Kázání v neděli 5. 12. 2021 (Zdeněk Šorm) Čtení: Lukáš 1,26–38 Text: Lukáš 1,39 – 56 Sestry a bratři, advent je zvláštní čas – pojmenovaný, nadepsaný. Nejde v něm prostě jen o vteřiny, minuty, hodiny, dny a noci. Není to prázdný nepopsaný list. Nejsou to jen volné kolonky v diáři, kam bychom mohli vpisovat svoje schůzky, povinnosti a úkoly. Ten nadpis určuje jeho náplň, poukazuje na to, že už nějaký obsah má. I kdybychom si ho rozvrhli sebelépe a podařilo se nám splnit všechno, co jsme si předsevzali, pokud to určení pomineme, jsme vedle. V adventu zkrátka nejsme tím, že je dneska 5. prosince a do Vánoc zbývá už jen 19 dní. V adventu jsme, pokud těmto dnům nedáváme obsah sami, pokud si tím nadpisem dáme říct a ukázat, k čemu ten čas vlastně máme, pokud ho určuje to, co přichází. Zdá se, že o tom ani není třeba mluvit. Vánoce přece už dlouhou dobu diktují, čemu se věnujeme a nač myslíme. Snad žádné jiné svátky nám nezaberou tolik času a tolik ho neovlivní. Zaměstnávají naši mysl i ruce dlouho dopředu. Jsou přítomné skoro ve všem, co děláme. A nemyslím teď jenom na ty konzumní přípravy – na nakupování, pečení, úklid, výzdobu atd. Koná se i mnoho duchovních setkání, koncertů, divadel a my se na nich podílíme. A všechnu tu krásu nechystáme jenom pro sebe, myslíme přitom na druhé. Ostatně i ty materiální věci – dárky, cukroví, dobroty apod. – nejsou přece jen pro nás. Chceme jimi udělat radost druhým. Jsou, nebo určitě mohou být, výrazem lásky a vztahů. Kdo se nad ně příliš snadno povznáší, tomu nejspíš ušlo, že Vánoce jsou právě o vtělení lásky, o slovu, které se stalo tělem, jak píše Jan. Duchovní Vánoce bez všech těch konkrétních materiálních projevů zájmu a lásky by měly s těmi biblickými máloco společného. Všechny ty přípravy mají svůj dobrý smysl a nechci žádnou shazovat. Je dobré, že se všechno tohle děje a že tomu věnujeme čas. A přesto, když si vybavím, nebo čtu, ta biblická předvánoční vyprávění, mám vždycky takový divný pocit, že nám něco uniklo, že jsme tomu příchodu, o kterém advent je, tak úplně neporozuměli. Příchod avizuje navštívení, návštěvu. Jak jsme to četli minulou neděli, někdo nám ťuká na dveře, někdo chce vstoupit. A ta biblická navštívení jsou skoro vždycky nečekaná, překvapivá a znamenají často čáru přes rozpočet. V případě Marie to tak rozhodně je. Veselka se jí pěkně zkomplikuje. Ale ono je tomu tak vlastně trochu u každé návštěvy. Návštěva vstupuje do našich plánů, žádá si náš čas. A má-li při ní dojít opravdu k setkání, nikdy ji nemůžeme mít plně ve své režii. Musí při ní být prostor pro to, co do ní vnese náš návštěvník. A máme při těch svých přípravách i v tom, co jsme nachystali, tenhle čas a prostor? Máme místo na to, co nás třeba vyruší, co je zkomplikuje? Návštěvu bude asi vítat jenom ten, pro koho nebude nejdůležitější, aby stihl všechno, co si předsevzal, aby všechno dopadlo tak, jak si to přichystal a naplánoval. Komu půjde jen o to, ten se nejspíš žádnou návštěvou rušit nedá a nikoho do svého života vstoupit nenechá. Možná se mu tak podaří užít si svoje Vánoce dokonale, ale s těmi božími se nejspíš mine. Příprava na ně totiž spočívá právě v ochotě přijmout i to, co nás z našich příprav a představ vyruší; spočívá právě v tom, abychom se ve svém spěchu nechali zarazit, abychom uměli zabrzdit svoji vůli a cílevědomost a dovedli spolu s Marií říct: „… staň se mi podle tvého slova.