Sborová vycházka podél Rokytky

V neděli 5. února po menším obědě, který jsme si připravili či ohřáli v kuchyňce našeho sboru, vyrazila skupinka odhodlaných členů a přátel poznávat pražskou přírodu. Jeli jsme tramvají od vodárny na konečnou na Jarově. Cestou přistoupila sestra Markéta a bylo nás akorát do „tuctu“. Z tramvaje svižně vykročila Jana, která cestu dobře zná z procházek s vnoučaty. Prošli jsme novou výstavbou a krátkým úsekem „zemí nikoho“. Někteří již netrpělivě vyhlíželi tok Rokytky, a záhy se dočkali.

Slovo „rokyta“, které dalo jejímu jménu základ, je staroslovanské pojmenování vrby, kterými je říčka lemována dodnes. Rokytka pramení v Říčanském lese a s délkou 37 kilometrů je nejdelším pražským potokem. Dříve zde byla venkovská krajina a jezdívalo se sem z „Velké Prahy“ na výlety. Vodní síla Rokytky byla využita k pohonu několika mlýnů (dodnes nám to připomínají jejich názvy) a v 19. století zde vzniklo několik továren.

Začátkem 20. století došlo k regulaci říčky. Od Libně po Hloubětín se Rokytka napřímila, prohloubila a zpevnila. Na tyto práce byli najímáni italští dělníci, tzv. barabové, kteří se podíleli i na náročných stavbách mimo Prahu. V minulém režimu lákalo okolí Rokytky k výletům leda podivíny. Nyní se pražský magistrát snaží přivést Rokytku zpět do jejího přirozeného koryta a celá oblast je revitalizována. Jsou zde bytové a sportovní komplexy a dětská hřiště. Pokračovali jsme po proudu Rokytky loučkou s meandry. Je to příjemné místo k procházkám či jízdě na kole nebo bruslích. Počasí bylo trochu mrazivé, ale slunečné. Na louce nás překvapily drobné žluté květy, první poslové jara. Podešli jsme železniční trať a ocitli jsme se u Hořejšího rybníku. Tam jsme obdivovali jednoho koupajícího se otužilce, leč z naší party se nenašel nikdo, kdo by ho následoval… Po pár desítkách metrů od rybníka nám hučící Poděbradská ulice připomněla, že jsme ve městě, a ne na venkově. (Původní cíl výletu byl zde, po asi čtyřech kilometrech, ale odpojila se pouze jedna členka, kterou bolela noha. Ostatní chtěli jít, k mé radosti, dál.) Naše cesta pokračovala kolem parku Zahrádky, kde byla dříve zahrádkářská kolonie. My jsme si zde odpočinuli a z vlastních zásob se posilnili. Pak jsme pokračovali dále po naučné stezce Prahy 9, kde jsme se na jednotlivých zastávkách mohli dočíst o místních zajímavostech. Pevná asfaltka se změnila v pěšinu vysypanou kůrou, po které se šlo velmi dobře, zanedlouho se však změnila v blátivou. Po ní jsme došli až k Sokolovské třídě, kde jsme chtěli výlet ukončit. Někteří se sice vydali na zastávku MHD, ale část party chtěla dojít až k ústí Rokytky do Vltavy, a tak jsme šli dál. Cestou jsme ještě narazili na

technickou zajímavost – torzo železničního mostu. Drželi jsme se stále toku Rokytky, který už ale vedl starou zástavbou Libně. Pod betonovým mostem jsme prošli na Elsnicovo náměstí a dále k Löwitovu mlýnu, který sice již dávno ztratil svůj účel, je ale pěkně opravený. To jsme již uviděli libeňský přístav a slepé rameno Vltavy a naši cestu jsme ukončili.

Jarmila Raisová