Českobratrská církev evangelická — její kořeny a směřování II.

Církev a společnost

V tomto čísle se znovu vracíme k tématu letošního pobytu v Janských Lázních, jímž byla naše církev. Uvádíme první z příspěvků proslovených při večerech v Sola Fide - nezazněl sice jako první v řadě, ale týká se vlastně celé doby trvání ČCE, takže není třeba jej chronologicky zařazovat.

Musím předeslat, že je to téma velice citlivé a zatím nezpracované, takže si nedělám nárok na objektivní pohled. Myslím, že bychom se však neměli ani bolavým otázkám vyhýbat. Přemýšlet a mluvit o nich je způsob, jak předejít tomu, aby se opakovaly.

Z nepřeberných možností, jak toto téma zpracovat, jsem si vybrala trochu chronologicky a hodně individuálně čtyři záchytné body: 1. Vliv YMCA, 2. Působení teologické fakulty, 3. Selhání církve v 70. letech a 4. Církev po roce 1990

1. Evangelická církev vzniklá po první světové válce zároveň se samostatnou Československou republikou se nesla na vlně Masarykova vlivu a antiklerikální, protikatolické nálady národa. Evangelíci byli vnímáni jako pokrokoví lidé, otevření moderní vědě a také demokratickým a sociálně pokrokovým myšlenkám. Tolerance a pluralita teologických důrazů vyrůstala i z odkazu Jednoty bratrské. Na pozvání prezidenta Masaryka přišli ve 20. letech z Ameriky sekretáři Křesťanského sdružení mladých mužů a žen (YMCA a YWCA) a zaměřili se na křesťanství praktikované v životě a výchovu mládeže k demokracii. Vedle sportovní činnosti se na půdě YMCA konaly přednášky, kluby, učilo se cizím řečem. YMCA postavila několik letních táborů a budovy pro ubytování studentů (v Praze, Bratislavě, Olomouci, H. Králové, Liberci, Kroměříži, Znojmě a v Lučenci). Samostatně pracovalo vydavatelství YMCA, ústředí Svazu českobratrské mládeže evangelické a od roku 1927 Akademická YMCA. Akademická YMCA programově vnášela křesťanství do veřejného života bez ohledu na národnost a církevní příslušnost a vytvářela prostor pro rozhovor. Vedle J.L. Hromádky zde působil např. E. Rádl a mnoho dalších osobností. YMCA měla formující vliv na československou inteligenci a křesťanskou mládež, které pomohla ve 30. letech k přesvědčení, že proti nacismu se křesťan musí bránit – ne z pozic národnostních, ale z pozice víry v Boha. Výraznými představiteli YMCA byli její sekretáři Jaroslav Valenta a Jaroslav Šimsa. Oba zemřeli v koncentračních táborech, stejně jako mnoho dalších odbojářů - členů YMCA.

Po roce 1990 YMCA v ČR obnovila svou činnost, ale soustředí se na práci v místních sdruženích bez nároku na širší oslovení veřejnosti.

2. Postoj církve ke světu formovala svou teologií nově založená Husova evangelická bohoslovecká fakulta. Důraz na Písmo a Boží slovo provázel evangelíky už od dob Jednoty Bratrské, ustálil se vlivem pietismu a působením žáků vídeňského prof. Böhla. Písmo bylo nadřazeno konfesím, Bible a její výklad byly jádrem církevní práce. Kritická úcta k Bibli vyústila v 60. letech do nesmírné práce na Ekumenickém překladu bible.

Nejvýraznější postavou bohoslovecké fakulty od jejího založení až do 60. let byl systematik J.L.Hromádka. Nasměroval několik generací posluchačů – budoucích učitelů fakulty i farářů – k Barthově dialektické teologii. Tu také okleštěnou a levicově vykládanou akceptovala i socialistická vláda, hodil se jim totiž Barthův odpor proti studené válce. Církev, v socialistickém režimu pouze trpěná, Barthovu teologii přivítala jako moderní vědecko-kritický přístup k Písmu, ale zároveň jako postoj vyznavačsko-věřící, který ve státních představitelích uznává vrchnost od Boha. Nechtěně tak Barthova teologie poskytla oporu protichůdným zájmům: faráři jejím prostřednictvím ospravedlňovali ústup z veřejného prostoru do kostela a fary, synodní rada ji užívala jako oporu pro loajální postoj vůči socialistickému režimu, křesťanští disidenti se v boji za dodržování lidských práv opírali o Barthovu christokratickou sociální etiku. Barthova teologie na evangelické fakultě přežila samotného autora a teprve v posledním desetiletí je kriticky reflektována.

