Kázání v neděli 22. 1. 2023 (Zdeněk Šorm)

Čtení: Lukáš 15,1 – 7

Ezechiel 18,21 – 23

Bratři a sestry,

dneska začnu aktuálně a angažovaně. Pro někoho možná až příliš. Ale nedělám to proto, že bych chtěl vyměnit kázání za předvolební agitaci. Věřím, že přitom jde o něco mnohem základnějšího a podstatnějšího, o něco, co se týká našeho života a víry obecně.

Žijeme teď presidentskými volbami. První kolo máme za sebou, druhé nás tento týden čeká. Dostáváme se do finále. Volební kampaň vrcholí a přitvrzuje. Hodnověrnost kandidátů se prověřuje ze všech možných stran. Každý jejich výrok, gesto a postoj se hned propírá v médiích. A stejně tak jejich minulost. Znovu a znovu se vytahují na světlo všechna jejich minulá selhání. Znovu a znovu se na ně poukazuje jako na zásadní diskvalifikaci pro úřad presidenta.

Co se týče soupeřících kandidátů a jejich týmů, není se asi čemu divit. To je součást tvrdého předvolebního boje. I když je samozřejmě důležité rozlišovat, kdo se přitom věcně drží faktů a kdo si bohapustě vymýšlí, účelově fakta překrucuje a nestydatě otlouká druhému o hlavu něco, v čem sám vězí až po uši. Nebo dokonce lživě šíří paniku, při které kvůli svým zájmům ohrožuje bezpečnost celé země.

Za zásadní diskvalifikaci ovšem považují minulá selhání nejen pragmatičtí bojovníci, kterým se to hodí k odrovnání protivníka, ale i lidé, kteří se snaží odpovědně rozhodovat a jde jim především o mravnost a čistotu. Už v prvním kole byla pro některé překážka, aby volili jednoho z pozdějších vítězů. A i teď ve druhém znovu váhají, nebo alespoň neopomenou zdůraznit, že je to z nouze ctnost, kterou udělají jen s velkým sebezapřením. Jako třeba jeden z mých kolegů farářů na Facebooku.

Přiznám se, že mi to přijde zaslepené a pomýlené. Zvlášť u faráře a u věřících lidí. Pořád mě napadá, jak by při takovém lustrování dopadli bibličtí svědkové víry, na které se orientujeme a jichž si vážíme.

Jen si to vezměte – třeba Abraham, praotec věřících: opakovaně ustrašeně a prospěchářsky vydával vlastní ženu za sestru a klidně přitom vydal všanc její čest i boží zaslíbení. Nebo místo pevné důvěry přistoupil na zlý kompromis, který mu navrhla jeho žena, a když se zvrtl, dal jí volnou ruku, aby si se zneužitou Hagar dělala, co chce.

Další praotec víry Jákob lhal a podvedl bratra i otce, a nakonec tak protěžoval oblíbeného syna, že to málem vyústilo v tragédii bratrovraždy.

Legendární vůdce a zákonodárce Mojžíš si zase až do čtyřiceti užíval výhod a ochrany na dvoře faraona, který v té době krutě zotročoval jeho lid. A když pak neuspěl se svým radikalismem, tak prostě utekl a na porobený lid by si sám vůbec nevzpomněl.

Věhlasný král David nejen, že se dopustil cizoložství a ukradl ženu svému důstojníkovi, ale bezostyšně zosnoval i jeho vraždu.

A v Novém zákoně to není o nic lepší: Petr, ta skála, na níž má být zbudována církev, se při první krizové situaci sesypal jako domeček z karet a vědomě, s přísahou na rtech, se Krista zřekl a zapřel ho. A největší z apoštolů, Pavel, nejenže patřil k farizeům, tradičním protivníkům Ježíše, ale i asistoval těm, kteří kamenovali Štěpána, a sám pak křesťany aktivně a horlivě udával a pronásledoval a mnoho jich dostal do vězení.

Kdo z nich by obstál před tím pohledem, ve kterém člověka minulá selhání jednou provždy diskvalifikují? Kdo z nich by měl asi šanci v té současné volební kampani? K jejich diskreditaci by ani nebylo třeba bulvárních médií a investigativních novinářů, úplně by stačilo, co o nich sepsali jejich příznivci a ctitelé. Jak to, že nejsou v očích bible a v očích božích jednou provždy vyřízení a odepsaní? Jak to, že mohou dál lidi vést a být i pro nás orientačními body? Copak Bohu a bibli nesejde na mravnosti?!

