rada, byl opravdu bytostně spjatý s vinohradským kostelem. V r. 2000, pod svými čerstvě odhalenými obrazy, se účastnil mé svatby a pod těmito obrazy jsme, jak mnozí víte, uspořádali i poslední rozloučení s ním samým, 25. 3. 2017. Vzpomínáme na něj s vděčností a láskou, protože obohatil náš život nejen svojí rozsáhlou tvorbou, ale stejně tak i jako laskavý, milující, věřící a charakterní (vskutku Boží) člověk.

Ondřej Rada