Ouha touha aneb Kutnohorské toužení

Sjezd (nejen) evangelické mládeže v Kutné Hoře 1.–3. října 2004

Prostranství před Tylovým divadlem bylo tiché, jen stromy tiše ševelil noční vítr a někde projelo osamělé auto. Člověk by neřekl, že ještě před chvílí tu byl hotový Babylon. Spousta vítajících se, hovořících, smějících se lidí, mezi kterými bylo sice těžké někoho najít, ale přesto se objevili odvážlivci, kteří se o to pokoušeli. Teď ale všechen ten mumraj zmizel a jen nápis visící na fasádě budovy připomínal důvod tohoto nevšedního setkání. Sjezd (nejen) evangelické mládeže v Kutné Hoře. Podtitul: Ouha touha.

Ano. Proto jsme sem přijeli. Evangelíci, evangeličky, katolíci, nevěřící i hosté z Německa. Přijeli jsme nejen proto, abychom se znovu setkali se svými vzdálenými přáteli či příbuznými (protože jak víte, evangelíci jsou spolu všichni nějak příbuzní) a ujistili se, že v tom nejsme sami, ale i pro zamyšlení nad tématem sjezdu, kterým byla tentokrát touha a i to „ouha“, které ji často provází. Však jsme si to připomněli v sále divadla, kde se konalo přivítání, pobožnost a také představení divadla Minor „Píseň písní“. O čem že bylo? No přece o lásce a všelijakých touhách, které ji doprovázejí. A protože bylo představení hezké, ale dlouhé, a den namáhavý, vydali jsme se postupně do svých škol.

Ráno nebylo kupodivu nejtěžší trefit k divadlu na pobožnost, jak jsem si myslela, ale vybrat si z bohaté škály nabídek programů. Byly tu přednášky, dílny divadelní, výtvarné, biblické, sportovní, hudební, výlety, filmy… Však bylo vidět, že toto dilema řeší asi všichni, protože při snídani to v jídelně jen vřelo.

Nakonec jsem se rozhodla pro přednášku vojenského kaplana Pavla Rumla „Chlapecká a dívčí touha po zbrani“ o tom, proč nás zbraně všeho druhu tak fascinují a co nás k tomu vede. A protože se téma propojilo ještě se zkušenostmi polních kaplanů, byla přednáška opravdu zajímavá.

Po obědě jsem se s částí mládeže vydala do Tylova divadla, kde měl architekt David Vávra hovořit o touze po popularitě. Na úvod nám ale řekl, že toto téma mu není příliš blízké, jelikož jeho popularita je podle něj nezasloužená a nechtěná, a že by byl vhodnější někdo, kdo slávu sice žádá, ale nedostává se mu jí. Že do této skupiny pan Vávra opravdu nepatří, prozrazoval také počet účastníků přednášky. A tak jsme se k touze po slávě dostávali přes dotazy z pléna a hovory o kultuře a architektuře, která se tam přece jen vkradla, i když se tomu pan Vávra bránil…

Dobře naladěná z povedené přednášky jsem shlédla italský film „Okno naproti“, který byl — jak jinak — o touze. Tentokrát o té utajované a potlačované. Až na některá hluchá místa se mi snímek líbil.

Večer čekal ty z nás, kdo nechtěli jít do bazénu, koncert legendární skupiny Jablkoň. Aby dostála tématu sjezdu, hrála samé milostné písničky.

Společné zakončení dne nás, rozjařené z dobrého koncertu, zklidnilo a připomnělo nám, že sjezd se už chýlí ke konci. A potom už jen … spát.

Ranní bohoslužby v chrámu svaté Barbory byly neopakovatelným zážitkem nejen pro účastníky našeho setkání, ale i pro procházející turisty, kteří sice původně přišli obdivovat gotické půvaby katedrály, ale nakonec mnozí z nich zůstali. Byli zřejmě zaujati hudbou a zpěvem účastníků hudební dílny Ester a Ladislava Moravetzových nebo možná milým kázáním bratra synodního seniora Joela Rumla, ale jelikož většina z nich nevypadala na Čechy, zřejmě je prostě upoutala zvláštní atmosféra tohoto setkání. Jestli to bylo majestátními a zároveň půvabnými prostorami svaté Barbory, hlubokým soustředěním tolika lidí nebo snad obojím, nemohu říci. Jisté je, že na nedělní bohoslužby v kutnohorském chrámu budu ještě dlouho vzpomínat.

Ale protože všechno hezké jednou skončí, museli jsme se i my smířit s myšlenkou, že až zase příště, za rok… Jak se na začátku sjezdu všechno vítalo, tak na chrámovém prostranství teď probíhalo veliké loučení. Ano, už byl opravdu konec a nám nezbývalo než dát sbohem Kutné Hoře, městu stříbra, které nám připravilo tak hezké chvíle, a vydat se vlakem směrem ku Praze.