Kázání v poslední neděli po Zjevení Páně

Dne 9.února L.P.2003 na Královských Vinohradech, Martin T.Zikmund

Text: Matouš 13,24-30

Sestry a bratři,

když jsem přinášel tento oddíl na biblickou hodinu, domníval jsem se, že v naší situaci není nijak aktuální. Po živém rozhovoru v kruhu sester a bratří, který se nad oddílem rozvinul, jsem musel svůj odhad opravit. Po dalším studiu daného oddílu jsem vposledu dospěl k přesvědčení, že tento oddíl právě v dnešní době nabývá na velké závažnosti.

Kdo je v tom podobenství míněn pšenicí? To jsou praví učedníci Kristovi. Koho si máme představit pod obrazem plevele (či koukolu, jak to překládají kraličtí)? To jsou pseudoučedníci, pokrytci, lidé, jejichž ústa vyznávají víru, ale srdce není Kristem získáno. Jejich křesťanství je jen fasáda. Je to říše, kde vládne dle Augustina AMOR SUI (láska k sobě), na rozdíl od obce upřímných křesťanů, mezi nimiž vládne AMOR DEI (láska k Bohu). Ti falešní kristovci volají “Pane, Pane”, ale na Boží vůli nedbají, skutky lásky nečiní, mravní zákon nectí, a ani po tom netouží. Již v první církvi se takový problém objevil, dokonce již v kruhu kolem Ježíše. Tyto upřímné vyznavače trápila otázka: Jak to, že někteří křesťané mohou tak chytračit a své učednictví si všemožně ulehčovat? Ježíš o jejich rozpacích věděl, a proto se k nim tímto podobenstvím vyjadřuje.

Jenže co my s tím dnes? Tu i tam se stane, že lidé v církvi zkoprní, co všechno je i v církvi možné. Na druhou stranu z mnoha věcí jsme již slevili sami. Laťka živé duchovní praxe křesťanského života ani pořádně neexistuje. Z velké části se neřídíme nějakými zděděnými představami o tom, co činí evangelíka evangelíkem. A pak - někdejší lidová církev v Čechách je už v takovém stadiu "smrsknutosti", že pseudokřesťané nemají důvod v ní příliš setrvávat. Prošli jsme několika desetiletími tříbení. Mnozí, co se na církev nabalili z nějakých druhotných důvodů, jsou již dávno pryč. A naopak upřímní hledači pravdy a smyslu života, kteří byli vychováni ateisticky, nacházejí v individuálních případech sami cestu k církvi. Proto se mi zdálo, že toto podobenství nemluví do nějaké napjaté atmosféry dneška. S pořádnou dávkou nadsázky a jemné ironie by se to dalo vyjádřit divadelním výrokem Miroslava Šimka poté, co sál opustili jeho předřečníci: “Plevy odešly, na jevišti zůstává zrno.”

Českobratrská církev evangelická se v posledních desetiletích do určité míry luteranizovala. Chci tím říct, že ať vědomě či nevědomě přijímáme za bernou minci Lutherovo přesvědčení, že církev Páně je z hlediska zbožnosti i mravnosti ecclesia mixta, společnost smíšená, je tedy směsí z lidí, kteří projevují jak velmi vysokou, tak i velmi nízkou kvalitu zbožnosti, z lidí usilujících o život v posvěcení i z evidentních hříšníků, ba i darebáků. Německý reformátor si nepěstoval o církvi iluze. Písmo samo mu to nedovolilo. Věděl, že právě člověk, který se nejvíce snaží obstát před Pánem Bohem, může propadnout tomu nejhoršímu hříchu, jaký vůbec existuje, totiž pýše, duchovní nadutosti. Všichni jsme hříšníci, někdo zřejmější, někdo skrytější. Všichni potřebujeme Boží milost. A ty, kdo po ní touží, Pán Bůh ospravedlňuje pro Kristovu zástupnou oběť, dává jim svého Ducha a tvoří z nich nového člověka. Přesto se v tomto novém člověku stále ještě míchá dobro se zlem, starý Adam s Kristem, láska k Bohu s egoismem. Samo naše srdce je protnuto touto hranicí starého s novým. Proto Luther říká, že křesťan je zároveň spravedlivý i hříšník. Jde jen o to chopit se vírou svého křtu, ve kterém jsme byli zasazeni do silového pole Kristovy milosti…a v každodenním pokání směle vyhlížet své vykoupení.

