Výběr z Hroznů  obsah   předchozí

Taková chlapská kniha

Recenze knihy

Že si budu chtít tu knížku přečíst, jsem věděla od té chvíle přede dvěma lety, kdy jsem zaznamenala, že vyjde. Jen jsem nevěděla, že mi to nepůjde odtrhnout se od ní do tří do rána. Rozhovory armádního generála ve výslužbě Petra Pavla nejen o sobě a s jeho blízkými o něm. Kniha o cti a ctižádosti, respektu a autoritě, hrdinství a selháních. O synovské a otcovské lásce a obdivu. Příběh muže, který ve svém oboru dosáhl výše, než se mu snilo předsevzít si, muže, v jehož Curriculum vitae zaujímá výčet vzdělání a vyznamenání celou stránku. Příběh syna vojáka z povolání, který nemá kamarády z dětství, protože se pořád stěhovali a který si slíbil, že něčemu takovému nikdy nevystaví své děti; příběh syna traumatizovaného rozvodem rodičů, který ho se sestrou rozdělil, a proto si slíbil, že něco takového svým synům nikdy neudělá: „a pak jsem jim sám stejnou hroznou situaci připravil“. Příběh světoobčana, který se po dlouhé službě vlasti v zahraničí vrátil a „bez ambicí hodnotit, s luxusem odstupu a pohledu z jiného úhlu“ o nás a o současném světě uvažuje.

Vlastenectví není žádný abstraktní pojem: „Je to velmi jednoduché“, říkal jsem svým vojákům „převeďte si to na to, co máte rádi, není třeba hledat něco velikého. Každý máme svoji rodinu, kamarády, místo, kde jsme se narodili nebo kam rádii jezdíme. Jestli vám na nich záleží, pak vám nebude zatěžko je chránit. Jinak nemá smysl vykládat něco o vlastenectví, protože to pro vás je a zůstane prázdným pojmem. ….To všechno mi pak stojí za to něco udělat a obětovat. Já bych v tom nikdy neviděl státní představitele, protože těžko by šel kdokoliv z nás položit život za Zemana nebo Babiše. Ale udělám to pro Českou republiku, protože ta pro mě představuje něco úplně jiného než tihle lidé. Ti přicházejí a odcházejí, ale to podstatné zůstává.“'

K tak často slyšenému „jen jsem poslouchal rozkazy“ říká: „K morální volbě v armádě člověk dochází až na vyšším stupni velení, kde už ten úkol dává smysl z širšího kontextu a může vidět, zda ještě pořád spěje k dosažení konkrétního vojenského cíle, nebo již k cíli politickému. Existuje jediný férový způsob reakce. Rezignace! Pokud nejsem schopen se s rozkazem vnitřně ztotožnit, pokud jde za hranici toho, co je pro mě vnitřně přijatelné, nemám lepší volbu. V míru bychom řekli: Nezlobte se, ale tohle už jde mimo mne, najděte si na to někoho jiného, já končím.“

O mírové misi v tehdejší Jugoslávii: „Zásadním poznáním z té mise byl fakt, že není nic strašnějšího než občanská válka, protože v jejích kořenech jsou propletence, v nichž se nikdo zvnějšku a často ani zevnitř nemůže vyznat.“ A k čemu na základě svých válečných zkušeností dospěl? „Já si říkám – a v tomhle jsem asi naivní – že války jsou v principu nesmysl, protože i když dočasně mohou úspěch či dokonce přechodně něco lepšího přinést, vždy působí velké utrpení.“

K tolik stále diskutovanému Mnichovu: „Učili nás, že to bylo moudré rozhodnutí prezidenta Beneše, které vedlo k tomu, že jsme ušetřili desítky, možná stovky tisíc životů, a že to bylo jediné možné řešení. Později jsem se na to začal dívat jinak. I z toho pohledu, že počet obětí nemůže být vždy tím základním kritériem. Jsou věci, které jsou větší a hlubší a které je třeba vzít v úvahu. Na základě toho jsem dodnes přesvědčeným zastáncem toho, že jsme se měli bránit, i když by to zřejmě nevedlo k úspěchu a neubránili bychom se. Nevedlo by to možná ke změně chodu dějin, ale zcela jednoznačně by to změnilo nás. Nebo spíš by to zabránilo tomu, že bychom se změnili v to, čím jsme dnes.“

Když se hned na začátku přenesete přes název té knihy a poté se probrodíte vždy těmi pár pro vás nezajímavými stránkami a dočtete až tu poslední skoro pětistou, zjistíte, že vás ta kniha se spoustou fotografií prostě dostala. A že vám také, jen tak mimochodem, utkvělo v paměti několik skvělých příhod – třeba ta o starším synovi, který s čerstvým řidičákem, bez peněz, a aniž by to mámě nebo babičce řekl, skočil hned po neúspěšné maturitě v Prostějově do tak tak pojízdného auta a jel to říci tátovi do Monsu na rozhraní Německa a Holandska; v deset večer mu došel benzin a vybil se mu mobil, volal tátovi z půjčeného, že je na cestě a než stačil říci kde, ztratil signál – ale věděl, že táta si ho najde. „Když jsem před druhou hodinou ranní dorazil na správnou pumpu, vítal mě jeho široký úsměv s bezelstným sdělením: Ahoj tati, tak jsem tady.“

Mertlík, V.: V první linii. Armádní generál Petr Pavel. Academia, Praha 2020

Eliška Novotná

Vyšlo v Hroznu č. 210, ročník 2021. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech