Kázání v neděli 22. 5. 2022 (Zdeněk Šorm)

Čtení: 1. Samuelova 22, 1 – 5

Text: 1. Sam 24, 1 – 21

Bratři a sestry, říká se, že kdo uteče, vyhraje. Zní to dost zbaběle, ale v jistém smyslu je to určitě oprávněné. Vždycky není nutné se se vším potýkat a každou překážku nebo zášť přijmout jako výzvu k zápasu. Sám Ježíš přece radí učedníkům: Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného. Bránit vlastní pozice může vést někdy k větším deformacím, než je vyklidit a začít v důvěře jinde. I útěkem se může dobrá věc rozšířit. O tom máme v bibli celou knihu Skutků. I útěk může nakonec přinést větší užitek než urputný boj. Není vždycky třeba hrát si na hrdiny. Někdy je ovšem dobré tu žhavou půdu pod nohama mít, a dokonce se na ní ze svého útěku vrátit. A to i tehdy, když přitom člověk riskuje vlastní život. Alespoň Bůh to tak vidí. Z moabského azylu vrací Davida do Judska. Vyzývá ho ústy proroka, aby šel tam, kde se dají očekávat přinejmenším konflikty a nepřátelství, ale s největší pravděpodobností půjde rovnou o život. Podobně tomu bylo i u Abrahama, Jákoba nebo Mojžíše. Vlastně se to táhne celou biblí: Bůh svoje vyvolené z nebezpečí nejen vytrhuje a zachraňuje, ale také je do něho uvádí, z útěku a úkrytu před ním, je vrací zpátky. Asi je třeba, abychom tu konfrontaci s násilím a nepřátelstvím také prožili. Bez ní bychom nejspíš ke skutečné důvěře nedospěli. Zbyla by z ní jen křehká iluze a příčina selhání. Byla by jen věčným útěkem. Konfrontace s lidskou zlobou, s hrozbou násilí, s podlostí, zbabělostí, s rizikem a také s vlastní úzkostí má svůj dobrý význam. Kdo se jim snaží pouze vyhýbat, ten se Bohu vzdaluje, odmítá jeho cestu k pravdě, ke svobodě a k životu. Skrze tu konfrontaci nás k nim totiž Bůh vede a naši víru tříbí. Jeden příklad za všechny:
Když křesťanství vyzdvihuje, jako to, co je životně důležité a nosné, lásku, věrnost a úctu, stěží se najde někdo, kdo by nesouhlasil. Každý soudný člověk si uvědomuje, jak jsou pro život potřebné a žádoucí. Bibli, která je staví na první místo, dáme bezpochyby za pravdu.

Jenomže, co když s nimi nepochodíte? Co když přes všechnu dobrou vůli a přesto, že se v nich cele nasadíte, setkáte se jenom s nenávistí a zlobou? Co když je odpovědí na vaši prokázanou věrnost a úctu jenom nepřátelství, které se vás snaží za každou cenu zlikvidovat? To se přece stává. Davidův příběh je toho názornou ukázkou. A možná jste to v nějaké podobě také prožili. Dokud to na vás osobně nedolehne, je snadné vidět v lásce jediné správné řešení. Ale co potom? Lze pak ještě v lásce a věrnosti vytrvat? Lze k ní mít ještě důvěru? A jak? A co to potom vlastně znamená? Že přesto přese všechno nebudu druhého vnímat jako nepřítele? Že vůči němu nepocítím hněv ani touhu, aby za to bezpráví dostal co proto? Že mě vůbec nenapadne myšlenka na pomstu nebo na odvetu? A je to vůbec v silách člověka, aby se takhle ovládal? Na první pohled to podle téhle epizody u jeskyně Én–gedí vypadá, že ano. A snad může být člověku opravdu dáno, že v něm křivda ani strach o život žádné nepřátelství a hněv nevzbudí. Ale to je právě obrovský dar a milost, který není v naší moci. Co se jí, tedy nás, týče, je spíš důležité číst pozorně a všimnout si, že i David mluví o pomstě, o soudu a o spravedlivém trestu. Ani jemu se myšlenky na ně nevyhnuly.

