Sousedé a ploty

Pár střípků z pobytu v USA

Milé sestry a bratři na Vinohradech, vzpomínáme na Vás často. Posíláme všem z Columbia Theological Seminary v Deacturu poblíž Atlanty srdečný pozdrav. Podle amerického dělení je Georgia „hluboký jih“. Pomalu se zde aklimatizujeme — jak pokud jde o počasí, které se navíc s postupujícím podzimem přece jen přibližuje tomu našemu (v létě), tak pokud jde o zdejší způsoby. Zatím nemáme auto, což je všemu okolí k soucitnému podivu. Soused nám onehdy přinesl klíčky od svého, ať ho používáme, než si něco seženeme. Vesele se tedy proháníme sousedovou dodávkou, náš akční rádius je ale s českým řidičákem stejně omezen na nejbližší okolí.

Deactur je samostatné městečko s kamenným soudem a několika kostely z 19. století, k němuž prorostla a metrem si ho k sobě přitáhla velká Atlanta. Seminář je položen v pásu lesoparku, v němž jsou volně rozesety a nepravidelnými silnicemi (spíše než ulicemi) propojeny malé dřevěné i zděné domky. Namísto předzahrádky trávník, většinou sympaticky neudržovaný, křoví a ohromné platany, duby a borovice. Jsou starší než ty domky a rostou zde nezávisle na nich. Domky mají zpravidla verandu, ozdobenou v době svátků Halloween svítivě oranžovými vyřezávanými dýněmi, umělohmotnými napodobeninami lidských kostí nebo slaměnými strašáky. Nejeden rodinný domek má po celý rok vyvěšenou americkou vlajku. Před volbami na předzahrádkách vyrašily cedule propagující jednu nebo druhou kandidátskou dvojici. Kdyby měly volby dopadnout podle předzahrádek, zvítězil by Kerry.

To bude paráda, říkám si a vyrážím na odpolední běh. Tolik zeleně, travnaté plochy, šero lesa. Kam oko spočine, pobíhají veverky. Po několika kilometrech běhu asfaltovou silnicí začínám tušit, že domácí měřítka zde klamou. Támhle za tím domkem nezačíná les nebo louka, ale další kilometry a kilometry domečků a předzahrádek. Všude trávníky a stromy, ale vše někomu patří, na běhání to není. Vrtá mi hlavou, že tu skoro nemají ploty. Že by zde byli poctivější? Nohy mě jednou zanesly blíž Atlantě, do čtvrti o poznání chudší. Jako mávnutím proutku je zde méně zeleně, domky jsou jednodušší. Kolem nich ploty a branky. Poctivost přímo úměrná výši příjmů?

Nakonec to rozlouskla Lucka, která se zde zúčastňuje schůzek SOS (spouses of seminarians, manželky seminaristů). Tentokrát se mluvilo o bezpečnosti v kampusu semináře. Minulý týden zmizela dvě auta. Hostem je hospodářský správce celého objektu. Matky, které zde žijí již třetí rok, se dostávají do varu: Jak je možné, že si přes kampus klidně zkracují cestu cizí lidé? Jak to, že si na našem fotbalovém hřišti hrají cizí děti? Přitlouct po obvodu cedule, že jde o soukromý majetek? To ne, to nevypadá hezky. SOS se nakonec usnáší, že pověří správce objektu, aby zatelefonoval všem majitelům domků v okolí, kteří mají děti. Nechť prosím dětem vysvětlí, že seminář je soukromý pozemek.

Jak telefonáty probíhaly, nevím. Uvědomil jsem si ale, že existují ploty viditelné a ploty neviditelné. Ty viditelné jsou jasné, těm jako cizinci rozumíme. Příjemná předměstská čtvrť je však protkána spoustou neviditelných plotů. Skoro každá ulice má cedulku neighbourhood watched area, „oblast sousedského dohledu“. Je to mnohem jemnější předivo toho, co se dělá a co se nedělá. Jako by to byl další jazyk, kterému se člověk musí učit. Má své poetické i své obhroublé stránky. Zřejmě víc než u nás platí v těchto čtvrtích prostě jen dané slovo. V takovém prostředí se daří důvěře. Projevem tohoto sousedství je nakonec i to auto, které teď máme k dispozici.

Lekci z méně poetických stránek nového jazyka jsem absolvoval, když jsem hned ze začátku po několika kilometrech asfaltu narazil na překrásně travnatou oplocenou louku, mírně zvlněnou, nakrátko ostříhanou a s jezírky. Na jednom místě opravovala parta dělníků plot. Můžu dovnitř? Zabručeli a kývli. Proběhl jsem otvorem a vychutnával měkkou trávu. Po chvíli mě na malém elektrickém vozíku dohnal chlapík v kšiltovce. Kde jsem se tu vzal? Tohle je prestižní golfový klub East Lake! Ukazuji zpátky a popadaje dech vysvětluji to o té partě opravující plot. „Nesmysl, to byli Mexičani, jediný vchod je tady, branou,“ ukáže rukou na druhou stranu. — „A můžu sem příště jít běhat branou?“ — „No sir!“ odpovídá a nezní to vůbec sousedsky.