Slovo na doma

Každý týden si můžete poslechnout na www.e-cirkev.cz/aktuality/slovo-na-doma úvahu farářky či faráře naší církve. Z březnových jsme vybrali #248 Ondřeje Koláře, faráře sboru Praha 8 – Kobylisy

V Lukášově evangeliu, v 11. kapitole, verši 5–13, čteme: Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu:,Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.' On mu zevnitř odpoví: ,Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.' Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

Proč vlastně Ježíš musí své učedníky vybízet k modlitbě? Modlitba by přece měla patřit k životu každého věřícího člověka jaksi přirozeně. 

Zdá se, že mnoho lidí tehdy propadlo pocitu, že Bůh je vzdálený a nedostupný, že se odmlčel nebo dokonce zapomněl na svůj lid. Dlouhá staletí nepovstal v Izraeli žádný prorok. Boží zaslíbení sice nejspíš nikdo nezpochybňoval, ale málokdo z nich skutečně žil. 

Ježíšova zvěst dala lidem nový výhled. Jeho slovo působilo jako pohár čisté vody na poušti. Ježíš zvěstuje Boha jako odpouštějícího a dobrého Otce, který zná každého svého tvora, od člověka až po poslední polní lilii a nebeské ptactvo. Zná naši nouzi, pečuje o nás, abychom měli co jíst a pít a co si obléci. Pod jeho ochranou se nemusíme strachovat o zítřek ani o další dny svého života, nemusíme se uštvat zběsilým sebezajišťováním. K takovému Bohu má opět smysl se modlit. 

Občas zaslechnu názor, že prosby k Bohu jsou vlastně trapné a nedůstojné; že jsou projevem dětinské a naivní víry. Prý je nutné se propracovat k dospělé a zralé víře, která Boha už o nic neprosí a jen se odevzdává jeho vůli. 

Ježíš kupodivu o takovéto vyšší úrovni modlitby nikde nehovoří. Ale nejen to: dokonce ani nijak necenzuruje naše modlitby, žádné prosby nám nezakazuje, neodsuzuje nikoho kvůli tomu, že si dovoluje předstoupit před Boha s různými maličkostmi. Řekl bych, že Ježíši je milejší dítě, které Boha prosí o to, aby dostalo k narozeninám vysněnou hračku než kdejaký údajně zralý člověk, který už na modlitbu postupně rezignoval.

Však se podívejme na modlitbu Páně – není ve skutečnosti taky trochu naivní? Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Jak prostinké! Copak to tak jednoduše jde, aby Pan Bůh seslal z nebe chleba? Vždyť se přece musíme především sami snažit, obdělávat pole, namlít mouku, upéct chleba. Nanejvýš můžeme Boha poprosit Boha o dobré počasí. Nebo jiná prosba: Zbav nás od zlého. Opět – svatá prostoto! Copak nás může Bůh jen tak zbavit zla? Jen tak odstranit války, nemoci, zemětřesení? Především my sami máme přece bojovat se zlem. 

Tyto námitky znějí velmi rozumně a dospěle. Nejsme přece děti, abychom věřili na zázraky. Pomoz si hlavně ty sám a Bůh ti pomůže, pokud bude chtít. Ježíšova řeč zní oproti našemu dospělému mudrování opravdu dětinsky. 

Možná nás to až pohoršuje. A těžko se zbavíme otázky, proč Bůh někdy naše prosby neplní – i když v nich žádáme o něco, co má jednoznačně pomoci nám či našim bližním. Jako když prosí dítě o rybu nebo vejce, protože má hlad. Mám-li odpovědět poctivě, musím říci pouze: nevím. Jsou věci, které prostě nevíme–možná se je dozvíme po nějaké době, možná až na onom světě. Jednoduše proto, že nejsme Bůh.

A přece Ježíš opakuje: proste a bude vám dáno. Tlučte a bude vám otevřeno. A opakuje to právě proto, že ví dobře o tom, jak jsme roztrpčení, když nás Bůh nevyslyší. Ježíš právě ví, jak často na nás padá beznaděj, jak míváme chuť se na modlení vykašlat, anebo nás vlastní smutek zcela umlčel a vlastně ani nevíme, co Bohu říci. Kdyby Ježíš o tom všem nevěděl, nedávalo by žádný smysl, aby nás volal k modlitbě. On nemluví k modlitebním přeborníkům. Ti povzbuzovat nepotřebují. Jeho slova platí nám, když se právě modlit nechceme, nemůžeme nebo neumíme.

Ježíšovo poselství je dětsky prosté. Bůh je dobrý. Dává nám dobré věci. A proto od něj máme dobré věci žádat, každý den, bez ustání. Je jako přítel, k němuž se můžeme obrátit uprostřed noci, když nemůžeme spát a hlavou se nám honí temné myšlenky. Je jako otec, na kterého děti celý den dorážejí s nejrůznějšími výmysly, ale on neztrácí trpělivost a dá jim to, co jim udělá radost. Bůh je dokonce ještě mnohem víc než takový přítel a takový otec. A my se o tom máme každý den v modlitbě ujišťovat.

Bože, děkujeme ti, že se k tobě smíme obracet jako ke svému Otci. Věříme, že našim modlitbám rozumíš – i těm, které pracně hledají a nenacházejí slova, a často jsou jen výkřikem. Rozumíš i našemu mlčení, zoufalému i vzpurnému, nechápavému i neposlušnému. Rozumíš nám i navzdory našim nabubřelým slovům, kterými spíš oslavujeme sebe než tvé svaté jméno. Prosíme, vyslyš naše volání pro tvého Syna Pána Ježíše Krista. Amen.