Je pravdivé a důležité připustit si, že se objeví, že v nás pracují, že je potlačit neumíme a snad ani nemáme. Přesvědčit sebe sama, že náš cit pro spravedlnost nemá s tou boží vůbec nic společného, to by také mohlo skončit v naprosté apatii a lhostejnosti. Někdy jsou bezpráví a křivda tak evidentní, že by to šlo jen za cenu úplné rezignace na spravedlnost a popření jakékoli solidarity. Náš cit pro ni je také dar od Boha. A jak říká Ježíš, blaze tomu, u koho neotupěl, kdo po spravedlnosti stále žízní, kdo se s bezprávím jednoduše nesmíří nebo všechno nezrelativizuje, aby ho ta žízeň netrápila. To, co se v nás proti křivdě a bezpráví bouří, nemáme potlačit. Ona to také bývá většinou iluze, když si myslíme, že se nám to daří. To, co si nepřiznáme, nezmizí, jen nás to ovlivňuje bez našeho vědomí. Skrytě to formuje třeba i naši zbožnost. A to je základ svévole, která popírá lásku. Je lepší si to připustit a všimnout si toho i v tomto příběhu. Pak můžeme teprve dojít k tomu, co náš spravedlivý hněv udrží na uzdě, co nám pomůže i ty, které opravdu vnímáme jako nepřátele, ochránit před svévolí. A o tom, víc než o našich pocitech, je láska. Život je totiž plný paradoxů a karta se může v mžiku obrátit. Ze štvané zvěře je najednou ten, kdo má svého pronásledovatele totálně v hrsti. Může si s ním dělat, co chce. Davidovi přátelé v tom vidí přímo naplnění božího zaslíbení: Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: Vydám ti do rukou tvého nepřítele. Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí. Také David chápe ten zvrat jako dar od Boha: dnes v jeskyni tě Hospodin vydal do mých rukou. Jenomže u toho neskončí. Bůh pro něho není jenom strůjce vnější situace, příležitostí, které se člověku nabízejí. Bůh je pro něho především tím, kdo stanovuje pravidla, která je třeba respektovat bez ohledu na situaci. Jimi je vázán ve svém svědomí, a proto ví, že nemůže se Saulem naložit, jak se mu zlíbí, i když tomu příležitost přeje.

Oba ty přístupy vypadají zbožně, ale je v nich obrovský a podstatný rozdíl. Pokud je pro nás Bůh jenom autorem vnějších událostí, strůjcem výhodných možností, pak má svévole volný prostor, pak si lze posvětit cokoli, třeba i vražednou nenávist. Pokud ho přijímáme především jako apel na naše svědomí, jako důvod bezpodmínečného respektu, pak je šance udržet sebe sama i své přátele na uzdě, nepropadnout díky výhodným podmínkám ani díky citu pro spravedlnost svévoli.

Zbožnost zkrátka není všechno. Rozhodující je, kým v ní pro nás Bůh je. Na tom podstatně záleží. A v téhle souvislosti nám ten příběh klade ještě jednu otázku. Totiž, zda je dobré představovat Boha jenom jako laskavého Otce, o což se my, dnešní křesťané, většinou snažíme? Bůh jako soudce, trestající Bůh, Bůh mstitel, který rázně skoncuje s nepřáteli – to je nám cizí. Taková představa se nám příčí, přijde nám krutá, agresivní. Snažíme se dokázat, že v Kristu Bůh svůj obraz poopravil, že Bůh Nového zákona je jiný. Ale je to opravdu tak? Jednak i v Novém zákoně najdete místa, která tak o Bohu mluví. A jednak, bylo by opravdu dobré, kdyby tam nebyly? Získala by tím skutečně láska větší prostor a sílu? Byli bychom díky tomu laskavější? Není tomu spíš tak, že na to, co od Boha oddělíme, zůstaneme sami? Že to, co vyjmeme z jeho působnosti, jenom zařadíme do své? Že se toho dřív nebo později chopíme sami a podle sebe? Ono to totiž prostě nezmizí. Touha po pomstě, po odvetě, po trestu, po soudu se v nás ozývá. V konfrontaci s křivdou, bezprávím a násilím se jí člověk neubrání. Ozývala se i v Davidovi. Ten ji ale měl komu svěřit a přenechat, a proto jí nemusel propadnout. Komu ji ale přenecháme my, pokud pro nás bude nemyslitelné ji s Bohem spojovat? Víra v Boha mstitele totiž vůbec nemusí být agresivní. A prosba o ni vůbec nemusí posílit krvežíznivost, naopak může být silou, která naši ruku zadrží, aby jí nepodlehla sama.

Kdo smí důvěřovat, že Bůh pomstu vykoná za něj, ten se jí nemusí chopit sám. Ten může svoje síly napřít k zápasu proti zlému úplně jiným směrem. Třeba jako David, který se pak, jak jen může, snaží Saula zbavit pocitu ohrožení a strachu, z nichž jeho nenávist roste. „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem,“ vybízí Ježíš i apoštol Pavel. Zní nám to naivně a absurdně. Ale právě v té absurditě je šance, že protivníkovi – jako Saulovi – něco dojde a něco se změní: Kdypak někdo najde svého nepřítele a nechá ho odejít v dobrém? Kéž tě Hospodin odmění dobrým za to, cos mi dnes učinil. Věru, teď už vím, že kralovat budeš určitě ty. Jisté to ovšem není. Nenávist má svoji setrvačnost a lidské svědomí má někdy opravdu hroší kůži. Však i Saul za chvíli Davida zase pronásledoval. Hodnota a smysl jednání ale nikdy není jenom v bezprostředním výsledku. Nepřátelé přicházejí a odcházejí, ale svou důvěrou a respektem spolutvoříme svět, ve kterém budeme žít. Amen.