To reformovaný farář Jan Karafiát si maloval jiný obrázek Božího lidu. Církev má být krásná, a zvláště ta česká církev ve svých nejvyšších vzepětích vždy usilovala o to, aby byla krásná. Co je české, to je hezké. Nejen děvčata, ale i církev. Ale krásu je třeba také pěstovat… a "čančat". Proto se má ve sborech jaksepatří dbát o to, aby církev jako krásná také vypadala. Kazatelé i presbyteři mají vést sbory k radostné poslušnosti slov Písma, mají je v tomto smyslu duchovně formovat a zároveň garantovat, že k Večeři Páně nebudou připuštěni ti, kteří zjevně podle Božích přikázání nežijí. Církevní kázeň – to nebyl výmysl Karafiátův. I on se opíral o biblickou zvěst. Jen si přečtěme v epištolách, jak rozhodně se apoštol Pavel na některých místech vyrovnává s konkrétními úchylkami od cesty následování.

Tak co s tím? Kdo má pravdu? Mohou mít pravdu oba? Mohou! Luther věděl, že církev nemůže než být smíšená. Žádnou vydestilovanou podobu společenství lidu Kristova na této zemi nedosáhneme. Jakékoli pokusy tohoto druhu vedou k duchovní tyranii. Luther držel proti této tendenci korouhev křesťanské svobody. Křesťanská svoboda ovšem není svévole. Není to také libovůle. Je to svoboda, která je vymezena stezkou, po níž kráčí Pán své církve. A kde je Pán, tam nikdy není tyranie. Tam je autorita. Autorita je něco, co člověka vnitřně podmaňuje. Autorita vyvolává spontánní respekt. Autorita Kristova lidi zavazuje, a přitom osvobozuje, spoustu věcí jim bere, a ještě více dává a především vnitřně proměňuje. Je však také možno tuto proměnu jen předstírat, Kristem se ohánět, jeho slova citovat, písně k jeho chvále zpívat, a přitom zůstat vnitřně opouzdřen a nedotčen Jeho Duchem. To je rozdíl mezi pravými a nepravými učedníky. Ti jedni vědí, že vyznávat Pána vede ke konkrétním etickým důsledkům. Ti druzí v neděli třeba v kostele nechybí, ale v pondělí už chytračí, jak vyzrát na toho či na onoho. Ti jedni se solidárně ujímají potřebných, ti druzí hledají jen výhody pro sebe, a přitom si myslí, že je s nimi všechno v pořádku. Na takovou skutečnost odpovídá naše podobenství. Ježíš tím chce říci: nebojte se, já to také vidím. Mě nemůže nikdo oklamat, teď však není čas provádět nějaké partajní čistky. Protože pokud by se toho ujal člověk, jistě by někomu ublížil. Nechte proto spolu růst pšenici i koukol až do žně. Pak bude odděleno jedno od druhého. Zatím vydržte toto napětí. Posilněte svou víru a osvědčete svou trpělivost. Žeň se blíží a s ní i Pán žně.

Jan Calvin si to velmi dobře uvědomoval. Církev je poutnice tímto světem a k  poutnictví patří také její výsledná nehotovost a smíšenost. Přesto se mají kazatelé a presbyteři snažit, aby se duchovní čistota ve sborech alespoň relativně udržovala. Toto podobenství je podle něj řečeno těm věrným: má sloužit k tomu, aby se opravdoví učedníci neunavili a nezalkli pohledem na neutěšený stav církve. Má je posílit, aby ve své vyhraněnosti dále pokračovali. Vlastním poselstvím tohoto oddílu není jen výzva k trpělivosti – ta jistě také – ale také povzbuzení těch pravých, aby setrvali ve svém odhodlaném a rozhodném učednictví. Tu asi již rozpoznáváme, sestry a bratři, proč toto podobenství je tak závažné právě dnes.

