Kázání v neděli 24. 4. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Jan 10,7 – 18

Text: Jan 20, 1–18

Bratři a sestry, na tenhle oddíl o Marii Magdalské jsem kázal o velikonocích několikrát. Když to bylo už asi potřetí nebo počtvrté, říkal jsem si: "No to je hrůza. Co nového k tomu asi tak můžu ještě říct. To se budu jenom opakovat, jako kolovrátek."

Vy, co chodíte do kostela pravidelně, možná ten pocit znáte a máte někdy taky. Některá – zvlášť sváteční – biblická vyprávění jsou notoricky známá, a tak, když zaslechnete jejich začátek, hned se vám vybaví, jak to dál pokračuje a také, jak se to obvykle vykládá. Zkrátka nic nového pod sluncem. A to pak člověk vypne. Možná si potvrdí, co už zná, ale je to trochu nuda. Jenomže mně tenkrát došlo, že je ta nuda spíš důsledkem té naší jistoty a zaběhanosti, než toho vyprávění.

Četl jsem si pak totiž jednu modlitbu od Sváti Karáska a uvědomil jsem si něco, co jsem dřív vůbec nevnímal. Vždycky jsem přemýšlel jen o tom, co děje uvnitř toho příběhu, vykládal jsem, co se v něm odehrává. Ale teď mi najednou došlo, jak je zvláštní a nevšední, že tu ten příběh vůbec je a že je to právě takovýhle příběh. On by také přece mohl být úplně jiný. A kdyby to bylo dneska podle nás, tak určitě by jiný byl.

Jen si představte, kdyby někdo dneska přišel třeba s tím, že ví, jak sestrojit perpetuem mobile. Mluvil by o tom, vzbuzoval zájem, tvrdil by, že je možné nahradit tím všechny ostatní zdroje energie – spalovací a elektrické motory, tepelné a atomové elektrárny a já nevím co ještě. Zkrátka ekologická krize by mohla být zažehnána.

Dotčení vědci a možná i ekologové by se s ním přeli, že je to iluze a nesmysl. Průmyslová loby by bránila svoje zájmy. A nakonec by ho ve veřejném procesu odsoudili jako šarlatána. Akademie věd by pro to vypracovala jednoznačně záporné stanovisko, že to je bohapustý blábol. A  státní správa by ho odsoudila jako šiřitele poplašné zprávy. Skončil by na dlouhé roky za katrem.

Jenomže jemu by se přesto i v tom vězení podařilo to perpetuum mobile sestrojit a dostal by se ven. Co by následovalo? Veřejná tisková konference, televizní vystoupení, bombastické titulky v nejznámějších denících, sociální sítě by toho byly plné, o ničem jiném by se nemluvilo a následoval by soudní proces s Akademií věd. Jen aby těm omezencům ukázal, že měl pravdu. Jen ať to všichni ti pochybovači vidí, kdo byl v právu! Teď mu musí dát veřejnost za pravdu!

Ale vzkříšený Ježíš nevletěl do jeruzalémského chrámu, aby církevním hodnostářům dal co proto, neudělal veřejný briefing na chrámovém nádvoří, aby zmanipulovanému davu předvedl, že žije, že i nad tou smrtí zvítězil. Aby je tak srazil na kolena a museli mu dát za pravdu. Místo toho mluvil s Máří Magdalenou u prázdného hrobu. A to tak, že ho mohla mít klidně za zahradníka. Ani ji nepřesvědčuje. Stojí opodál, tiší její pláč a jakoby čekal, až jí to samotné dojde. Nikoho netlačí očividnými důkazy, před kterými by každý musel kapitulovat. Nikoho nesráží na kolena. A jako svého posla si vybírá ženu, která tehdy neměla žádné slovo. Však i apoštol Pavel ve svém výčtu svědků vzkříšení ženy vůbec nezmíní, ačkoli o nich všechna evangelia mluví.

Vzkříšením Bůh asi vůbec nechce převálcovat pochybnosti, nechce člověka donutit k víře, nechce mu sebrat svobodu. Nevyužije je, aby pravdu prosadil a každý je zkrátka musel uznat. Protože ono asi nejde ani tolik o  prosazení pravdy, ale o život lásky a důvěry. A ty bez svobody zkrátka být nemohou.

