Vinohradský sbor ČCE

Rozloučení s Ivankou Bícovou

Petr Sláma, 29. 5. 2022

Ž 103 a Lk 17, 11–19

Jestli si to Pán Ježíš nějak nespletl, když říká Samařanovi „tvá víra tě zachránila“? V tom příběhu přece nejde o víru, ale o vděčnost. Samařan jako jediný se vrátil, aby poděkoval, když byl spolu s devíti dalšími uzdraven. Proto bychom spíš čekali, že Ježíš nakonec řekne „vstaň, tvá vděčnost tě zachránila“. Ale on místo toho mluví o víře. Co když je to ale naschvál, abychom si uvědomili, jak úzce spolu souvisí víra a vděčnost? Ne že by víra a vděčnost znamenaly úplně totéž, ale jako by se mezi nimi přelévaly významy. Jako by vděčnost byla tou nejdůležitější součástí víry. Ivanka Bícová by nad takovým teoretizováním asi zakroutila hlavou. Ivanka neříkám proto, že bych se nějak důvěrně znal, ale proto, že ji tak pan farář – Bedřich Jerie? – pojmenoval. Já jsem ji pak vnímal vždycky spíše z dálky – jako ženu Jiřího Bíci a sestru sestry Blanky Novotné, která s ní vždycky po bohoslužbách seděla – ještě s Dagmar Bružovou, Jitkou Pšeničkovou, Alenou Zikmundovou nebo Martou Kadlecovou, ženskými sloupy tohoto sboru, u kafe, vždy střízlivě elegantní. Takže víra a vděčnost – jsou jako záměnné? Možná to tak není úplně vždycky, ale v dnešním příběhu ano. Vypráví o tom, jak se deset lidí na své životní cestě, na svém hledání šťastného života, potkalo s Kristem, ale jen jeden z těch deseti si uvědomil, čeho se mu vlastně dostalo, a vážil cestu zpátky k dárci toho všeho. Když jsme se bavili s Petrem, Ivanou a Honzou o jejich mamince (a nešlo se přitom nebavit taky o jejich tatínkovi Jiřím), otevřeli mi oči pro ten zvláštní rys jejího života, kterým byla vděčnost. Je to nakonec i na smutečním oznámení: „Dobrořeč, má duše Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.“ (Ž 103,2) Ivanka Skalická se narodila do rodiny květináře, který do Prahy přišel z Východních Čech. Žili na pomezí Vršovic a Strašnic, měli tři dcery a chodili do sboru na Vinohrady – nebo spíš do tehdy se osamostatňujících Vršovic. Zde se Ivanka poznala s Jiřím, po svatbě s mladým inženýrem dostali na několik let umístěnku do Bratislavy. Po návratu do Prahy žili až do smrti v bytě na Milešovské ulici poblíž Jiřího z Poděbrad. Tam se jim narodili Petr, Ivana a Honza. Odtud chodili do vinohradského sboru a v létě jezdili do evangelického střediska v Chotěboři. Zde koření nadprůměrná církevní socializace všech tří dětí Bícových. Jejich mimopražské kamarády z Chotěboře pak během roku rodiče hostívali ve svém bytě při jejich výpravách do Prahy. Ivanka pracovala jako úřednice státní meliorační správy při ministerstvu zemědělství, Jiří ve Státním výzkumném ústavu pro stavbu strojů („pro srandu strojů“ říkali doma) v Běchovicích. V duchu si představuju jejich domácnost jako oázu nebo rezervací pražského evangelictví, činžovní byt na kraji Vinohrad, ve kterém jsou často návštěvy, se spoustou knih, kde při všech provozních povinnostech a doprovodných hádkách a napětích se také občas zpívá, modlí, čte z Bible, diskutuje o víře, o Holešovicích, o politice?, ale někdo k tomu musí navařit, vyprat a vyžehlit (a zdá se mi, že s genderovým stereotypem to Bícovi nijak příliš nehrotili). Když děti odrůstaly, objevil Jiří své nové povolání – opravy varhan v evangelických sborech napříč Čech a Moravy. V rozhovoru v časopise Hrozen z roku 2007 