Vinohradský sbor ČCE

Čtyři otázky pro končící kurátorku našeho sboru Janou Šarounovou

foto: jana

V roce 2004 vyšel v Hroznu rozhovor Petra Slámy s tebou. Pokusme se na něj trochu navázat. První otázka byla „Kdo jsou Šarounovi?“, a ty jsi mluvila o vašich povoláních a dětech. Co se u vás doma za těch 18 let změnilo, kdo jsou Šarounovi v roce 2022?

Šarounovi už jsou samostatná jednotka, nedospělé děti dospěly, dostudovaly a odstěhovaly se, našly si partnery, máme dva vnoučky, z kterých se těšíme, stejně jako z dobrých vztahů s dětmi i jejich partnery. Naše zaměstnání zůstala stejná. Pořád také máme rádi přírodu, turistice věnujeme hodně volného času.

A jak teď, po těch mnoha letech, s četnými zážitky, dojmy a zkušenostmi ze života sboru a práci pro něj, odpovíš na tehdejší otázku „V čem vidíš silné stránky sborového života na Vinohradech a v čem jeho Achillovy paty?

Já nevím, jestli na ni mám odpovídat sama za sebe. Staršovstvo teď nad podobnými otázkami uvažuje v rámci přemýšlení o rozvojovém plánu, který by měl mít každý sbor. A bude to součástí přemýšlení nás všech. Můj pohled může být subjektivní. A co jsem vlastně tehdy říkala? \b Zjednodušeně, že silnou stránkou je společenství a slabou misijní působení. Tak to asi vidím trochu podobně jako tehdy.

Vraťme se k názvu tehdejšího rozhovoru „Nejde chtít někam patřit a nic neinvestovat. Takže: do čeho jsi co investovala a co jsi za to dostala? Byly ty investice efektivní? Ale jinak, asi pro uvažování o životě církevního sboru lépe: co jsi zdejšímu sboru dala a co dal sborový život tobě? Soustřeďme se především na období tvého kurátorství.

Myslím, že každý, kdo je v církvi aktivní, věnuje především svůj čas a svoje obdarování, modlitby, myšlenky, občas spánek, vnitřní zápasy. Takových lidí je v našem sboru víc. O tom, jestli moje „investice“ byly efektivní, se moc neodvažuji přemýšlet, ať to posoudí jiní. Když jsem začínala kurátorování, měla jsem hodně na mysli vztahy ve sboru. Pamatuju si, že tehdy ve mně hodně rezonoval jeden verš z Izajáše, přála jsem si být ve sboru tím, „jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům“, byl to takový můj soukromý vnitřní program. Ale byl asi i trochu naivní. Za ta léta jsem pochopila, že někdy se zazdít trhliny nepodaří, i když se člověk hodně snaží, a někdy ty trhliny sám vytváří, i když to nechce. A někdy se prostě musí smířit s tím, že trhliny jsou součástí života všude tam, kde spolu přebývají lidé. O to víc místa můžeme dát v pokoře Hospodinu. Leccos bych možná dělala trochu jinak, ale i to je asi součást cesty, po které člověk jde tady a teď, v určité situaci, s nějakými myšlenkami, které už třeba po čase vidí trochu jinak. A také – pokud se člověk dívá střízlivě sám na sebe, ví o svých stínech, které nepřekročí. 

Těší mě ale, že to moje osmnáctileté období nekončí ve chvíli, kdy by byl ve sboru nějaký průšvih. Je tu dobrý a moudrý farář, s kterým nám spolupráce myslím hodně „klapala“, je tu laskavá a nekonfliktní sborová sestra, vyvážené staršovstvo se schopnou hospodářskou komisí, sbor není nějak vnitřně rozdělený. Necítím to tedy tak, že bych shazovala ze zad břemeno, zkrátka jen pokojně přichází jiná životní etapa pro sbor i pro mě. Teď ještě aby přicházeli do sboru i noví lidé a aby tu cítili přijetí…

A co mi život ve sboru dal? Hodně, ale to asi nesouvisí přímo s kurátorováním: poznala jsem tu spoustu skvělých lidí, myslím i na ty, kteří za ta léta odešli z této časnosti. Cítím se tu doma, mám tu přátele. Sbor mám moc ráda.

Vyrostla jsi v církevním prostředí, byla členkou několika sborů – po křtu tady na Vinohradech jsi byla členkou sboru v Rumburku, Kolíně, pražských Holešovicích a pak ses jakousi podivuhodnou životní oklikou na Vinohrady vrátila. Tvoje cesta v církvi vedla od členství, presbyterství a kurátorství do Synodní rady ČCE, kam jsi byla před několika měsíci zvolena. Jak se to všechno mohlo stát?

To sama nevím. Chtělo by se říci, že to Pán Bůh tak vedl a věřím tomu. Jen si uvědomuji, že někdy má člověk o tom Božím vedení zas jen svoje představy. Když zmiňuješ třeba tu synodní radu, tak by mě samozřejmě posílilo věřit, že zvolení znamená, že to tak Pán Bůh chtěl a vedl, že mě tam chtěl mít. Ale třeba to znamená, že chce, abych si uvědomila, že na to nemám, abych si nabila čumák a bylo mi to k poučení (co s tím pak ale chudák církev, to teď nevím). Nikdy úplně nevíme, kudy vedou Hospodinovy cesty, ale rádi si je vykládáme tak, jak potřebujeme. 

Eliška Novotná, duben 2022

číslo 220, květen 2022
předchozí   další

Obsah

Kázání
Přímluvná modlitba
Vyjádření ČCE
Z pražského seniorátu
Zprávy ze staršovstva 12. 5. 2022
Fotka na přání
Země je modrá jako pomeranč
Dubnový Booklub
Program Noci kostelů 10. června 2022
Světový den pro Fair Trade
Milá Joy
Slovo na doma
Čtyři otázky pro končící kurátorku
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).