Kdyby nás mělo jen upozornit na to, že církev jako celek není žádná mravní elita společnosti, bylo by to trochu málo. To si uvědomujeme, aniž bychom toto podobenství potřebovali číst. Zvěst má však pokračování. Vy, kteří jste se rozhodli jít za Kristem, vydržte v této rozhodnosti. Nenechte se zviklat tím, že hrany jsou v církvi obroušeny, že už se dnes žádná vyhraněnost nenosí. Nenechte si namluvit, že stačí málo, aby se stal člověk evangelickým křesťanem. Nenechte se otupit ani dobou, která do značné míry ztratila měřítko pro rozlišování dobra a zla. Samozřejmě na zemi nikdy nikdo ráj nevybuduje. Jsme teprve na cestě k Božímu království. Ale už dnes máme být kvasem v těstě, solí v zemi, světlem ve světě a pšenicí v poli, nikoli plevelem! Jestliže to tak druzí nevidí, jestliže jim je jedno, co z nich vyroste, je to jejich věc. Vy však buďte o to víc horliví v díle Páně.

Křesťane, drž se svého kopyta, drž se svého duchovního dědictví, neboj se dělat i věci, které vypadají podivně. Ať Bible a zpěvník patří mezi nejpoužívanější knihy, které máš ve své knihovně. Ať prostá slova modlitby v soukromí i rodinách naleznou znovu svou vážnost a sílu. Ať láska Kristova přestane být pro tebe zprofanovaným pojmem, ale skutečností, která drží a nese tvůj život. Ať neděle i pondělí jsou dny, které jsou uhněteny z jednoho těsta. Ať presbyteři i kazatelé přijímají svou službu nikoli jako koníček, zájmovou činnost, ale jako výsostné povolání od Pána církve. Ta krása církve, o kterou nepřestává ani dnes jít, nespočívá v lidské snaze být krásný, dokonalý, mravný, zbožný…Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější mezi všemi? ….Nejsem to náhodou já?…. Anebo kolikátý jsem v pořadí? –Takhle ne!

Víte všichni, že zvláště když se zamiluje žena, zkrásní. Pozorujete dlouhou dobu nějaké děvče a pak si všimnete, jak vám náhle jakoby před očima rozkvetlo. Čím se to stalo? Tím, že se zamilovalo. Tak i církev se stává krásnější tím, že miluje. Křesťané se stávají tím, čím být mají, teprve tehdy, když to mezi nimi a Pánem Bohem začíná jiskřit. O toto vposledu jde v našem podobenství: aby z nás láska činila lid zvláštní, aby ona byla jakostí naší jinakosti. Aby ona byla tím krásným, dozlatova vyzrálým zrnem, které bude jednou sklizeno do Božích sýpek. Láska je to, co činí z křesťana vzácnou odrůdu. A právě ona dokáže překlenout ten rozpor, který tolik znepokojoval první učedníky Kristovy. Jak to, že ti druzí si své křesťanství tak usnadňují? Jak to, že se neangažují v křesťanské službě, s ničím ve sboru nepomohou, i když by mohli, starají se jen o své věci, a ještě k tomu ani pořádně neplatí salár? Co na tom? Není naší věcí, abychom ty lidi soudili. Sklízet bude jednou Pán, nikoli my. My však můžeme prokazovat jak trpělivost, tak i rozhodnost, neboť obojí jsou plody lásky. Trpělivost ve vztahu k druhým i rozhodnou oddanost ve vztahu k Pánu Ježíši. Vždyť Kristův kříž je symbolem Boží lásky, trpělivosti i naděje pro každého člověka. Jen s pohledem na kříž můžeme v pokoji hledět k soudnému dni.
Amen.