zachytila Jana Šarounová Ivanku, jak vzpomíná: Jezdili jsme spolu o dovolených, všechny dovolené od Jirkových padesátin jsme trávili na opravách varhan. První zrekonstruované varhany byly ve Sloupnici, to trvalo 8 let, některé píšťaly tam Jiří dokonce sám dodělával. Místní sbor moc pomáhal, pracovali na tom sami. My tam mohli jet jen na víkend, když potřebovali poradit, jinak jsme chodili do práce. Když šel Jiří do důchodu, začal se tomu věnovat naplno. Já ještě pracovala a on začal jezdit sám. Rok před důchodem jsem se ale rozhodla skončit s prací a jezdit s ním – při opravě jedněch varhan si stoupl tak, že málem přepadl z kruchty. To byl také zázrak, že se mu nic nestalo, poranil si jen nohu, ale já věděla, že už ho nenechám jezdit samotného. O kus dál v tom rozhovoru přiznává, jak důležité pro ni bylo, že Jiří o té varhanářské práci neříkal „já dělám,“ ale „my děláme“. Byla součástí díla, které dávalo hluboký smysl, a byla za to vděčná. Smysl toho všeho a vděčnost za to všechno se jí asi neukazovaly vždycky jen tak samy od sebe. Často o ně, o smysl a o vděčnost, při pohledu kolem sebe v církvi a ve sboru i ve společnosti a v rodině, musela zabojovat. A tím se vracíme k tomu Samařanovi, který také zabojoval o smysl a vděčnost: uměl se zastavit, vzít vážně sám sebe, svou bolest a svoje uzdravení – a nakonec se vrátil „a velikým hlasem velebil Boha“. Neslyšel jsem, že by to Ivanka Bícová dělala velikým hlasem, ale právě: říkala to za sebe svým hlasem, spíše beze slov. Ledacos v životě musela skousnout, mnohé dopadlo jinak, než jak si třeba zkraje představovala. Vděčnost je fuška. Znamená umět se zastavit, přestat si hladit svoje ambice a plány a obejmout to, co je, zastavit se u toho, co bylo v životě pěkné, i u toho, co třeba nebylo, a zabalit to druhé do toho prvního, vzít to jako celek toho, co nakonec vytváří balík našeho života, se kterým se každý z nás navrátíme k Pánu Bohu. Někdo, jako těch devět uzdravených, si to kalí životem a drobné i větší zkušenosti záchrany bere jako samozřejmost, jako že „no to je dost, že už jsem na tom zase jako druzí“. Možná to těch devět, kteří život brali nárokově, v životě dotáhlo dál. Šlapali dál a zbytečně se nezdržovali. Ale s čím nakonec přijdou před Pána, když ne s vděčností? Když za něco děkuju, tak uznávám, že na to nemám nárok. A jestli to přesto mám, tak jedině díky tomu, že jsem to dostal. Ale když jsem to dostal, tak to můj zrak obrací k tomu, kdo je dárcem. Sestra Bícová věděla, ke komu jako k dárci všeho dobrého v životě obracet svůj zrak. A proto o ní a o celém jejím životě platí to, co Ježíš řekl tomu Samařanovi: Tvá víra tě zachránila. A my jsme se dnes sešli, abychom se obrátili k nebeskému Otci a poděkovali mu za krásný a plný, plodný, opravdový a z Boží milosti nakonec zachráněný život Vaší maminky, sestry, babičky, prababičky, přítelkyně: Pane Bože, děkujeme ti za Ivanku Bícovou. Amen

číslo 221, červen 2022
předchozí   další

Obsah

Kázání
Přímluvná modlitba
Jak bylo letos na synodu?
Evropské biblické dialogy 2022
Zprávy ze staršovstva
Sborový večírek před prázdninami
Ptáme se presbyterů
Předletní Booklub
Rozloučení s Ivankou Bícovou
Vzpomínka
Vzpomínka Jarmily Filipiové
Slovo na doma
Rozhovor o (nejen) nedělce
Care sorelle, cari fratelli, benvenuti a Praga!
Noc kostelů
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).