Buď je člověk přijme v jejich bezbrannosti, bez nátlaku, buď ho osloví prostě sami sebou, nebo se s nimi mine. Ta zpráva o vzkříšení půjde vždycky jen od úst k ústům, nezajištěna ničím jiným, než tím, že z ní člověk žije. Nic jiného si Ježíš nepřeje a nic jiného nám neposkytne. Hmatatelný důkaz neposkytl ani Máří Magdaléně. Právě před tím dotekem ji varoval. Vnější důkazy totiž můžeme evidovat, ale nic pro nás přitom znamenat nemusí. Jenomže vzkříšení je právě o naději pro ten zaujatý život, pro život, který se ve věrnosti a lásce vydal cele. A v něm si můžeme a máme být jisti, že je Kristus s námi. To není otázka důkazů, ale života a vztahů. Proto je dobré si důkladně všimnout, jak se ten Janův příběh liší od svědectví o vzkříšení, které se o něm někdy snažíme podat my. Mnozí se jej snaží dokázat například zkušenostmi těch, kdo přežili klinickou smrt. Jeden bratr mi třeba kdysi věnoval časopis, ve kterém byly posudky renomovaných lékařů a desítky očitých svědectví o tom, jak jistý černošský kazatel prokazatelně zemřel a pak při svém pohřbu zase ožil. Bylo to tak zdokladováno, že to vůbec nepřipouštělo jinou možnost, než vzkříšení.A vidíte, Jan ve svém vyprávění klidně připustí, že může jednu a tu samou věc vidět každý jinak. Pro jednoho může být prázdný hrob svědectvím o  vzkříšení, pro druhého, respektive pro druhou, jen dokladem zlodějny a zlomyslné záště. Dokonce i Ježíšovi nejbližší, jeho učedníci, ačkoli mají před očima totéž, vidí každý něco jiného. Jeden uvěří a s druhým to ani nehne. I  když to byl takový „předák církve“ jako Petr.

Evangelista Jan prostě na neprůstřelné důkazy nesází. Na rozdíl od ostatních evangelií v jeho podání neřeknou muži v bílém ani tu slavnou větu: „Není zde, byl vzkříšen!“

Za to, se tu opakovaně ozývá otázka: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ Jakoby vzhledem k těm různým možnostem pochopení byla právě tahle otázka podstatně důležitá, klíčová. Jakoby naznačovala, že pokud se člověk neptá a hledá jenom potvrzení svých představ – ať už takových, či onakých – zůstanou mu možná jen oči pro pláč.

Mají-li se nám otevřít oči pro vzkříšení, je asi třeba si tuhle otázku skutečně položit: Proč vlastně pláčeme? Co vlastně v životě hledáme? Co považujeme za důvod k smutku? Po čem toužíme? Co vidíme jako smysl a cíl života? Co od vzkříšení vlastně očekáváme? To všechno přece určuje naši perspektivu. A v některé se možná nejen nemůže, ale ani nemá, vzkříšení potvrdit. Potvrzovalo by jen sobectví, bezuzdnou žízeň po životě nebo jenom touhu po zázračném úspěchu. Na té perspektivě prostě záleží. Žádnému z protagonistů toho příběhu se oči pro vzkříšení neotevřely na základě důkazů, které by nebylo možné vidět jinak.

Důležitou roli v tom ale, jak se zdá, hraje láska a vztah. Uvěřil učedník, kterého Ježíš miloval. Živého Krista poznala Magdaléna, až když byla, navzdory své problematické minulosti, zase oslovena vlastním jménem. Jakoby teprve, když se člověka dotkne láska, když vstoupí na její rovinu a je pro něho opravdu životně důležitá, mohl uvidět vzkříšeného Krista nejen jako zlomyslného zahradníka a prázdný hrob nejen jako potvrzení záště, ale jako vítězství věrnosti a naděje.

I potom je to ale pořád otázka důvěry. Žádný hmatatelný důkaz nemáme. Jak jsem říkal, Ježíš Magdalenu zarazí. Protože šťastní, jak později řekne, jsou ti, co neviděli a uvěřili. Ti totiž můžou vidět víc, než to, co mají před očima. Ti nemusí být jenom otiskem momentálních poměrů. Mohou žít navzdory všemu nezávisle, svobodně a věrně. A k tomu nás Ježíš, jako Máří Magdalénu, vede a zve. Amen.