Každý týden si můžete poslechnout na www.e-cirkev.cz/aktuality/slovo-na-doma úvahu farářky či faráře naší církve. Z posledních týdnů jsme vybrali #252 Jakuba Pavlúse, faráře sboru v Šumperku
Jeremjáš 17, 5–8:
Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. 6 Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. 7 Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. 8 Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“
Když čtu tyto verše, přichází my na mysl trojice slov: rozkvět, vzrůst a plodnost. V mé mysli se u toho objevují vzpomínky na malokarpatské bukové lesy a všechny ty majestátné letité buky které v nich lze najít. Chodíval jsem do těch lesů od mala na túry, a přirostli mi srdci. Před očima mám obrazy na Moravských luk v Bílých Karpatech, plné vzácných druhů bylin, květů, solitérních Dubů a Oskoruší. Chodívám se tam procházet vždy, když jsme u manželčiných rodičů. V neposlední řadě si vzpomenu také na mohutný ořech zasazený před farou na mém prvním působišti na Slovensku, i v těch nejteplejších letních dnech se pod ním dalo schovat v jeho stínu, pod jeho zeleným listím.
Dalo by se jistě pokračovat, vždyť i Jeseníky a městské parky v Šumperku jsou plné mohutných letitých prospívajících stromů a různých druhů bylin a živočichů, také jsou v rozkvětu. Při pěší turistice nebo vycházce nás tyto stromy zastaví. Dorůstají do obrovské výšky a obvodu, stávají se orientačními body. Tam, kde rostou, poskytují stín, úkryt a obživu pro množství jiných živých tvorů.
Takový obraz života člověka, který důvěřuje Bohu, před nás klade i Jeremiáš. Ten, kdo žije důvěrou v Boha, je napojen na hluboký zdroj živin, který vede k plodnosti, vzrůstu a rozkvětu v dobrých i těžkých časech. Stává se orientačním bodem, lidé si k němu rádi přijdou odpočinout a načerpat nové síly, protože v zlých i dobrých časech přináší dobré ovoce.
Život s Bohem je v tom nejlepším smyslu slova radikální. Stejně jako kořen (radix) stromu dosahuje k potoku, sahá kořen (srdce) člověka k Bohu v naprosté důvěře. Slovo „radikální“ obvykle používáme k popisu něčeho extrémního nebo revolučního. Ale v kontextu 17. kapitoly Jeremiáše je radikální charakter života s Bohem normální, zdravý a vede k rozkvětu, vzrůstu a plodnosti.
Protikladem k dobře zakořeněnému stromu u Jeremjáše je „pouštní keř“, který trpí v pustině, kde není dostatek deště a poblíž žádný potok. Keř obývá „vyprahlá místa pustiny, v neobydlené solné zemi“. (v. 6) K takovému keři je přirovnán člověk, který vkládá důvěru spíše v lidi než v Boha; jsou to ti, „kteří doufají v pouhé tělo“. (v. 5) Důsledek je jasný – ti, kdo spoléhají na omezené lidské zdroje a lidskou moudrost, třeba i vlastní zdroje a vlastní moudrost, jsou jako keř s kořeny, které nikam nesahají a ve zlých časech nemají z čeho čerpat.
Ty protiklady jsou samozřejmě extrémní. Vycházejí z předpokladu, že v tomto případě neexistuje „zlatá střední cesta“. V kritických situacích je totiž otázka, kam vkládáme svou důvěru, otázkou života a smrti. Žádný strom ani keř nemůže přežít bez dobrých kořenů. Neexistují žádné náhražky.
Metafora seschlého keře nebo dobře vyživovaného stromu je intenzivnější a přesvědčivější, když si uvědomíme, že Jeremiáš tento text napsal pro lidi, kteří nedostatek vody moc dobře znali, kteří žili blízko pouště, které touha po vodě dost dobře charakterizuje. Najít v okolí Izraele poušť, nebo step, zažít těchto končinách opravdové sucho a nesnesitelný žár slunka nebylo a není nijak výjimečné.
V Jeremiášově básni zažívá sucho jak strom, tak keř. Ale strom zasazený u vody vydrží a sucho nejen přežije, zůstává vitální a přináší dobré plody. Zásadním rozdílem je zakořeněnost.
Každý člověk v životě prochází obdobím sucha, obdobím bojů, kdy se nám Bůh může zdát daleko nebo kdy na nás silně doléhají životní stresy způsobené návalem povinností, či nemoci. Ale naše spojení s Bohem, se zdrojem života nám umožňuje nejen přežít, ale plodně prožít i ta nejtěžší období.
Jsme zváni k tomu zakořenit se, celkem pevně, ne v dogmatu, ale v důvěře k Bohu samotnému, napojit se na cenný zdroj síly k životu. Všichni bez výjimky, ti kterým se zrovna daří, i ti, kterým se všechno sype pod rukama. Toto napojení nám samozřejmě nezaručí život bez těžkostí, dá nám něco cennějšího, sílu všechny těžkosti překonat se vztyčenou hlavou, s vědomím, že nejsme sami.
Amen.
Modlitba:
Milosrdný Bože, ty jsi pramenem a oporou našeho života. Pomoz nám, abychom důvěřovali tvému slovu a tvému příslibu, neboť ty jediný jsi naší nadějí a bezpečím. Amen!
Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná.
Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach,
internetovou .
Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail:
nebo přímo redaktorům).
5078
kB