Hosanna – buď zdráv, smiluj se, pomoz, zachraň nás

Kázání Jaromíra Dusa na Vinohradech 16.3.2008

Čtení: J 12,1 + 9-26

Text: J 13,31
Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm.

O Květné neděli můžeme říci, že to je pro křesťany všech tradic, katolické, pravoslavné i všech evangelických, něco jako poslední zastávka před vstupem do velikonočních dnů. Snad všude, kde se dnes křesťané shromažďují, slyší při čtení Evangelia a často i z kázání o vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma. Přijel tam na oslátku, ne na koni, jak by se tehdy od krále čekalo a přijel s prázdnýma rukama, chudý jako většina těch, kdo ho tehdy nadšeně vítali, kdo mu prokazovali úctu a provolávali slávu.

Nevíme, jak početná skupina lidí to byla. Z jejich volání Hosanna, což znamená „vysvoboď, zachovej nás, pomoc“ je zřejmé, že to byli lidé, kteří měli k Pánu Ježíši velikou důvěru a očekávali od něho veliké a mimořádné věci! Především evangelista Jan naznačuje, že jejich očekávání velkých věcí a mimořádných událostí souviselo s tím, co viděli, nebo slyšeli, že se stalo v Betánii. Ta zpráva se nepochybně šířila od úst k ústům rychlostí blesku! Vždyť byl už čtyři dny v hrobě – a přesto jej Ježíš dokázal z mrtvých vzkřísit. No ano, Lazar z Betánie, bratr Marty a Marie!

A nyní se ten, kdo Lazara z hrobu vyvedl, chystá vjet do Jeruzaléma! To se teprve budou dít divy! Proto ty palmové ratolesti a to volání: Hosanna, požehnaný jenž přichází ve jménu Hospodinově, buď zdráv a pomoz nám, zastaň se nás, králi izraelský!

Synoptičtí evangelisté shodně vyprávějí, že první cesta tohoto krále vedla do chrámu. Připomeňme si, jak to líčí evangelista Marek:

„Dva z jeho učedlníků přivedli k Ježíši oslátko, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním volali: Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech! Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betánie. Když vyšli druhého dne z Betánie, dostal hlad. Spatřil z dálky fíkovník, který měl listí, a šel se podívat, zda na něm něco nalezne. Když k němu přišel, nenalezl nic než listí. I řekl mu: Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce! Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů: nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoli procházel nádvořím. A učil je: Což není psáno: Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy. Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“

Král se tedy chopil svého úkolu soudce! Ten jeho soud byl ale zvláštní soud! V pravém smyslu slova - soud Boží! Přísný, smrtelně vážný, to nepochybně, ale zároveň soud opět laskavý! Když soudí Pán Bůh, nechce člověka odsoudit, nalomenou třtinu dolomit, doutnající jiskřičku uhasit, nýbrž chce člověka přivést k pokání, chce zlé a porušené věci i vztahy napravit!

A tak všechno, co by mělo potrefit nás, totiž rozsudek smrti, se ukazuje a odehrává na fíkovníku, neboť na něm, podobně jako na nás, Pán Ježíš dobré ovoce nenalézá. Fíkovník uschl! Zato my lidé místo odsudku vidíme a slyšíme jen další varování, nové kázání, znovu se nám podává a nabízí ruka pomoci a záchrany! Však považme, ani ty obchodníky a směnárníky v chrámovém nádvoří nepřikázal Pán Ježíš likvidovat, odnesly to jen jejich stánky a nejspíše i nějaké nádobí. I tentokrát šlo především o to, aby i tito lidé sami nahlédli, co činí z Hospodinova chrámu - a že je to v Božích očích zlé.

Zákoníkům a farizeům vyčítal Pán Ježíš pokrytectví, přetvářku, lež, zištnost, vypočítavost, domýšlivost, bezbožnost, zradu na Bohu i lidech, to vše jim vyčítal tvrdě, důrazně – ovšem s jediným záměrem, aby se změnili, aby šli do sebe, aby činili pokání.

Dokud soudí Pán Ježíš, probíhá vše jako na Božím soudu! Uplatňuje se spravedlnost, uplatňuje se milosrdenství, cílem je náprava a záchrana.

To až když začali nad Pánem Ježíšem uskutečňovat svůj soud lidé, přišly k slovu hněv, zlost, mstivost a krutost. O tom víme i my své! Mocní a vlivní tehdy a až dodnes často nepovolí, dokud neutýrají a neodstraní toho, kdo jim stojí v cestě. Velikonoce prozrazují mnoho o tom, jak tvrdé dokáže být lidské srdce!

To ale není jejich hlavní smysl! Díky Pánu Bohu jsou pro nás velikonoce především velikým a vzácným Božím darem! Velký Pátek i Velikonoční neděle nám i každému člověku umožňují, abychom se při setkání s Kristovou milostí - s jeho obětí a láskou - uviděli v docela jiném světle a z jiného pohledu: Kdo někdy duchovně prožil velikonoce, ten poznal nejen, že se často zpronevěřuje lásce – lásce k bližnímu i k Bohu, ale poznal také, jak velice jej má Pán Bůh rád, jak moc o něho stojí, a že jej nepostavil do života zbytečně a že s ním chce být, v dobrém i ve zlém až do konce jeho dnů. Do našeho světa, světe div se a raduj se, vstoupila Boží láska - a stala se nejen jedním z nás, ale jedním z nejchudších, nejslabších a nejbolavějších mezi námi!