3. Přelomovým rokem ve vztahu církve a státu byl počátek normalizace v roce 1971. Do té doby byly synody ukázkou demokracie stejně jako schůze Svazu českobratrského evangelického duchovenstva (SČED). V roce 1971 státní správa zahájila útok proti církvi tím, že zatkla předsedu SČEDu a vykonávala nátlak i na další faráře výhrůžkou, že i oni budou zatčeni, příp. deportováni na Sibiř. Bylo jasně řečeno, že je třeba provést normalizaci v ČCE, na fakultě i v synodní radě a seniorátech. A nebude-li to možné, tak církev zrušit. Synodní rada tehdy rozhodla, že chce-li církev přežít, musí se požadavkům státu a strany přizpůsobit. Vydala prohlášení, že pokud si bude moci ponechat bohoslužby, symboly a písně, zřekne se ostatních aktivit i komentování toho, co se děje ve společnosti. Byli ovšem faráři i laici, kteří se s tímto postojem nesmířili a různým způsobem na to doplatili. Farářům byl odebírán státní souhlasu k výkonu duchovenské služby a práci často těžce hledali v dělnických profesích. Za běžnou činnost (práci s dětmi a mládeží) byli žalováni za maření státního dozoru nad církvemi a někteří i uvězněni. Církevní vedení se jich nezastalo. V církvi zavládla atmosféra nedůvěry a strachu, protože i samo vedení církve a fakulty provádělo restriktivní opatření. Někteří studenti teologie byli z fakulty vyloučeni kvůli tomu, že se zastávali nepohodlných. Farářům bez státního souhlasu nebylo dovoleno účastnit se ani pastorálních konferencí a nesměli být navrhováni do církevních orgánů ani jako obyčejní členové církve. Strach zavládl i ve sborech. Děti musely být přihlašovány na náboženství písemně s podpisem obou rodičů a vystaveny výhrůžkám, že kvůli náboženské orientaci nebudou moci studovat, což se často stávalo.

Ukázalo se, že církevní přestavitelé nebyli připraveni na tak tvrdou konfrontaci a před výhrůžkou možné likvidace církve se „ohnuli“ a v sebezáchovné snaze se podřídili nárokům státu a strany. Utrpěla tím věrohodnost církve a především vztahy mezi vedením a těmi, kdo statečně trvali na nároku svobodně říkat pravdu.

4. Po roce 1990 evangelíci získávají sympatie opět jako protipól katolické církve, jejíž zápas o majetek mnoho lidí rozladil. Také ochota akceptovat postmoderní dobu a snaha dosvědčovat evangelium přiměřeným způsobem je veřejností přijímána přejně. Výrazně na službu církve upozorňují střediska Diakonie a školy Evangelické akademie, které poskytují i nevěřící mládeži základní přehled o křesťanství. Jednotlivci pak pozitivně hodnotí evangelickou zbožnost, při které člověk „může zůstat normální“ a nejeví se jako fanatik, která je vnímána jako opravdová, nepokrytecká. Tolerance a otevřenost provázejí evangelickou církev jako přejné hodnocení společnosti.

Lidé ovšem ztrácejí zájem o vyhraněné konfese. Jestliže projeví zájem o křesťanství, je jim často jedno, v jaké církvi. Objevuje se všeobecná touha po „duchovnu“ jako kontrast k materialistické společnosti. Pozornost mladší generace je víc než na Bibli zaměřena na obnovu liturgie a duchovní zážitky. Církvím ovšem konkurují kromě sekt také různé východní spirituality, atraktivní svou novostí, nezávazností a všeobjímající tolerancí.

Přesto si myslím, že naše Českobratrská evangelická církev pořád má co nabídnout. A to nám, stálým členům, i těm, kdo přijdou jako hledající nebo se staví v kostele jenom náhodou. Především je to kázání stále aktuálního evangelia jako radostné zprávy o spasení pro hříšníky. Ale patří k tomu i prožitek společenství církve, které vyzařuje radost, umí odpouštět, učí lidi svobodě a zve k vděčnému životu vstříc veliké naději.

V Janských Lázních 2008 Ester Čašková