Vzpomínka

Ráchel Bícová, 29.5.2022

V tomto kostele byla moje tchyně kdysi pokřtěná. Tady se vdávala ve svých sněhurkovských šatech. Dala tu pokřtít své tři děti a dvě z nich tu měly svatbu. A tady se s ní dnes také loučíme. Můj muž si mě vzal díky tomu, že mě jeho maminka doporučila. „Ta Ráchel, ta by mi nevadila…“ sdělila mu v době, kdy jsme spolu ještě nechodili, ale objevovala jsem se u nich doma docela často. Tchyně mě tedy schválila dřív, než Honzovi pořádně došlo, že bychom se mohli dát dohromady. Když jsme pak jí a tatínkovi v kuchyni v Milešovské oznámili, že jsme spolu začali chodit, rozzářila se, objala mě a nadšeně oznámila „Tak tě vítám do rodiny!“

Vždycky dokázala lidem dát najevo, že jsou u ní vítaní. Vždycky ráda viděla kohokoliv z rodiny a přilehlého okolí. Bylo pro mě tak nějak normální říkat jí „mami“, protože to bylo to, čím byla především – mámou, babičkou, prababičkou. Každého zahrnula péčí, někdy ať už se nám to líbilo, nebo ne, ale prostě si nemohla pomoct.

Občas někoho zaskočila historkami z mládí, které jako by neodpovídaly prvnímu dojmu důstojné paní, který z ní lidé mohli mít – třeba jak tancovala na stole nebo jak si ostříhala své dlouhé zrzavé vlasy a naštvala tím svého tatínka. Ale kdo jsme ji znali blíže, věděli jsme, že měla svou hlavu nejen v mládí, ale celý život.

Byla přebornicí v AZ kvízu, byla pletařkou ponožek a hraček nejen pro vnoučata a pravnoučata, ale široké okolo, luštila křížovky, četla detektivky… Pro naše děti byla pohádkovou babičkou, co s nimi mastila kanastu, četla jim pohádky, vodila je na kroužky. Nezáleželo na tom, co měly moje děti na vysvědčení – a že nebylo vždycky zrovna nějak úchvatné – stejně byla schopná je vždycky ocenit, povzbudit. Dokázala velkoryse mávnout rukou nad tím, co se nepodařilo. Při jednom z našich posledních setkání byla nadšená z nějakého mého úspěchu a komentovala to slovy: „Já jsem na tebe tak hrdá! Já jsem hrdá na všechny svý děti!“ Byla neuvěřitelná v tom, jak fandila každému ze své široké rodiny.

Vzala na sebe také funkci rodinného zpravodaje. Měli jsme ji místo rodinné facebookové skupiny, stačilo k ní zajít na kafe nebo jí zavolat a věděli jsme podrobně všechno – co kdo z rodiny právě dělá, co prožívá, co se mu podařilo i co ho trápí.

Když na ni vzpomínáme, je přirozené, že vzpomínáme zároveň i na tátu. Tatínek byl vášnivý varhanář a maminka ho věrně, byť přiznejme si, ne vždy s nadšením, následovala. Opravili tak spolu na 52 varhan a harmonií v evangelických sborech po celé republice. Když tatínek před 17 lety zemřel, maminka si zvykala na novou životní situaci dlouho. Jako by najednou nevěděla, co si počít. Obdivovala jsem, jak přes svůj hluboký smutek nakonec našla novou životní náplň a došla vnitřního smíření. Na své tchyni jsem také obdivovala, že nelpěla na minulosti. Byla schopná se rozloučit s věcmi a rozdat je po rodině, nevyžívala se v nostalgii. Místo toho dokázala žít přítomným okamžikem, radovat se z malých věcí. Byla trpělivá, laskavá a nezáviděla.

Když někdo zemře, většinou se na pohřbech či rozloučeních vyzdvihuje, jakých úspěchů dosáhl, a myslí se tím obvykle ty pracovní. Jak jsem zažila svou tchýňku, nějaké pracovní úspěchy jí byly úplně fuk. Jejím úspěchem bylo, že se její široká rodina ráda schází a má se ráda – ostatně sešla se i tady. Jejím úspěchem byla láska – která zůstává v jejích dětech, vnoučatech, pravnoučatech, kterou můžeme nést a předávat dál. Protože láska je to jediné, co nepomíjí.