Vraťme se ale ještě na okamžik ke zprávě o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma. Jak ten jásot a volání Hosana přijímal Pán Ježíš! Byl rád, těšilo ho, když slyšel a viděl, co se kolem něho odehrává? Jistě to neodmítl! To by si učedníci dobře zapamatovali a při popisu těch událostí by to také poctivě zmínili. Ostatně, pro oslíka poslal Pán Ježíš své učedníky sám a je tedy zřejmé, že to On chtěl připomenout a jednat podle Zachariášova proroctví. Tam v (9,9) čteme: „Rozjásej se sionská dcero, dcero jeruzalémská propukni v hlahol! Hle přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Vymýtí vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně, … Vyhlásí pronárodům pokoj!“

Slavnostní vjezd do Jeruzaléma byl nepochybně součástí Ježíšovy záchranné mise, součástí jeho poslání. Při četbě o něm a ovšem i o tom, co následovalo, se však zdá, že v tom jásavém a nadšeném pokřiku lidí Pán Ježíš svou „oslavu“ nespatřoval.

To jsem si uvědomil intenzivněji teprve letos. Vlastně až při přípravě tohoto kázání mně došlo, že teprve když se Jidáš definitivně rozhodl, že svého Pána zradí, a vyšel z místnosti, kde Ježíš se svými učedlníky večeřel, Pán Ježíš řekl: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm.“

To je pozoruhodný výrok! My křesťané vyznáváme, že Bůh se lidem zjevil a přišel k nám v člověku. Dnešní evangelium k tomu dodává: Nejen že se Bůh zjevil v člověku - Boží sláva se zjevila v člověku zrazeném, poníženém, trpícím!

Nejspíše si to učedníci, podobně jako my, s Boží slávou a vůbec s vírou představovali trochu jinak. Kdejaký naučný slovník poví, že Bůh je dokonalý, věčný, vševědoucí, všemohoucí a tak podobně. Malý encyklopedický slovník, který před lety vydala Československá akademie věd, pod heslem bůh uvádí: „původně představa, později označení bytosti mocnější než člověk a jej ovlivňující. V židovství, křesťanství a islámu bytost absolutní, duchovní, zásvětná, mimočasová, stvořitel světa. V moderní existenciální teologii šifra pro nejhlubší lidské hodnoty a otázky“.

Bible však o Bohu od samého začátku mluví docela jinak: mluví o Bohu, jenž velmi stojí o vztah k člověku, proto jej neustále navazuje a hledá - a vzdává se ledasčeho z toho, co mu encyklopedické slovníky přisuzují, tedy toho, jak ho lidské oči chtějí vnímat. Jeho sláva se zjevuje v té největší myslitelné lidské špíně a bídě. On je ten, kdo tu bídu nezpůsobil, kdo ji však bere na sebe, kdo ji nese, odnáší ji pryč, aby nás od ní osvobodil. Právě v tom se ukázala jeho sláva. Právě v tom se ukázala sláva jeho i sláva Boží! Projevila se v lidském trápení, tam, kde bychom ji sotva čekali. A to jen proto, že Bůh nemá zalíbení v síle muže a v rychlosti koně, jak se píše už v jednom žalmu. (Ž 147,10) Nenachází zalíbení v pýše pyšných, v bohatství bohatých, ani ve svalnatých řečech nebo činech vojevůdců či politiků. Jeho sláva je jiná! Je přímo spojená se službou a láskou. Jistě si vzpomeneme na výroky Pána Ježíše o tom, že v království nebeském je největší – a tedy samozřejmě i nejslavnější – ten, kdo nejvíce slouží!

Proto nepřekvapí, že právě v té nejtěsnější souvislosti s oznámením, že nyní byl oslaven Syn člověka a že Bůh byl oslaven v něm, dává Pán Ježíš svým učedlníkům jasný a zřetelný úkol, nové životní poslání. Nazývá je nové přikázání. Právem! Je to jednoznačné vyhlášení jeho královské vůle! Říká: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás! Mějte se vespolek rádi!

Při vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma volali Ježíšovi učedlníci a zřejmě i větší zástup jeho příznivců své Hosanna – buď zdráv, smiluj se, pomoz, zachraň nás! Vyjadřovali tak svou víru v toho, který bere jejich věc do svých rukou a chystá se zasáhnout v jejich prospěch. Patrně jen on sám v té chvíli věděl, že ho to bude stát život, že ho jeho láska přivede až k oběti na kříži. Zcela jistě však věděl, že nemají-li lidé příštích generací vědět o Bohu jen to, co se dočtou v encyklopedických slovnících, musí se jeho učedníci vyučit v lásce, musí umět milovat! Jinak nikoho neosloví, nikoho nezaujmou, nikoho nepřesvědčí, nikomu nepomohou. Jen když budete mít lidi rádi a když se budete mít rádi navzájem, budete mými učedníky, řekl Pán Ježíš. Jen když ve vás a mezi vámi bude přebývat láska, dočkáte se i toho, že lidé nebudou hledat Boha tam, kde není, ale dají si poradit od vás a vy je budete moci dobře nasměrovat a přizvat ke společnému následování Pána Ježíše Krista. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali. Jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem! To je příkaz krále, kterého aspoň na chvíli zdobila sláva lidská! To je odkaz služebníka, kterého navěky zdobí sláva Boží!