Anebo, že by naopak nám při tom zásadním důrazu na morálku něco podstatného z toho biblického a božího pohledu uniklo? Odpovídá skutečně ten náš ideál a nárok neposkvrněnosti, ve které člověk nikdy neselhal a nikdy si nezadal, pravdě a božímu slovu? Není to spíš nebezpečná a destruktivní iluze a lež? Apoštol Jan alespoň právě něco takového ve svém dopise naznačuje: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není?. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z Boha lháře a jeho slovo v nás není.“

Neměli bychom se mnohem víc obávat těch, kdo sebevědomě vystupují, jako by nikdy neselhali a nepochybili, nemají si co vyčítat a mluví jen o tom, jak všechno skvěle zvládli než těch, kdo svoje pochybení přiznávají a nejsou na ně hrdí? Z evangelijních příběhů je alespoň zřejmé, že podle Ježíše lidi pro boží království nediskvalifikují jejich hříchy a nedostatky, ale samospravedlnost. Ta je nemilosrdná a vražedná, protože při ní člověk ztrácí střízlivost a sebekritičnost, posvětí si cokoli a sám se staví na místo boží.

A já se obávám, že jí tím nárokem bezúhonnosti, kterou pro nás každé selhání definitivně popírá, jenom nahráváme. Zaháníme se navzájem do její pasti. Živíme tuhle nebezpečnou iluzi. Chceme být zásadoví, jsme zaujati pro pravdu a spravedlnost, a přitom nám uniká jedno z nejzákladnějších biblických vyznání o člověku, totiž že nikdo není bez hříchu, ani jeden.

To není řečeno proto, abychom se neustále ubíjeli pocitem viny. Ani to není omluva pro nezodpovědnost a výzva k mravnímu relativismu ve smyslu „Nikdo není dokonalý, tak co?“. To je osvobození ze zajetí zlé iluze, ve které požadavkem neskutečné bezúhonnosti, jenom podrážíme skutečnému úsilí o změnu k dobrému nohy a zbavujeme ho smyslu.

Pokud je pro nás rozhodující jenom minulost a ne to, co člověk dělá, pak nemá cenu, aby se o něco snažil. Pak ho jen zafixujeme v jeho minulosti. Netrvat na bezúhonnosti a nepřipomínat minulá selhání, pokud člověk jedná jinak, není projev lhostejné benevolence, ale – jak ukazují slova proroka i Ježíšova podobenství – je to naopak projev pravdivého a poctivého pohledu na člověka, kterému na spravedlnosti opravdu záleží. Proto Bůh nelustruje, nepřipomíná pořád naše nepravosti, ale neustále zve k tomu, aby se člověk změnil, dává k té změně prostor svým odpuštěním a garantuje její smysl. Protože mu skutečně jde o spravedlnost, o to, aby se opravdu děla mezi lidmi, a ne aby ji neúprosným účetnictvím předem pohřbil.

Rozhodující v jeho očích není, jestli se někdo nikdy ničeho nedopustil a nepochybil, ale jestli to nahlédl, změnil se a jedná jinak. Z toho se Bůh raduje víc než z domnělé dokonalosti, která žádné odpuštění a změnu nepotřebuje. Bible totiž ve své poctivosti a střízlivosti žádné takové lidi nezná. A život není okamžik ani stav, život je příběh, život je cesta. Podstatné je, odkud kam vede, a kam na ní člověk došel, ne jestli přitom škobrtal.

A k tomu zve Bůh skrze proroka a v Ježíši Kristu i nás. Abychom se spolu s ním i s celým nebem radovali ze změny člověka. Aby pro nás bylo rozhodující, že své pochybení nahlédl a jedná jinak. Abychom z jeho minulosti neudělali osud, který každou změnu pohřbí. Abychom nepodlehli té nebezpečné iluzi, která trvá na neposkvrněnosti bez ohledu na to, kam se člověk posunul a co teď dělá. Abychom nebyli samospravedlivými hrobníky, ale spolutvůrci spravedlnosti. A to se vůbec netýká jenom voleb. Ale i při nich je dobré mít to na paměti. Amen.