“ Tak začíná účast nás lidí na božích Vánocích – ochotou nechat stranou svoje představy o tom, co a jak se má stát, a být Bohu k dispozici. Ale pozor, i tohle lze slyšet po svém. Uštvaní svými přípravami na Vánoce, bychom možná také rádi vystoupili z předvánočního shonu, zastavili se a spočinuli. V uspěchaném čase toužíme po zklidnění. Jenomže on tady ten příběh nekončí. Namísto spočinutí je tu nový start, pohyb, cesta, dokonce i ten spěch. Marie, která se Bohu vydala, nezůstane na místě. „Staň se mi podle tvého slova“ pro ni neznamená přijmout pohodlnou roli loutky, za jejíž špagátky tahá někdo jiný. Neznamená to pro ni zůstat sedět jako ta pověstná panenka v koutě, dokud jí z něho události nevytáhnou. Naopak, vydá se na cestu – hned a spěšně. A od té chvíle jako by se s tím vycházením v evangeliu roztrhl pytel – vyjde Josef s Marií z Nazareta, vyjdou mudrci od východu, vydají se pastýři do Betléma a později všichni učedníci vyslyší pozvání „Pojď za mnou“… Všichni, kdo se v běhu svého života nechají Bohem zastavit – už od Abrahama, se vzápětí vydávají na cestu, spěchají. Právě to zastavení je nastartuje, uvede do pohybu. Jako by nás chtěl evangelista vyvést z omylu: Boží vůle není osud, ale výzva. Kdo jí řekl své „ano“, ten nezůstává na místě. Ten nechá to svoje opravdu za sebou a jde za tím, o čem slyšel. Touží se s tím potkat, touží být u toho, a proto tomu vychází vstříc. Vstupuje na cestu, na které se má boží vůle naplnit a chce být s těmi, na kterých se má naplnit. Když trochu předběhneme, můžeme si je vyjmenovat třeba podle chvalozpěvu Marie, nebo podle Ježíšových blahoslavenství: jsou to ponížení, hladoví, chudí duchem, plačící, milosrdní, dělníci pokoje anebo ti, kdo se v odpovědnosti Bohu nedovedou vyhnout potížím. Zkrátka ti, od kterých se spíš odvracíme, protože naši představu štěstí ruší. Ale Bůh spojuje naději právě s nimi. Pro pastýře to budou ti vystrčení za dveře. A pro Marii to byla zatím ještě bezdětná stárnoucí žena kněze, který už sám nevěřil tomu, co říkal, a tak nebyl s to žádnou naději ani sdělit. Do téhle společnosti spěchá ta, která přijala, že Bůh může přijít do lidského života a že v něm proto navzdory všemu lze čekat věci nevídané. Kupodivu to ale Alžbětě hned nevyklopí. Jenom pozdraví. Nic víc. Možná, že když člověku dojde, jak osobně se ho boží slovo týká, tak spíš ztichne a hrdlo se mu sevře. O tom, co nejbytostněji prožíváme, nemluvíme na potkání, pokud o tom vůbec mluvit dovedeme. Hlásat se dají jen naučené fráze, neosobní informace nebo novinky, které se nás zas tak moc netýkají. Věci skutečně svaté a životně důležité také neodhaluje naše výřečnost. Pro ně otvírá oči, mysl i ústa sám Bůh. Duchem svatým naplněna, promluví Alžběta. Ačkoli o tom zatím vůbec nic neslyšela, osloví svoji příbuznou, obyčejnou dívku z Nazareta, stejně jako předtím anděl: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána.“ – Milostí zahrnutá, Pán s tebou." To Bůh nám odhaluje zázračnost a milost ve všednosti. Když se ji pokoušíme zdůraznit my sami, dopadá to i při vší dobré vůli většinou bledě. Právě na Marii je to znát. V církevní věrouce se z ní stala jakási svatá superžena, neposkvrněná, milostiplná, nadpřirozená, dárkyně milosti, královna nebes, neobyčejná. Ale právě s tím se ten největší zázrak – zázrak milosti, kterou Bůh zahrnuje naši obyčejnost – vytratil. A spolu s ním i údiv nad tím, jak nás bez všech předpokladů boží láska navštěvuje. Ale právě nad tím se Marie nejvíc podiví a žasne. A Alžběta jakbysmet. K tomu navštívení nevidí žádný důvod ani předpoklad. A on také není. Ani u Marie, ani u Alžběty, ani u nás. Důvod je jinde – v Bohu, který chce být s námi, který chce sdílet náš život, který přichází, aby vstoupil do našich úzkostí a nadějí, stresů a radostí a spolu s námi je prožil včetně smrti. A proto je blahoslavená ne ta, která neposkvrněně počala, nebo zrodila a odkojila, ale ta, která uvěřila, že se splní, co jí bylo řečeno od Pána. A nejen ona – ale jak Ježíš dodává o pár kapitol dál – všichni, kdo slyší boží slovo a zachovávají je. Protože ono se naplní a věci, ve které nejsme s to ani doufat, protože na ně sami nemáme, se stanou. Kdo se na to spolehl, ten se může radovat a zpívat spolu s Marií, jak se velikost malejch provalí, i když jsou zatím nahoře ještě ti velcí. Amen. |
číslo 215, prosinec 2021 Obsah Kázání 5. 12. 2021Přímluvná modlitba Slovo k Adventu Zprávy ze staršovstva Adventní věnce Výlet do Roztok O vánoční hře Nocleženky Zdroje veselé mysli VI Dvě otázky Farář pro faráře Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |